Trek v Gruzii: Batumi a Mestie - turistika

Jak jsme procestovali Gruzii (3)

Když sejdeme zpět do města, opět potkáváme našeho Kameho. Jdeme společně do restaurace na jídlo, které nás tedy finálně příliš nenadchne. Jako nejlepší náplň zbytku dne, se nám jeví vypití nějakého piva. Sedíme nakonec v kiosku u půjčovny horského vybavení. Je tu skvělá atmosféra.

Později odpoledne se konečně zvedají mraky a my tak máme možnost kochat se pohledem na velkolepou horu Kazbeg. Nahoru se nechystáme. Usuzujeme, že by to bylo asi moc. Nicméně jak tak u kiosku sedíme, odchází jedna skupinka nahoru. Mají půjčené cepíny, mačky a ty věci kolem, potřebné pro bezpečný výstup.

Čtěte také: Jak jsme procestovali Gruzii (2). Přechod přes sedlo Chaukhis

Večer už je venku zima. Ještě nemáme dost, tak jdeme do hospůdky, co se jmenuje Taverna. Dáváme si pivo a kecáme s americkými turisty. Kolem deváté to balíme a míříme do naší ubytovny.

Den 13.: Kazbegi - Tbilisi - Batumi

Ondra se ráno probouzí trochu s bolehlavem, nicméně se pomalu ale jistě vykutálíme z postelí a jdeme zpět do centra Kazbegi. Za restaurací, kde jsme byli včera, objevujeme pekárnu, kde pečou čerstvý a náramně dobrý chléb. Takže si hned dva kupujeme a jdeme to do parku na lavičku sníst. Věru náramně si pochutnáme.

Maršrutka do Tbilisi odjíždí v poledne. Na místě jsme asi o půl třetí. Větší chaos než na tomto "autobusáku" jsem v životě neviděl. Milion transitů popojíždějících tam a zpátky. Všechno to houkalo a troubilo. Mezitím vším se vyskytovali statičtí i dynamičtí trhovci, kteří nabízeli snad všechno. Měl jsem trochu strach, jak v tomto chaosu najdeme něco, co nás zaveze do Batumi.

Hned, jak jsme vystoupili, tak jsem šel vyzpovídat řidiče, protože to byl snad jediný záchytný bod. Někam zavolal a kde se vzal, tu se vzal další řidič, který nás už cpal do maršrutky a že za 20 minut jede do Batumi. Paráda. Fakt mě potěšilo, jak i bez té velké legislativy všechno náramně funguje.

Do Batumi je to daleko. Prakticky přes celou Gruzii. Na místo jsme dorazili o půl desáté večer. Plánovali jsme, že se zašijem někde na pláž a přespíme tam. Jenže nikdo z nás nečekal, že Batumi vypadá tak, jak vypadá.

Je to odporné zprofanované přímořské letovisko. Jsou tu moderní hotely typu Radisson BLU a Holiday Inn. Kolem celé pláže vede nekonečný chodník a na pláž samotnou svítí neustále reflektory. Tím se náš nocleh notně zkomplikoval. Navíc tři krasavci s obrovskými batohy, potácející se v noci městem, se sem tak nějak nehodí. Takže na nás všichni dost čumí. Včetně policajtů. Navíc to vypadá, že bude pršet. V dáli jsou vidět blesky.

Chvíli zevlujem na velmi nepříjemné kamenité pláži. Martin se dokonce okoupal. Pár set metrů od nás je nějaké molo. Jdeme tam s tím, že to prozkoumáme, jestli se tam nedá přespat. Když jsme blíž, zjišťujeme, že je to vlastně restaurace vystavěná až nad hladinu moře. Rozkládáme tedy karimatky a prohlašujeme to za noclehárnu. Pijeme nějaká pivka. Prší. Společnost nám dělal ještě nějaký homeless. Já se teda absolutně nevyspal.

Den 14.: Batumi

Vstáváme brzy. Na té pláži to ani jinak nejde. Chvíli tam jen tak ležíme a pozorujeme první přicházející lidi. Jsou to víceméně jenom důchodci. Kdo taky jiný by do toho nepěkného moře po těch nepříjemných šutrech lezl. Později se vydáváme zkusit štěstí a najít nějaké rozumné ubytování.

Jak je pobřeží krásně komerčně líbivé, když se člověk začne zanořovat do města dále od pobřeží, začíná z toho být zpátky klasický živelný "balkán". Sedneme na zahrádku k nějaké hospodě. Obsluha neumí anglicky ani muk, tak si dáváme pivo (Kazbegi). Je dobré a levné (0,4 l za 1,8 GEL).

Později si dáváme jídlo. Tedy… test Gruzínské kuchyně číslo dva - Khinkalli. Opět nás to moc nenadchlo. Plněné knedle zvládneme taky. Polské pirohy mi přijdou lepší. Všímáme si, že vedle zahrádky je cosi, kde je napsáno hotel. Tak to jdeme s Pinďou omrknout.

