Trek Via Dinarica, Čvrsnica a Prenj v Bosně

Bosenskými horami po stopách Via Dinarica (1): Více než 1 300 km dlouhá treková trasa na Balkáně

Via Dinarica. Více jak 1 300 km dlouhá dálková turistická trasa, která byla magazínem National Gaographic Traveler vyhlášena jako jedna z nejlepších cestovatelských destinací pro rok 2017, nabízí to nejlepší z přírodních krás západního Balkánu. Bosenská část je mnohými označována za nejkrásnější, a tak jsme neváhali a vyrazili do Bosny po jejích stopách.

Počátky celého projektu Via Dinarica spadají do roku 2010, kdy byla vyznačena trasa mezi národním parkem Sutjeska v Bosně a černohorským Durmitorem. V průběhu následujících let se připojovaly další části, aby tak dnes mohla Via Dinarica vést celým západním Balkánem od Postojenských jeskyní ve Slovinsku až po údolí řeky Valbona na severu Albánie.

Ve své konečné podobě má Via Dinarica nabídnout tři dálkové trasy - bílou, zelenou a modrou - lišící se obtížností, délkou i charakterem. Modrá a zelená trasa jsou v tuto chvíli stále spíše na papíře než ve skutečnosti, avšak bílá trasa je až na několik málo úseků kompletně označená i zmapovaná. A právě část této trasy jsme se rozhodli využít jako základ pro naše putování v Bosně.

Čtěte také: Peaks of the Balkans, okružní trek v Prokletije (3): Z Dobërdolu do Rëke…

Přímé spojení s Českou republikou Bosna a Hercegovina stále ještě nemá, a tak volíme vlak Praha - Vídeň následovaný večerním autobusem Vídeň - Sarajevo. Po rychlé prohlídce Vídně a pár pivech v našem oblíbeném baru poblíž autobusové stanice Erdberg nasedáme v 18:00 na autobus, který nás v šest ráno následujícího dne vysazuje na hlavním autobusovém nádraží v Sarajevu.

Šest hodin ráno je na Bosnu přeci jenom trochu brzy a tato skutečnost je potvrzena zamčenou čekárnou, zavřenými pokladnami a naprosto liduprázdným nádražím. Jelikož chceme zahájit náš výlet přechodem pohoří Čvrsnica, potřebujeme se dostat do města Jablanica vzdáleného necelých 80 km od Sarajeva.

Do Jablanice jezdí autobus, o tom víme, ale o časech odjezdů nemáme nejmenší ponětí. Nezbývá tak než počkat, až se otevřou pokladny a zjistit, v kolik hodin odjíždí první autobus. Ráno tak využíváme k procházce probouzejícím se Sarajevem, ale město je stejně prázdné jako nádraží.

Po prohlídce Baščaršije, starého bazaru z osmanských dob, se vracíme na již otevřené autobusové nádraží, kupujeme lístky na první autobus do Jablanice a usedáme v jedné z menších kaváren přímo na nástupišti. Ranní káva pěkně v bosenském stylu s cigaretou v ruce je přesně to pravé na začátek hezkého výletu. Jako praví cizinci se pro jistotu ptáme, zdali je možné kouřit uvnitř kavárny, načež dostáváme celkem suverénní odpověď: "Samozřejmě, tady jsi v Bosně."

Vápencová Čvrsnica a dechberoucí Prenj

Po necelých dvou hodinách cesty vystupujeme na autobusovém nádrží v Jablanici, kde se hned ptáme po možném spojení k penzionu Risovač. Risovač je malá osada spolu s penzionem na západním okraji Čvrsnice a jelikož plánujeme přechod od západu na východ, zvolili jsme za počátek trasy právě tento bod.

O autobusu ve směru Risovač si můžeme nechat jenom zdát, ale příjemný pán z pokladny nádraží nám doporučuje využít taxi. S návrhem souhlasíme, pán kamsi zavolá a po pár minutách se před nádraží přiřítí taxikář Ajdin se svým Mercedesem, připravený nás svézt kamkoliv si budeme přát.

