Výstup na Triglav Bambergovou cestou

Výstup na Triglav, krále Julských Alp s notnou dávkou odvahy

Na Triglav vede několik různých tras a návštěvníci většinou volí variantu s přespáním na některé z místních chat. My pro tentokrát volíme jednodenní výstup adrenalinovou Bambergovou cestou. Výchozím bodem je parkoviště u známé chaty Aljažev dom v údolí Vrata ve výšce 1 015 m n. m. Jedná se o těžkou dvanáctihodinovou túru, náročnou na kondici, takže budík zvonil ještě v noci a v sedm ráno už šlapeme směrem do sedla Luknja.

Chodník vede zatím mírně do kopce, míjíme pomník ve tvaru obrovské horolezecké karabiny a pokračujeme dále údolím, plným sutě a kamenů. Je bezvětří a slunko, které máme přímo za zády, má začátkem září ještě docela sílu. Tekutinami je třeba šetřit, po trase není žádná možnost doplnění, až při sestupu na chatě Tiglavski dom na Kredarici.

Za necelé dvě hodiny stojíme u rozcestníku v sedle Luknja, odkud budeme stoupat zajištěnou cestou po ferratě doleva. Nasazujeme úvazky a po menším občerstvení šplháme dál s pomocí ocelového lana na skále. To ovšem po pár desítkách metrů končí a strmý chodník pokračuje bez zajištění. Škrábeme se mezi kameny k útvaru, pojmenovaném Sfinga a přecházíme po hraně skály pár míst, která jsou opravdu jen pro silnější povahy. Vápenec je sice suchý, ale expozice na obě strany do údolí značná. Za deště musí být tato cesta hodně nebezpečná, obzvlášť při sestupu.

Čtěte také: Po visutém žebříku na Jof di Montasio, jednodenní túra na nejvyšší kopec…

Následuje krátký zajištěný úsek a přelézáme pár skalních špiček, kde z nepochopitelných důvodů opět ferrata chybí. Chodník už není tak prudký a trasa po chvíli dokonce klesá, což nás zrovna netěší - ztrácíme těžce nabyté metry. Přicházíme na jakousi skalní plošinu, pokrytou sněhem ještě z minulé zimy. Náš cíl máme přímo před sebou, ale vyhráno zatím není, čeká nás ještě dobrých pět set výškových metrů.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Z Luknje nám to sem trvalo cca dvě hodiny, máme časovou rezervu a tak se kocháme výhledy, které opravdu stojí za to. Fotogenických objektů je tady dost včetně rodinky kozorožců alpských, kteří se nerušeně popásají na drobných trsech trávy v naší bezprostřední blízkosti. Fotím je na "širokáč", "dlouhé sklo" zůstalo doma, na tuto túru si je třeba promyslet každé deko zátěže a upřednostnit hlavně vodu.

Po krátkém odpočinku se sněhovým polem vydáváme dále směrem k vrcholu. Míjíme rozcestník a nepříjemným suťoviskem se dostáváme k hlavnímu masivu Triglavu. Trasa je opět jen spoře zajištěna, sbíráme poslední zbytky sil a pokračujeme strmým skalním chodníkem. Vpravo pod sebou vidíme jednu z místních horských útočišť - Dom Planika a vysoko nad námi naši dnešní metu - jakousi plechovou raketu, nesoucí hrdý název Aljažev stolp. S vidinou blízkého cíle to jde daleko lépe a po pár minutách stojíme na "střeše" Julských Alp ve výšce 2 864 m.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Oblačnosti přibývá, ale výhledy stále stojí za to. Samozřejmě následuje cvakání závěrek foťáků a asi hodinový odpočinek. Společnost nám dělají malé skupinky horalů z různých končin Evropy, ale žádné avizované davy turistů se naštěstí nekonají. K inventáři vrcholu patří kromě kýčovité plechové stavby taky místní prodejce plechovkového piva, který sem toto vynáší v sezoně denně v batohu. Jiná možnost občerstvení zde není.

Po zaslouženém oddechu odcházíme směrem na náhorní plošinu Kredarica k velké chatě Triglavski dom (2 515 m). Tato cesta je důkladně zajištěná a vidím, že po mé poslední návštěvě zde přibyla další nová ferrata. Sestupujeme o nějakých 350 metrů níže a po necelé hodině jsme u chaty. Zde je možnost doplnit tekutiny, ale něco nám ještě zbylo, takže se moc nezdržujeme a směřujeme dál po nekonečném skalním poli k sestupové trase Prag do údolí Vrata.

Cestou potkáváme další skupinu místních obyvatel - kozorožců a po necelé hodině stojíme u rozcestníku nad samotným údolím. Zde se nabízí dvě varianty: Tominšekova cesta a cesta Prag (práh). Pro sestup je vhodnější Prag, je mírnější, Tominšek weg je spíše výstupová, takže jako vždy směřujeme "Prahem" doleva.

Následuje nekonečný nepříjemný "choďák" s téměř kilometrovým klesáním. Po celou dobu je vidět potok na dně údolí a člověk se jak malé dítě těší na okamžik, kdy konečně půjde zase po rovině a přestane cítit palce, namačkané ve špičkách pohorek. Toto nastává asi po dvou hodinách, ještě zbývá další půlhodina a jsme opět u auta na parkovišti.

Túra nám zabrala i s přestávkami nějakých dvanáct hodin, odjíždíte totálně zničení, ale spokojení a hlavně s vědomím, že nás další den čeká jen nějaká oddechovka.

Triglav, turistická mapa