Kavkaz: Svaneti (Svanetie) a turistika

Oblíbená perla Západního Kavkazu

Svaneti nám byla už dlouhou dobu doporučována pro svou odlehlost, divokost, krásné vysoké hory i tamní svéráznou a velmi starou kulturu. Zároveň se k nám dostávaly různé zprávy o intenzivním rozvoji regionu, který všechny zmíněné důvody k návštěvě rychle mění na důvody, proč jet jinam. Řekli jsme si tedy, že "buď letos, nebo už nikdy".

Pro cestu do Svaneti (Svanetie) jsme využili cenově výhodný noční vlak z Tbilisi do Zugdidi (lůžko za 12 GEL, tj. asi 150 Kč), kde je možné prakticky ihned přestoupit na některou z několika čekajících maršrutek do Mestie - hlavního města Svaneti. Již tady se však projevuje komercionalizace celé oblasti, neboť cena 20 GEL za cca 150 km je asi dvojnásobná oproti zbytku Gruzie.

Čtěte také: Svanetie, trek pod Ušbou v bývalé kavkazské divočině

Po pár drobných zastávkách a asi třech a půl hodinách jízdy však stojíme v našem prvním cíli - Mestii. Městečko je příjemně klidné a čisté, turistů tu sice pár je, ale rozhodně to nejsou žádné velké davy (přitom je začátek srpna). Stejně tak výstavba je rozumná - v celém městě jsme zahlédli jen pár větších hotelů.

K dispozici tu je žalostně chudě vybavené infocentrum (mapa pouze k nahlédnutí), banka s ATM, řada drobných obchůdků, restaurací a samozřejmě množství menších hostelů a home-stay. Rozhodně však nečekejte žádný outdoor shop s plynovými kartušemi, takové nejsou ani v Tbilisi (tedy alespoň ne v té podobě, jak je známe od nás).

Trek do Ushguli

Jako první trek volíme asi nejpopulárnější trasu ve Svaneti: trek do historického Ushguli. Řada rychlonávštěvníků si jej různými způsoby zkracuje, ale my jsme se rozhodli jít jej celý pěšky a, jak se záhy ukazuje, bylo to rozhodnutí správné. Celá trasa zabere alespoň 4 dny a povětšinou je značená, ačkoliv menším orientačním potížím se člověk leckdy nevyhne. Ale popořádku…

Z Mestie pomalu stoupáme po široké prašné cestě na hřebínek východně od města a postupně se nám odkrývají výhledy do údolí i na okolní hory. Zanedlouho odbočujeme na menší pěšinu, která se klikatí lískovými olšinami a jedlinami až na první vysokohorské louky, poskytující nové a nové rozhledy a hlavně další zajímavosti z místní flóry.

V místě, kde se znenáhla odkrývá pohled do sousedního údolí řeky Mulkhury, se nám značka ztrácí, ale není vůbec problém si vybrat vlastní cestu - jakoukoli z mnoha dobytčích stezek. Krávy, koně, prasata, méně také kozy nebo ovce se tu pasou téměř všude a směrem k vesnicím jich ještě přibývá. S tím také souvisí možnost bivaku - vypásané trávníky jsou jako stvořené pro stanování a Svanům (i Gruzíncům) vůbec nepřijde divné, když si postavíte svůj příbytek byť jen pár metrů za vesnicí.

Někteří se naopak podivují, pokud za stanování v "kempu" ještě platíte. Toho také využíváme a po pár menších dešťových přeháňkách bivakujeme nad vesnicí Lakhiri. Jen nás trochu překvapuje voda, která na jižních svazích není tak běžná jako jinde. Často se potůčky ztrácejí do země a znovu se objevují až hluboko v údolí. Ale i tak o vodu není nouze.

Hned ráno nás stezka provází vesnicí, ve které jakoby se zastavil čas někdy na konci středověku. Skoro každé obydlí má typickou svanskou obrannou věž, po návsi se prohání klučina na hříběti, volci táhnou sáně se senem. Jen satelity na zdech a pár zaparkovaných aut ve dvorech dávají tušit, že jsme pořád v současnosti.

Pokračujeme dále po vrstevnici po pastvinách a po překročení druhé řeky se rozhodujeme pomalu klesat do údolí. Cestu, která je zakreslena v mapě, však nenacházíme (zřejmě ani neexistuje) a pár kilometrů tak kličkujeme v křovinách, až nakonec sbíháme suťoviskem k ledovcové řece, přes kterou je naštěstí postaven most pro dobytek.

