Tilicho Lake a Annapurna trek v Himalájích

Putování do nitra Himaláje v pomonzunovém období, Annapurna trek

Zjara loňského roku jsme s kolegou Michalem uvažovali o treku okolo Annapurny. Nápad se líbil i otci Radkovi ze Skalice a Michalové kamarádce Lidce. Následně Michal našel na internetu vhodný letecký spoj pro podzimní pomonzunové trekové období. Rozhodli jsme se rovněž pokusit zdolat šestitisícový vrchol Pisang Peaku a vytvořit si tak nové osobní výškové rekordy.

Po přenocování u řeholních sester v Praze jsme v pondělí 20.9. odletěli z Ruzyně přes Londýn, Delhi do Káthmándú. V Káthmándú na letišti jsem marně očekával svůj bágl, v letadle nebyl. Po dohodě kolegové odletěli již zajištěnými letenkami místními leteckými linkami přes Pokharu do Jomosonu. Já jsem přenocoval a čekal na zavazadlo v Káthmándú.

Byl jsem již odhodlán koupit si v Káthmándú turistické vybavení a odjet za nimi. Následující den však bágl stejným leteckým spojem dorazil. Batoh zůstal o den déle v Londýně. Špatné počasí znemožnilo téhož dne lety do Pokhary. Počasí se umoudřilo až v dopoledních hodinách dalšího dne, avšak letiště v cílové stanici Jomoson bylo nadále uzavřeno pro nepříznivé počasí.

Čtěte také: Zápisky z Nepálu, Annapurna circuit trek

V této svízelné situaci jsem na radu spolucestujících v letadle odjel taxíkem do Beni, (autobusem je cesta levnější, ale pomalejší). Pak místními spoji terénními auty za hustého deště do Jaithale, kde jsem přenocoval. Riskantní cesta přecpaným džípem přes rozvodněné přítoky podél dravé řeky byla psychicky náročná i pro Nepálce.

Večer náhle monzun pominul a byla jasná obloha. Ráno jsem musel pokračovat asi dvě hodiny pěšky pro nesjízdnost cesty způsobené sesuvy kamení. Cesta vybudovaná ve skalnatém terénu trhací střelnou prací trpí v deštích sesuvy. Procházka malebnou krajinou však určitě stojí za to, nelitoval jsem. Z Gadparu jsem opět pokračoval místními menšími autobusy s několika přesedáními pro nesjízdné úseky cesty po monzunu až do Jomonosu.

Thorung pass

Kamarádi zde již nebyli a pokračovali v treku přes Thorung pass. Spojení našim mobilem zde není možné. Kolegové byli poprvé v Nepálu. Měl jsem obavy, naštěstí zbytečné. Asi po dvou hodinách jsem pokračoval dalším spojem zajištěným terénními auty do Muktinathu. Byl pátek večer a já mohl konečně relativně spokojeně ulehnout v místním hotelu Mount Kailash. Moji přátele v té době již úspěšně překonali sedlo a trávili noc na druhé straně.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

V Muktinathu, který leží v nadmořské výšce 3 800 m, jsem se aklimatizoval tři dny. Je mi již 61 let s vysokým krevním tlakem. Určitě bych s kolegy tak rychle do sedla nešel. Řádně jsem se aklimatizoval. Na radu lékaře jsem měl s sebou prstový oxymetr. Toto malé užitečné zařízení poskytuje cenné informace o kyslíkové saturaci a hodnotě tepové frekvence. Aklimatizačně jsem se procházel po výše položených nádherných pastvinách a sledoval místní život.

Majitelé hotelu mi doporučili jíst česnek, který rozšiřuje cévy pro řádné okysličení. S sebou jsem měl i některé vitamíny podporující tvorbu hemoglobinu. Jedl jsem cibuli, která je rovněž dostupným zdrojem cenných vitamínů zvyšující odolnost organizmu. Zvýšená dechová námaha může vést k onemocnění průdušek.

Muktinath

Muktinath je místo s významným hinduisticko-budhistickým klášterem. Tento klášter je cílem mnohá poutníků obou příbuzných náboženských směrů. Navštěvují jej rádi poutníci z blízké Indie. Poutníci se zde omývají v údajně velmi posvátné vodě a pak se koupou v bazénu. Byl jsem se na to podívat, Působí to všechno velmi dojemně. Obyvatelstvo je zde náležitě religiózní vzhledem k významu tohoto místa.