Rukama nohama to zkoušíme a výsledkem je 160 GEL na dva dny pro tři osoby. To se nám zdá rozumné, tak si plácnem. Peníze chtějí dopředu. Důvěra tady zjevně moc nefunguje. Nicméně pokoj je slušný. Sprcha, záchod, klimatizace (která se sice dá jenom zapnout a vypnout přímo elektrickým jističem na chodbě za skříňkou).

V podvečer skočíme do internetové kavárny a vymýšlíme, co budeme zbývajících pár dní dělat. Možnosti jsou Malý Kavkaz na jihu Gruzie nebo Svanetie na severu. Večer si koupíme obrovský meloun, bereme ho na pokoj a usínáme u Mission Impossible s gruzínským rychlodabingem.

Den 15.: Batumi

Ráno si celkem pospíme. Primární cílem je, zjistit, jak a kdy se dostaneme na nějaký odvoz do Mestie. Martin zůstává, já s Pinďou jdeme na místo, kde nás vyhodil maršrutkář. Chvíli se tam motám, až nás osloví žena, která vzhledem dost připomíná standartní československou cikánku. Říká, že nám odvoz do Mestie zařídí.

Chvíli tam pochoduje a huláká na řidiče. Ti víceméně jen kroutí hlavou. Tak se k nám vrací a dává nám telefonní číslo, že jí máme večer zavolat a ona nám to řekne. Bereme to jako "splněno" a jelikož je dnes konečně slunečno, celé odpoledne ležíme na pláži a koupeme se. Podvečer jdeme zpět do hotelu.

V osm jdeme za místním hoteliérem a snažíme se mu vysvětlit, že si z jeho mobilu zavoláme. Tento jednoduchý task se nakonec vyjevil jako docela obtížný. Po několika minutách borec rezignuje a někam volá. Za minutku přijde nějaký kluk, který umí anglicky. Tak mu vysvětlujeme situaci. On svolí, že na číslo zavolá on - což je to ideální řešení. Výsledkem je, že bába zavolá za 10 min zpět.

Takže čekáme. Nějakých 35 minut. Sedíme vedle totálně opilého spícího syna majitele. Nakonec telefon konečně zazvoní. Starý to zvedne, chvíli mluví, a že prý nám to jede v 8 ráno. Splněno, takže můžeme jít k sousedům na pivo.

Den 16.: Batumi - Zugdidi - Mestia

Ráno vstáváme brzo, abychom ještě před osmou byli na místě. Čekáme asi půl hodiny a nic moc se neděje. Tak se zkoušíme ptát nějakých šoferů. Jeden je celkem aktivní a zdá se, že chce pomoct. Tvrdí však, že do Mestie nic nejede. Že máme jet do Zugdidi nebo Kutaisi a odtud se nějak dopravit dál. Dáváme mu ještě číslo na babku, ať jí zavolá.

Asi 15 min po telefonátu se babka vykutálela z nějakého auta. Zase se tam motala a něco drmolila. Nakonec nás vzala ještě asi 200 m za zatáčku. Zjistili jsme, že skutečné nádraží pro maršrutky je tady. Nakonec nás teda dovedla k jedné z nich, a že to jede do Zugdidi a tam, že něco pojede do Mestie. Šla nám i k okýnku koupit jízdenky. Jízdenka stála 12 GEL/os.

Z babky nakonec ještě vylezlo (což jsem tak nějak delší dobu tušil), že nám to všechno zařídila, že přijela a že nám volala a chtěla 12 GEL za zařízení. To už na mě bylo trochu moc, tak jsme jí tak nějak vysvětlili, že zařídila hovno, že do Zugdidi jsme mohli jet sami a že jí nic nedáme. Nakonec jsme přece jen svolili a zbavili jsme se nějakých drobných 6 - 8 GEL.

V Zugdidi jsme asi o půl druhé (výjezd z Batumi v 11:00). Tady zjišťujeme, že se maršrutka do Mestie asi konat nebude. Hned nás obtěžuje taxikář a nabízí odvoz za 120 GEL. Jasně mu dáváme najevo, že to teda ne. Ještě o 10 sleví, ale víc dolů nejde. My nabízíme 80 GEL. On se tomu směje.

Nakonec přichází nějaký kluk, ptá se, jestli dáme 80. Když mu to potvrdíme, tak říká, ať čekáme a někam mizí. Jak tak čekáme, vidím, že kousek vedle sedí nějaká babka a má před sebou petky. Už máme málo benzínu do vařiče, tak to jdu omrknout. K mému údivu má v těch petkách opravdu benzín a prodává ho.

Snažím se jí vysvětlit, že si tak půlku té lahve odleju. Ona však evidentně nerozumí a chce mi prodat celou za 4 Lari. Tak ji to teda dám. Odleju si asi půlku a zbytek jí vracím. Následuje asi desetinásobné "spasiba". Asi až teď pochopila, co jsem chtěl.

Po dvaceti minutách se objeví borec s holkou a jeho známým taxikářem, a že nás teda za 80 vezmou. Jedem všichni, takže je nás tam 6. To je nám upřímně celkem jedno. Takže jsme zabili několik much jednou ranou. Borec vzal holku na výlet a my doplatili zbytek. Dobrý deal pro všechny.