Během necelé hodiny cesty se od Ajdina dovídáme, že byl první taxikář v celé Jablanici, že byznys jde celkem dobře i navzdory faktu, že v Jablanici už je několik dalších taxikářů, že pracoval jako barman na chorvatském pobřeží a že by rád žil v Německu.

Díky Ajdinovým příběhům utíká cesta poměrně rychle, a tak již kolem poledne přijíždíme k našemu výchozímu bodu pro celou trasu - k penzionu Risovač. Via Dinarica přichází do Čvrsnice z pohoří Vran o několik kilometrů jižněji, a proto si musíme udělat nástup podle sebe. K tomu využíváme cestu necelý kilometr severněji od Risovače, jež nám doporučil Ajdin.

Příjemná šotolina stinným lesem se po čase mění v prudší kamenité stoupání, které nás po dvou a půl hodinách přivádí na hlavní hřeben Čvrsnice, do sedla nad horskou chatou Vilinac. Zde se poprvé dostáváme na trasu Via Dinarica přicházející od západu.

Pokračujeme po hřebeni východním směrem k jednomu z nejatraktivnějších míst Čvrsnice, skalnímu oknu Hajdučka Vrata. Podle legendy se zde konaly iniciační obřady do hajduckých družin, kdy se po projití oknem stal z člověka hajduk, podle vznešeného ideálu bojovník za svobodu proti osmanské nadvládě, ve skutečnosti často spíše psanec a loupežník, ukrývající se v horách před zákonem a místními autoritami.

Po krátké přestávce u přírodního fenoménu pokračujeme k místu plánovaného noclehu, planinarskemu domu Plasa. Ten je bohužel zamčený, ale krytá veranda poskytne dostatek místa pro stan a alespoň nějaké krytí před větrem a případným deštěm. První noc si užíváme výhled na noční nebe poseté nekonečným množstvím hvězd a celou podívanou doplňujeme několika loky dobrého jindřichohradeckého rumu.

Druhý den zahajujeme sestupem z Čvrsnice. O Bosně se říká, že je rájem hadů a všemožných dalších plazů. O této skutečnosti se přesvědčujeme po necelé hodině cesty, kdy zaslechneme hlasité a rozzlobené syčení ozývající se z kamene hned vedle cesty. Asi metrové zmiji se ne úplně líbilo, že ji první z nás bez povšimnutí minul o pár centimetrů a druhému v řadě už něco takového dovolit nechtěla.

Nastala tak chvíle pravdy. Had rozzlobeně syčí bez sebemenšího úmyslu opustit kámen a my nehnutě stojíme v očekávání, co tvrdohlavé zvíře vymyslí. Po několika nekonečných okamžicích přestane celá situace zmiji bavit a velmi líně se odplazí do škvíry za kamenem. Člověk tak opět zvítězil nad přírodou, díky čemuž můžeme nerušeně pokračovat v cestě.

Zážitek s hadem a několik krásných výhledů do údolí přikrytým mlhou je to nejzajímavější, co sestup nabídl, a tak jsme po šestadvaceti hodinách opět v Jablanici. V příjemné hospůdce Džada doplňujeme energii lahvovým Tuzlanskem, burkem a šálkem bosenské kávy, neboť nás čeká další pohoří, turisticky oblíbený Prenj.

Nástup do Prenje je na Via Dinarica opravdu prudký. Nejprve zdoláváme nějakých 300 výškových metrů z Jablanice do vsi Ravna, odkud se potřebujeme dostat na plánované nocoviště, horskou chatu Milanova koliba. Vzdálenost pouhých 6 km by nepředstavovala žádný problém, avšak během oněch 6 km je potřeba zdolat 1 300 výškových metrů a to již celou situaci trochu komplikuje.

Nástup z Ravny je neuvěřitelně strmý, s minimem rovných míst a bez sebemenšího zdroje vody. Traverz zde prakticky neexistuje a velká část cesty se jde na přímo do svahu s občasným překonáváním menších i větších skalek. Pohodlnosti při výstupu nepřispívá ani neprochozená stezka, kdy je občas problém rozpoznat, kudy cesta vlastně vede. Člověk nebude daleko od pravdy s připomínkou, že poslední lidé, kteří šli tuto cestu před námi, byli ti, kteří ji značili.