Majitel hotelu se zejména ráno věnoval modlení a zapalování loučí více než jiné činnosti. Práci ponechával více na ženě a téměř dospělých dětech. Jejich syn mne pak na motorce odvezl do výše položeného místa cca 4 250 m n. m., kde je asi pět menších sezónních hotýlků. Dle mapy mělo být toto místo v 4 600 m, proto jsem takto volil.

Je to hezká horská procházka a není třeba dopravního prostředku, což jsem zjistil až následně. Na začátku sezóny byly v činnosti jen tři. Přenocoval jsem zde pro další aklimatizaci. Malebné horské místo. Na pastvinách se pásli jaci i skupinky horských divokých koz, nádherný západ slunce, příjemná hoteliérka, chutná strava.

Výstup do 5 420 m

Večer dojel na motorce můj průvodce za účelem vynesení mého báglu do sedla 5 420 m n. m. Tak jsem jinak namáhavou cestu v pohodě zvládl asi za 6 hodin. Chtěl 3 000 Npr. Nad sedlem je kamenný vrchol s výhledem na hezká jezírka. Vrcholek je vyzdoben barevnými šátky, které kladou zdejší buddhisté, údajně pro štěstí.

Přímo v sedle je v sezóně otevřená čajovna s možností jednoduché teplé stravy. Možná je to nejvýše umístěný bufet v Nepálu. Na druhé straně sedla nalezneme v 4 900 m další lodgii. Nepůsobí dobrým dojmem. Níže v 4 600 m je nový hotelový komplex, kde jsem byl dvě noci, abych organizmus připravil na plánovanou šestitisícovku.

Měl jsem s sebou mačky, cepín, lano i dolary pro průvodce. Místní lidé tvrdili, že snad je možno v Manangu někoho si zajistit. Následující den jsem pak sestupoval do Manangu. Ubytoval jsem se v pěkném hotelu Yaki, který je situován uprostřed této horské vesnice. Majitel hotelu však marně někoho sháněl, kdo by se mnou šel na Pisang peak. Stejně nepříznivě jsem dopadl v informačním středisku.

Tilicho Lake

V probíhající trekové sezóně byli již průvodci zadáni. Navrhli mi proto snadnou cestu na Tilicho Lake. Koupil jsem si v jeho obchodě menší batoh, vzal věci pro třídenní pochod a vyrazil.

Vybral jsem dle mapy hezkou trasu lesem, borovým hájem. K Tilicho Lake mířilo v tentýž den hodně trekařů. Nikdo mne však nenásledoval, což mne trochu znepokojovalo. Důvod jsem poznal až následně, když jsem spatřil stržený most. Cesta zde končila. Přejít dravý studený tok jsem neriskoval.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Místní děti na druhé straně toku posunky ukazovaly, ať pokračuji. Na mapě byl uveden další most i cesta k němu, ale cesta již nepokračovala. Prodíral jsem se trním a balvany podél řeky více než hodinu a nic.

Vrátil jsem se tedy zpět. Bylo již odpoledne, když jsem z Manangu vyrazil k jezeru. Při cestě po druhé straně řeky jsem pak k velkému úžasu uviděl v údolí a v liduprázdné pustině nový ocelový most, jehož pozinkovaná konstrukce zářila v odpoledním slunci. V celé oblasti se nyní hodně staví hotely, budují cesty. Tento trek se stane určitě hodně oblíbeným. Skutečně stojí za to.

Zajímavá je svérázná horská vesnička Khangsar, 3 700 m n. m. Na strmých svazích obyvatelé pěstují pšenici, kterou obdělávají ručně. Nad vesnici asi 40 min. chůze je starý hinduistický klášter. Pozoruhodné, kolik námahy zde je třeba k životu a přitom zde najdeme v téměř liduprázdně pustině velký objekt pro udržení duchovního rozměru života.

Po přenocování v novém hotelu nad klášterem jsem pak ráno pokračoval přes další nové horské středisko Tilicho Base Camp přímo k cíli treku, vysokohorskému jezeru. Cestou jsem viděl menší skupinky horských koz.

Před cílem cesty spatříme nejprve malá jezírka a pak velké jezero. U jezera je čajovna pro občerstvení návštěvníků. Rovněž tato kamenná stavba se rozšiřuje. Ceny jsou poněkud vyšší. Je však vhodné něco utratit, i když máme pití a jídlo s sebou. Podpoříme zde aktivitu místních obyvatel. Je poněkud trapné si sednout na lávku před čajovnu, jíst sušenky a zapíjet vodou ochucenou tabletkami z domova.