Až do Mestie vede pěkná asfaltka, vskutku nebývalé na gruzínské poměry. Samotná Mestie je fakt pěkné městečko. Je vidět, že se tu na turismu vydělává. Náměstíčko je pěkně, ba dokonce stylově opravené. Zvelebování je evidentně i nadále v plném proudu. Vypravíme se tedy do turistického centra.

Sympatická obsluha nám hned anglicky vysvětlí, co všechno se zde dá dělat. Jsou to asi tři jednodenní trečíky. K jezeru, k ledovci.. a myslím ještě něco. My chceme jít cca 4denní záležitost, tedy do Usghuli.

Ptáme se po mapě. To, co nám dali, mi vskutku vykouzlilo úsměv na rtech a zeptal jsem se, jestli to myslí vážně. Fixkou bych takovou mapu zvládl taky. Bohužel to bylo skutečně jediné, co zde měli. Rozumíme tomu tak, že standartně to tu chodí tak, že se lidé svezou do Ushguli jeepem a pak jdou zpět pěšky, nebo obráceně.

Ti největší turisté se svezou oběma směry a v Ushghuli udělají krátký trek pod horu Šchara (5 068 metrů). Šchara je považována za nejvyšší horu Gruzie a 4. nejvyšší horu Evropy (Šchara, stejně jako celá Gruzie leží v Asii, nejedná se tak v žádném případě o evropskou horu, pozn. red.).

Jeep stojí 200 GEL/jeep a odjíždí v 6 ráno z náměstí. Ještě zjišťujeme, že maršrutka do Tbilisi odjíždí každý den v 6 ráno. Opouštíme tedy turistické centrum a jdeme shánět něco k jídlu. Našli jsme asi jedinou restauraci ve městě. V podstatě hned vedle tur. centra.

Sedneme si ven, dáme si pivo a víno zkoumáme jídelní lístek. Ten sice obsahuje vícero lákavých pokrmů, nicméně sličná pinklérka nám postupně sdělí, že stejně skoro nic nemají. Dáváme si tedy Ostri. Další klasickou gruzínskou specialitu. Chuťově to není špatné, takový trošku jinak ochucený guláš. Shodneme se ovšem, že to maso, které je uvnitř je tak mastné a hužvovité, že by to ani pes nežral. Spolu s cenou, která silně přesahuje 100 Kč nám to o gruzínské kuchyni bere poslední iluze.

Turisty se tu jen hemží. Potkáváme několik skupinek Čechů, početnou polodůchodcovskou britskou skupinku. Klasicky dost Izraelců a Poláků. Dokonce ty, kterým jsme v Shatili dali mapu. Ti mají naštěstí pěknou mapu oblasti, tak si to aspoň všechno fotíme.

S jednou skupinou Čechů se bavíme víc. Ti prý mají od pana domácího, kde bydlí, domluvený ranní odvoz do Usghuli s cenou podstatně nižší a s větší kapacitou lidí. Takže skvělá volba, se k nim přidat. Bereme si jejich telefon a loučíme se.

Ke spánku si vybíráme kemp. Jeho adresu jsem viděl na informační cedulce na náměstí, nebo se o něm dá dovědět v tur. centru. Je tak 15 - 20 min od centra. Cena 10 GEL/os. Když tam přicházíme, uvítá nás anglicky mluvící mladík.

Kemp je nakonec úplně v klidu. Je to u nich na zahradě. Mají tam turecké záchody venku. Zrovna pracují na opravě dalšího domku, kde chtějí zřídit další ubytovaní. Už tam mají hotovou koupelnu, takže nám to všechno ukazuje. Sprcha je horká a prudká, evropský hajzl také funguje. Spokojeně uleháme do našich stanů.

Den 17.: Mestia - Tsaldashi - Hřeben nad Zabeshi

Ráno nám píšou Češi, co jsme s nimi byli domluveni, že mění plány a nikam nejedou. Tohle je poslední kapka pro Martina. Ten se chudák těšil na pověstnou gruzínskou pohostinnost a kuchyni úplně nejvíc. Zjevně taky úplně od začátku ho sralo, jak za všechno chtějí peníze a jak jídlo stojí za starou belu.

Rezolutně teda prohlásil, že není kokot, aby šel někam tři dny a pak těm čurákům platil 2 500 Kč za to, aby se dostal zpátky. A že tedy zůstane v Mestii a projde si lokální jednodenní treky.

Rozdělujeme si teda zbytek peněz, stany, vařiče a já s Ondrou se vydáváme na cestu, směr Zhabeshi. Celý tento trek se dá jít po cestě, kudy jezdí jeepy. Pointou je, že se to dá částečně chodit přes okolní hřebínky s nádhernými výhledy.

Jdeme přes most a pak kolem místního letiště. Tohle je špatně. Musíme se vrátit až před letiště, zde je nenápadná odbočka vlevo (vpravo směrem od Mestie), pak se cesta rozdvojuje a je třeba jít opět vlevo po klasické jeep way.

• Dokončení článku

Další související články: