Jak jsem na Velké Fatře venčil sněžnice aneb na Ostredku v únoru první

Konečně parkujeme v Liptovské Revúce. V plánu je návštěva Borišova, nejvyššího vrcholu Velké Fatry a "inspekce" salaší po cestě. A především fotografování západů Slunce a počítání pohoří, která jsou z vrcholu Ploské a Ostredku vidět, abychom mohli případně nominovat další vyhlídkové vrcholy v rámci naší ankety o horu s nejkrásnějším výhledem.

Z Liptovské Revúce to máme na Ploskou asi dvě hodiny. Výstup je to poměrně strmý a výhledy jsou lemovány nekonečným věncem okolních hor. Za poslední dva týdny sněhu citelně ubylo, přesto sněžnice bereme s sebou. Nejraději bych je nechal v kufru auta. Ale co kdyby na hřebeni bylo sněhu dostatek. Nakonec se tento předpoklad ukazuje mylným a sněžnice zůstávají jen na batozích. Vzali jsme je vyvenčit…

Kolem salaše pod Čiernym kameňom, která je vzorně udržovaná a s novými kamny, míříme do sedla Ploské (1 396 m). Stoupáme po nově vybudované naučné stezce kolem Černého kamene, která má celkem 8 zastavení s naučnými tabulemi. Pod sedlem Ploské je vybudován nový turistický přístřešek. Škoda jen, že stavitelé nezakryli zadní stěnu. Takto tady profukuje a přístřešek je plný sněhu. Boudu tak nelze ani v krajním případě využít k nouzovému bivaku.

Na hřebeni Ploské (1 532 m) chytám fantastický západ Slunce. Údolí se topí v mlze, tady je ale dohlednost skvělá. Jako na dlani mám Západní i Vysoké Tatry s Kriváněm (2 494 m) a Gerlachovským štítem (2 655 m), hřeben Nízkých Tater, více na jihu Klenovský Vepor ve Veporských vrších i mohutný masív Poľany. Nechybí Ostredok ani Krížna na hřebeni Velké Fatry.

Na západě pak dominuje travnatý vrchol Borišova, hřeben Lúčanské Fatry s výrazným vrcholem Kľak, kterému jižněji sekunduje Strážov, nejvyšší vrchol Strážovských vrchů. Vidím dokonce Vápeč a ještě dále Velkou Javořinu, nejvyšší vrchol Bílých Karpat. Zapomenout nesmím ani na Považský Inovec s vrcholy Inovec a Marhát s rozhlednou. Ta pochopitelně vidět není…

Na severozápadě je vidět nezaměnitelný vrchol Lysé hory, nejvyšší hory Moravskoslezských Beskyd v doprovodu Smrku. Za nimi tuším hřeben Jeseníků, ale již je poměrně tma, Jeseníky si proto nechám na zítřejší ráno. No a na severu je hřeben Malé Fatry s Velkým Kriváněm, Stohem a vykukujícím Velkým Rozsutcem. Napravo od nich pak následují Pilsko, Kubínska hoľa v Oravské Maguře a Babia hora, nejvyšší hora Oravských Beskyd. Slovensko doslova jako na dlani.

Scházíme konečně na Borišov, kde na nás již čeká Lukáš. Jeden z autorů Trekingu, jehož znáte například z pěkného článku Sám na Vtáčniku. Večer plyne v družném hovoru, jen škoda, že v krbových kamnech neplápolá oheň… To byla jediná vada na kráse tohoto večera, jenž prokládám fotografováním hvězdné oblohy a noční chaty. Ty fotografuji na diapozitiv, jenž nemám zatím vyvolán, takže o tyto fotografie se s vámi podělím někdy příště.

Ráno vyrážíme na nejvyšší vrchol Velké Fatry - Ostredok (1 592 m). Již podruhé vystupuji na Ploskou, ze které další naše kroky vedou na Chyžky (1 310 m) a Koniarky (1 377 m). Následuje stoupání na Suchý vrch a konečně na Ostredok a na centrální hřeben Velké Fatry s vrcholy Frčkov a Krížna. Na vrchol dnes dorážím první. Žádné stopy tady nejsou, ty včerejší zničil sněžný skútr, jenž se tady včera večer proháněl. Je prvního února, mohu tedy říci, že v únoru jsem byl na nejvyšším vrcholu Velké Fatry první…

Nikam nespěcháme, dnes tady nejsme, abychom podnikli "ohromující" túru, nýbrž abychom si užili krásných výhledů a něco nafotili. Za celý den potkáváme na hřebeni pouze tři trekaře, samozřejmě že z Čech. No a jednoho Slováka z Riečky, kterého jsme sem vytáhli my. I se psem… Na zpáteční cestě navštěvujeme salaš pod Suchým, která je v dobrém stavu a lze ji využít k bivaku při přechodu hlavního hřebene Velké Fatry. O kousek dále je ještě jedna salaš zvaná Mandolína.

Opět se blíží vrchol Ploské a západ Slunce, jenž chci fotografovat. Výhledy jsou fantastické, minimálně stejně dobré, jako včera. Na jihu dokonce vidím hřeben nejvyššího maďarského pohoří - Mátry. Nejprve jsem uvažoval, že jde o Cerovou vrchovinu, tu ale v moři inverzní oblačnosti nemůže být vidět. Je příliš nízká. Před ní je vidět tajemné Sitno ve Štiavnických vrších i pohoří Vtáčnik. Opravdu skvělé. Stejně jako západ Slunce. Na vrcholu je ale strašná a vlezlá zima. Již nevím, co bych na sebe navlekl. A to čepici a rukavice vytahuji opravdu jen výjimečně, rozhodně nepatřím k zimomřivým typům…

Po západu proto balím foťák a co nejrychleji mířím nazpět na Borišov, na kterém již čekají mi společníci, pivo s polévkou a dnes i plápolající oheň v krbových kamnech. V noci opět fotím hvězdnou oblohu s nápadným Orionem a Býkem s malým vozíkem - otevřenou hvězdokupou M 45 zvanou Plejády.

Třetího dne přes rozcestí Chata pod Borišovom (1 270 m) a Nad Studeným (1 318 m) vystupuji opět na Ploskou. Již počtvrté! Při této návštěvě je to ale opravdu naposledy. Přes sedlo Ploské míříme nazpět do Liptovské Revúce. Kousek pod salaší pod Čierným kameňom potkáváme dva borce se psem z Revúce, kteří mají namířeno na salaš Na Krátkej, kterou udržují.

Dáváme se do řeči, ochutnáváme jejich opravdu skvělé víno (nemáme se již čím revanšovat) a zjišťujeme, že i na okolních salaších nechávají turisté spousty odpadků. Dále máme namířeno na Donovaly, kde je lyžařů poskrovnu a do Tureckej, která se ve stínu choulí pod masívem vrcholu Krížna. O tom ale až někdy příště.