V přilehlé vesničce Chvabiani potkáváme kouzelnou babičku nabízející (jak jinak) ubytování. To s díky odmítáme, ale ptáme se na chleba. A už nás babka vede ke své známé, která nám ve svém guesthousu servíruje za drobný poplatek (20 GEL pro 4 lidi) výborný domácí jogurt, sýr a salát. A chleba na cestu za dalších pár lari taky dostáváme. Pověstná pohostinnost místních nevymizela. Jen je třeba mít v kapse nějaké ruble, jako všude.

Další cestu si nalézáme sami (značku ani nehledáme) někam šikmo do kopce na JV. Okouzleni krajinou a prokleti plnými žaludky si její velkou část však necháváme na ráno.

Stoupáme sice dlouze a vytrvale, ale cesta je příjemná - až do chvíle, kdy nás na hřebeni vítá buldozerem vyhrnutá silnice s patníky! Nemilé překvapení. Záhy z ní sestupujeme u rozcestníku, ukazující směr Adishi. Než stihneme vůbec začít klesat po úzké pěšince, varuje nás v protisměru jdoucí německá skupina, vynořující se z hloubi doliny, že stezka do Adishi zřejmě vede, ale dole to asi není nic moc.

Společně tak pokračujeme zpátky na silnici a po asi 1,5 km z ní odbočujeme do krásných vysokohorských luk. Tady nás už žádné překvapení civilizace nečeká - jen krásné květnaté louky, lesy, bystřiny a nivy s bolševníkem. A samozřejmě výhledy. Ten asi nejhezčí na samém konci, kdy se znenadání zpoza horizontu zjevuje Adishi - jediná vesnice údolí, opět s řadou věží a samozřejmě i možností ubytování, pokud o něj stojíte. My se radši ubytováváme kus za vsí na pastvině u řeky.

Ráno trošku spěcháme dále proti proudu řeky, neboť večer se nám nějaký místní dobrák nabídl, že nás sveze na koni přes brod pod ledovcem, kudy cesta pokračuje. K brodu sice dorážíme asi až po dvou hodinách (je to holt dálka a navíc neskutečné výhledy na Ušbu - dominantu celého regionu i zasněžený vrchol Tetnuldi nám znemožňují chvátat příliš rychle), ale dobrák stejně nikde. Je tu však jiný dobrák, který nás převáží za drobnou úplatu 10 lari na osobu. Je to tak lepší - koni je voda nad kolena a hlavně je hodně rychlá, takže utopit v ní batoh by nebyl velký problém.

Už nám tak nic nebrání v postupu rozbahněnou pěšinou na další hřeben. A koho to nevidíme! Náš dobrák ze včera veze na svém koni sličnou Japonku až do další vesnice. Za menší úplatu samozřejmě - 150 lari. Na nás si už zřejmě nepamatuje.

Stoupáme tak sami se svými batohy lískovými březinami a posléze mezi porosty rododendronů do asi 2 800 m vysokého sedla s neskutečnými výhledy do údolí, na Ušbu a hlavně ledovec Adishi. K nim se nakonec přidávají i kýčovitě rozkvetlé horské louky. Není divu, že se nahoře setkáváme hned s několika skupinami turistů.

Ze sedla se dá jít za ještě hezčími výhledy na okolní kopečky, ale cesta dále vede přímo dolů až k ledovcové řece Khaldechala. Tam se chodník napojuje na širší cestu, vedoucí přes polorozbořenou osadu Khalde s restaurací až do vesnice Iprali. Odtud stezka vede dále vlevo po silnici až do Ushguli, my ale popocházíme opačným směrem, abychom zabivakovali na hezkém plácku s drobnou studánkou hned pod kostelíkem.

Čeká nás další - poslední etapa treku, kterou si někteří turisté odpouští a raději jedou z Iprali zpět do Mestie. Je to ale obrovská chyba. Pravda, do Ushguli se jde kus po "hlavní silnici". Tato ale vypadá jako leckterá naše polňačka, navíc vede úzkým kaňonem ledovcové řeky mezi skalami.

Zhruba třetina cesty údajně vede vysoko nad cestou lesy a loukami (zřejmě pod elektrickým vedením), v reálu však vidíme turistické značky podél silnice a žádnou pěšinku mimo nezaznamenáváme. Nicméně někde tam je, přestože není moc používaná a proto je prý trochu zarostlá. My však těch pár hodin trpíme na silnici - trpíme horkem a prachem, spíš než čímkoli jiným.

