Silvestrovský výstup na Velký Manín

Pro závěrečnou túru roku volíme výstup na Velký Manín. Nikdy jsme tam nebyli, tak proč to nezkusit na Silvestra. Společnost nám dělá svišť, pro kterého to bude druhý vrchol. Premiéru si odbyl o den dříve, když jsme vyrazili po Javorníkách a vystoupali na "tisícovku" Čierne.

Venku mrzne, až praští, teplota v posledních dnech nepřekročí mínus deset stupňů. Spíše se ale rtuti líbí u minus dvanácti třinácti a nejinak tomu je i tento sváteční den. To nás ale přece nemůže od túry odradit, protože venku je jinak nádherný zimní den. Naplníme termosky horkým čajem, do batohu pro jistotu přibalíme péřovky a vyrážíme do Povážské Teplé. Od kempu vyrážíme o čtvrt na jedenáct.

Žlutá značka nás vede k prameni minerální vody, kterou místní nazývají Vajcovka. Tady žlutá značka mizí kdesi v lese a následují ji jedny stopy. Spousta ostatních stop pokračuje na louku. Hodláme věřit davu a vyrážíme po stopách na louky. Po žluté značce už ani památky, ale stopy neohroženě pokračují mírně vzhůru podél lesa. Konečně se stáčí do lesního porostu a začínáme stoupat.

Ale ejhle, po pár set metrech začíná cesta zase klesat dolů. V tom se vynořuje proti nám velká skupina místních. Ti nás naštěstí nasměrují vzhůru. "Jděte pořád nahoru a na žlutou značku narazíte," dostaneme se nám rady. Uposlechneme a děláme dobře, protože se brzy na značku skutečně napojíme. Sněží, fouká a my spokojeně šlapeme v serpentinách k vrcholu Velkého Manína. Pod námi je lehce vidět Povážská, nad námi zatím nekončící kopec.

Serpentiny končí, terén se pokládá. Chceme-li vystoupit na vrchol, tak tady musíme žlutou značku opustit a vydat se nahoru neznačnou cestou. Na Manín ale vede vyšlapaná dálnice, takže není pochyb, kudy jít. V pravé poledne 31. 12. 2010 stojíme u kamenné pyramidy, na jejímž vrcholu nás vítá tabulka s nápisem "Vrchol Velký Manín, 891 m n. m., Vítajte hore!" Nejsme tu sami. Trojice turistů právě bouchá šampáňo. Všichni si připijeme na rok 2011, svišť zapózuje na samém vršku kamenné pyramidy, fotoaparáty cvakají… Po chvilce slávy putuje svišť zpět na batoh, loučíme se s vrcholem i turisty a pokračujeme zpět dolů.

Nechceme se vracet stejnou cestou. Vrátíme se jen na žlutou značku a po ní pokračujeme dál. Ta nás vede kolem Vápencové jeskyně. Kousek od ní ještě odbočíme na vyhlídku, ze které máme celou Manínskou tiesňavu, včetně Malého Manínu jako na dlani. Pohled dolů do hluboké mrazivé tiesňavy určitě patří k těm, které se nezapomínají. Pak už nás čeká jen cesta lesem.

Brzy opouštíme i žlutou značku a odbočujeme na zelenou, která vede do obce Záskalie. Skupinka turistů, kteří se již evidentně s novým rokem začali loučit, nelze nejen přehlédnout, ale ani přeslechnout. Ke kempu, kde máme zaparkované auto, trvá cesta kolem půl hodinky a vede dnem Manínské tiesňavy. Toto velmi zajímavé skalní místo v minulosti dávalo naším předkům pořádně zabrat.

Tiesňava nebyla jako dnes průjezdná. S koňským povozem nebylo možné se dostat na druhou stranu jinak, než vyložit náklad a přenést ho. Vozy museli rozebrat, po částech je také přenést na druhou stranu a tam vůz zase složit. Proto v roce 1933 byla v nejužším místě část skály odstřelená, čímž se tiesňava rozšířila a mohla tam být vybudovaná cesta.

Tiesňava je sama o sobě velmi úchvatná, ale pro nás netradičně zimně oděná má snad ještě větší kouzlo, než v letních dnech. Takže Maníne ahoj, bylo tu krásně a my míříme do Javorníků na Čierne, kde již po sedmé přivítáme nový rok.