Tilicho Base Camp

Na zpáteční cestě jsem spal v Tilicho Base Camp. Hovořil jsem zde s polskými turisty. Část z nich šla k jezeru a druhá část šla na šestitisícovou horu Chulu, Údajně na tu nejsnadnější, nevěděli však, který vrchol to je. Velmi dobrá myšlenka pro zdatné turisty. Stejný záměr jsme měli i my, ale po neúmyslném rozdělení se nerealizoval.

Za výstup se oficiálně platí poplatek. Informace jsou na internetu. Nemusí však být věrohodné. Služby turistům se zlepšují. Za cca 1 500 dolarů je možno vyjít na Pisang Peak (6 090 m n. m.) s plným servisním doprovodem. Nepálci si nepřejí individuální výstupy na vrcholy, zejména z důvodu bezpečnosti. V současné době není třeba na mnohé vrcholy povolení k výstupu od horské nepálské asociace.

Pisang

Další noc jsem pak po vykoupání a jídle v hotelu Jeti v Manangu strávil v Pisangu, 3 250 m n. m. Následující den jsem došel do Timangu. Toto místo lze doporučit zejména pro nezvyklou zdejší čistotu a malebný pohled na masiv osmitisícové Manaslu.

Cesta podél horského vodního toku vede nahoru a dolů. Je to z bagáží docela únavné. Skončil jsem tento den v Tai. Další den jsem pak asi po třech hodinách došel do Syange. Co se týče přírodních krás a doslova úchvatných pohledů na svéráznou krajinu, patří i tato část treku mezi velmi hodnotné. Předchozí přírodní krásy ji určitě nezastíní a stále máme dost důvodů k focení.

Ze Syange už možno cestovat terénními vozidly do Besi-saharu. Jízda trvá asi tři hodiny. Byl pátek odpoledne. Odlet z Káthmándú až v pondělí. Zůstal jsem zde tedy dvě noci a čerpal atmosféru provinciálního horského města. Koupal se v horských potocích, koukal na rýžová pole, kupoval nové oblečení do letadla, ať solidně vypadám.

Autobusem do Káthmandu

V neděli ráno jsem odjel autobusem do Káthmándu. Taxikář mi ochotně, i když trochu obtížně, našel leteckou kancelář, kde jsem získal zpět peníze za zmařený let do Jomosomu. Jízda přecpaným Káthmándu je pro řidiče velmi náročná. Na moje přání mne pak zavezl do Bhaktapuru.

Káthmándu trochu znám od předchozího Everest treku, viz článek v časopisu Treking č. 6/2005. Proto jsem volil nyní toto Nepálské historické město. Nic mimořádně pozoruhodného oproti Káthmándú zde však není.

Při večerní procházce mne upoutala hlučná zábava v místním kulturním středisku. Kupodivu mne pustili dovnitř s úsměvem a bez vstupenky. Milé překvapení, přátelská atmosféra, hudba, tanec, jídlo a pití všeho druhu zdarma. Veselily se zde celé rodiny, menší děti až po staré lidi dohromady. V dobré náladě i plný hezkých dojmů jsem se pozdě večer vrátil na hotel.

Na letišti v Káthmándu jsme se opět všichni šťastně shledali, projednali načerpané dojmy, nakoupili suvenýry za zbylé rupie. Zdejší obchod na letišti má docela hezké upomínkové předměty. Vyšší ceny nahrazuje lepší kvalita nabízeného zboží. Pak následovala zpáteční letecké cesta přes Delhi, Brusel do Prahy, Air Jettem indické letecké společnosti.

Na závěr bych doporučil tento poněkud nezvyklý směr treku. Drtivá většina trekařů jde opačným směrem. V Muktinatu snadno najdeme nosiče nebo někoho s nosným zvířetem. Zvíře unese dva trekové batohy. Cena činila méně než 1 000 Kč na naše peníze. Cesta dolů se pak snadno vykoná i bez průvodce, který stojí jistě větší částku peněz. Doporučená doba treku je cca 20 dní.

Pokud zůstanou alespoň tři volné dny, pak stojí za to navštívit národní park Chittwan na jihu Nepálu s nádhernou faunou i flórou pravé džungle. My jsme byli v Nepálu 20 dní a měli jsme asi třídenní rezervu. Trek se oproti původní době výrazně zkrátil, zejména díky sjízdnosti z Beni až do Muktinathu a z druhé strany z Besi-saharu do Syange.

Delší pobyt ve vysokohorském prostředí zvýší odolnost organizmu. Nádherná a pestrá příroda jako asi nikde na světě, přijatelná cena. Letenka stála 21 600 Kč, útrata cca 900 USD). Plně doporučují vysokohorským turistům.