Provoz je tu nečekaně velký a práší se hodně. Ale Ushguli - seskupení čtyř vesnic s desítkami obranných věží, díky nimž bylo zapsáno na seznam UNESCO, a údajně nejvýše položená trvale obývaná vesnice Evropy (leží již v Asii, pozn. red.), stojí za návštěvu.

U vesnic sice míjíme davy turistů, ale všichni zase záhy mizí v objednaných džípech a odjíždějí jinam. Téměř nikdo si netroufá jít přímo do vesnice, asi kvůli bahnu a všudypřítomnému dobytku. Atmosféra v prvních dvou vesnicích je proto pořád hodně svérázná, téměř středověká. V dalších dvou, kde je i pár hostelů, "bar" i jedno ze dvou muzeí Ushguli, je již cítit změna, ale stále jen malá.

Ledovec Šchary

Ačkoliv Ushguli představuje poslední (nebo naopak první) bod treku, dá se v okolí najít řada dalších míst, kam se vydat. Nejznámější je asi výlet pod ledovec Šchary, nejvyšší hory Gruzie a 3. nejvyšší celého Kavkazu. Je to asi 10 km podél řeky s nesčetnými příležitostmi pro krásný bivak s výhledem na Šcharu.

Přímo od stanu tedy prohlížíme okolní krajinu a plánujeme, kam se vydat, abychom se vyhnuli davům turistů a zároveň abychom se podívali také do vyšších nadmořských výšek.

Vybíráme výrazný ostrý hřeben, vedoucí přímo nad ledovcem až ke stěně Šchary, ráno schováváme batohy do křoví a nalehko vyrážíme vstříc výšce. Počasí vypadá nejistě, ale i tak dovoluje vystoupit na bezejmenný kopec s výškou 3 101 m a ještě kus za něj o dalších asi 150 m výš.

Dalo by se pokračovat ještě dále, snad až těsně ke stěně do 3 500 m, ale nenadálá bouře nás nutí k rychlému sestupu co nejníže. Za hezkého počasí to však musí být nádherná procházka! Takto trochu smutně a hlavně mokře scházíme zpátky k Ushguli a následující ráno se necháváme zavézt zpátky do Mestie, samozřejmě za drobnější úplatu usmlouvaných 130 lari pro 4 lidi.

Těch 45 km sice trvá asi tři hodiny, během kterých se mění dva řidiči a dělá se několik zastávek (nejdelší asi na sehnání benzinu, druhá nejdelší u potoka na doplnění vody do chladiče), ale zato je dost času na povídání a oboustranné poznávání našich kultur.

Tak co dál?

V okolí Mestie existuje řada značených i neznačených treků, jeden ze známějších vede na sever od města na výrazný kopec s křížem a dále k jezerům s výhledem na Ušbu. My však volíme jednodušší procházku k ledovci Ušby.

Kolem letiště a dále nově vybudovanou silnicí (vyhrnuta buldozerem) je cesta poněkud zdlouhavá a hlavně horká, nicméně za soutokem Mestiachaly a řeky z ledovce Ušby, kde je lanová lávka, už trasa výše až k ledovci pokračuje lesy po pěkné pěšině, avšak s množstvím turistů, z nichž většina se nechává přivézt z Mestie džípem nebo maršrutkou. Tento výlet stojí za absolvování, ale pokud preferujete divokou krásu hor, vyplatí se poohlédnout se po jiných místech.

Těch je i ve Svaneti stále dost a rozhodně ještě pár let vydrží. Jak se ale bude vyvíjet Mestia, Ushguli a jejich okolí, je otázka. Zatím to nevypadá na tak drastický neudržitelný rozvoj, jaký můžeme vidět na Balkáně nebo třeba na Ukrajině. Stále je tak ještě čas navštívit Svaneti bez obřích sjezdovek, luxusních hotelů a nesnesitelných davů turistů. Stále se dá ve Svaneti vidět a poznat tradiční způsob života jejich obyvatel. Jak dlouho ještě?

Turismus se v oblasti, stejně jako v celé Gruzii rozvíjí, ale jeho intenzita je pořád únosná. Snad to tak zůstane i nadále. Snad Svanové neopustí svůj způsob života, který udržuje a formuje celou svanetskou krajinu i atmosféru malebných horských vesniček. Snad se do oblasti nepřihrnou bohatí investoři, kteří by jí vybudovali pomník nad hrobem v podobě lunaparku. Snad jednou rozum zvítězí nad penězi.