Zbytek celého odpoledne tak trávíme hekáním a škrábáním se do prudkého svahu v marné naději na spatření toužebně očekávané Milanovy koliby. Té však za světla nedosahujeme, a jelikož se nám v daných podmínkách nechce jít na čelovkách, nezbývá nám, než přenocovat přímo ve svahu. Naštěstí nacházíme alespoň jedno rovnější místo, avšak spaní ve stanu místo v pohodlné kolibě nám na morálce rozhodně nepřidává.

K chatě se tak dostáváme až dalšího dne ráno. Ve výsledku nebyla až tak daleko, něco kolem jednoho kilometru, ale stoupání k ní bylo snad ještě prudší než předchozího dne. Nakonec jsme tak rádi, že jsme cestu neabsolvovali na čelovkách a zvolili nocování ve stanu, neboť podklouznutí ve tmě by v těchto místech mohlo skončit nepříjemným pádem do hlubin.

Po vydatné snídani a doplnění vody na Milanově kolibě pokračujeme výstupem k sedlu Greda, odkud se nám poprvé otevírají výhledy do celého Prenje. Prenj je oproti Črvisnici tvořen skupinami dominantních vrcholů, mezi kterými se vinou jednotlivá údolíčka a zářezy. Skalnaté vrcholy, dlouhá kamenitá pole mezi nimi a hlavně skvělé a ničím nerušené výhledy. Takový je Prenj. Via Dinarica tu nezdolává nejvyšší vrcholy, ale prochází náhorní plošinou nejprve v jihovýchodním směru k chatě Lučine a poté ve východním směru k chatě Vrutak.

V Lučine provádíme zápis do zdejšího deníku, v němž je kromě bosenských záznamů pouze jeden zahraniční - český. Bosna se sice turismu čím dál více otevírá, ale na masy horalů z ciziny si ještě bude muset počkat.

Přechod celé náhorní plošiny je v porovnání s předchozím dnem rychlou a nenáročnou záležitostí s nádhernými výhledy na vrcholy kolem nás. Trochu vzrušení přináší až závěr plošiny a oblast kolem chaty Vrutak, které jsou stále zaminované z dob občanské války. Červené tabulky s lebkou a zkříženými hnáty dávají jasný signál, že v této oblasti je lepší držet se cesty. O to překvapivější je směrovka k prameni u chaty Vrutak ukazující přímo do jednoho z možných minových polí. Je vidět, že bosenští horalové mají trochu temnější smysl pro humor, když jednou cedulí zakazují kvůli minám vstup do určitého prostoru a druhou cedulí hned vedle zvou do stejného prostoru pro vodu.

Dobrodružné hledání vody uprostřed minového pole si necháváme na příště a vodu nabíráme od Chorvatů nocujících zrovna ten večer na chatě. Jelikož je Vrutak pro nocování již obsazen, pokračujeme k další možnosti noclehu, chatě Jezerce. Ta je naštěstí již volná, a tak si můžeme třetí noc konečně užít spánek uvnitř nové a pohodlné chaty bez nutnosti stavět stan.

Jedním z nejhlubších kaňonů Evropy

Čtvrtý den definitivně opouštíme Prenj a směřujeme ke kaňonu řeky Rakitnice. V této části se jedná o přechod mezi dvěma pohořími, kdy se nejprve opustí Prenj přes kamenitou plošinu Crno Polje a poté se sestupuje k oblíbené turistické destinaci Boračko jezero po makadamových a asfaltových cestách.

Je na místě zmínit, že celou pasáž od Vrutaku až po Boračko jezero jsme se odklonili od trasy Via Dinarica, neboť ta opouští Prenj v jižním směru a k jezeru se přibližuje od jihozápadu dlouhými a nepříliš atraktivními úseky na asfaltových cestách.

• Dokončení článku