Výstup na Králický Sněžník z Miedzygórze

Na Sniezniku se dá najít babí léto i na konci listopadu

V druhé půlce listopadu jsem měl naplánovaný výcvik v Adršpachu. Mapy mi poradily, že nejkratší cesta od nás ze Zlínska je přes Olomouc na Králíky a polské Klodzko. Zajásal jsem a rychle si spočítal, že když začínáme až kolem páté odpoledne, tak stačí vyrazit ráno dostatečně brzy a budu mít čas na kratší túru. Že bych si mohl vylézt na svůj oblíbený Králický Sněžník z polské strany.

Čekalo mě brzké ranní vstávání a dlouhá cesta až k nejjižnějšímu cípku Kladska. U vesničky Dolní Lipka jsem podjel nízký viadukt a byl v Polsku. Hlavní silnice mě vedla přes Miedzylesie a pár dalších dědinek do obce Domaszków, kde je potřeba zahnout doprava na turistické centrum Miedzygórze.

Dlouhou rovnou alejí jsem projížděl mírně stoupajícím podhůřím. Sluníčko svítilo z jasně modré oblohy, což je v listopadu docela štístko. Okolní hory se halili do hustého oparu, ale ten, jak se zdálo, nezasahoval příliš vysoko.

Čtěte také: Králický Sněžník, přechod třetího nejvyššího pohoří ČR

Miedzygórze je ospalé, ošuntělé hnízdo s německou architekturou. Na druhou stranu aspoň to není Disneyland jako třeba Zakopané. Autem jsem vyjel až kam to šlo. Zastavil mě zákaz vjezdu u rozcestí turistických cest. Zaparkoval jsem na plácku mezi tatrovkou a lakatošem. Ani jeden neměl parkovací lístek, snad ho nebudou chtít ani po mě. Nikde kolem nebyla ani noha.

Vydal jsem se po červené zalesněnou dolinou potoka Wilczka. Cesta byla široká, pohodlná, opíralo se do ní sluníčko a kolem bylo nádherné, voňavé, podzimní ráno. Najednou zahřmělo a kolem mě proletěl kamením plně naložený terénní náklaďák. Chvilku trvalo než se prach rozptýlil. Zatím jsem došel k místu kde se dolina dělila.

Značka si asi nebyla příliš jista, kterým údolím dál vést a tak si zvolila zlatou střední cestu, která však vedla přímo proti svahu. Motala se kořeny mohutných buků a prudce nabírala výškové metry. Stoupák však brzy skončil a pěšinka se vyhoupla na širokou lesní svážnici. Značka tady zatočí vlevo a dál vytrvale stoupá neuvěřitelně širokou lesní cestou, která je hluboko zaříznutá v prudkém erodovaném svahu.

Po pěti stech metrech značka opět mění směr, zahne vpravo na mírnější přirozenější, ale poněkud hrbolatější lesní cestu. V těchto místech jsem se již docela slušně zahřál a užíval si okolí. Rozhledy jsou sice minimální, ale les je pěkný a cesta pohodlná.

Stále stoupá úbočím hory Sredniak. Cesta se mění na pěšinu a pomalu obchází kopec z jihu. Na hraně kopce se pak otevřou první výhledy k jihozápadu. V mém případě však velmi omezené silným oparem. Les zde trochu řídne a objevují se skalní výchozy. Pěšinka se mezi nimi proplétá a stoupání je tak mnohem zábavnější.

Les opět zhoustne, ale po pár stech metrech se objeví průsek, jímž je vidět budova Schroniska na Sniezniku. Stoupá se k ní po pěkně prudké loučce, ale je to jen kousíček. U chaty jsem potkal prvního turistu dnešního dne, nějaký místní nocležník si vyšel ven na ranní cigárko. Kývli jsme na sebe a já stoupal dál k vrcholu.

Červenou značku jsem vyměnil za zelenou. Pěšinka přejde louku a opět se ponoří do lesa. Tentokrát již ryze horského. Je tu spousta vyšlapaných cestiček, ale všechny vedou jedním směrem. Brodil jsem se bahýnkem a zbytky prvního sněhu. Pěšinka se za chvilku vyhoupla na hraniční hřeben s průsekem. Pěšin je zde ještě víc. Část na české straně, část na polské, všechny jsou však značně kamenité a všechny vedou na severovýchod přímo na Sněžník. Na vrchol je to sice jen osm set metrů, ale slušně to stoupá.

Les jsem brzy nechal pod sebou a kolem se otevřel nádherný výhled. Vystoupal jsem až na vrcholovou hromadu kamení, zbytky zřícené rozhledny, a fotil tu krásu kolem sebe. Jeseníky, Rychlebské hory, jižní českou i severní polskou část masivu Sněžníku, výrazné údolí Moravy, Orlické hory a Kladsko.

Zatím co jsem se kochal, přišlo z polské strany na vrchol několik turistů. Pomalu jsem se sbalil a dal se na sestup zpět po zelené k chatě pod Sněžníkem. K autu jsem se však vracel jinou cestou. Od chaty jsem klesal po žluté, mírnou dlážděnou cestou směrem k Mariánským skalám. Ty mě nijak neoslnily, je to jen pár výchozů čouhajících z lesa a tak jsem se nezdržoval a po modré klesal do údolí.

Sluníčko připalovalo, nad hlavou se klenula modrá obloha, na stromech zlaté listí, prostě všechno se tvářilo, že je babí léto a přitom za necelé dva týdny začínal advent. Cesta zde klesá velmi mírně severními svahy údolí. Kroutí se napřed mladým horským smrkovým lesem plným měkce vyhlížejícího mechu a tvrdé trávy, později přechází do vysokého bukového hvozdu. Zvláštní na ní je, že i když jde lesem, je to vlastně alej. Poctivou, pevnou lesní cestu ohraničují mohutné, letité stromy zasazené v přesných rozestupech. No, je jasné, že tohle je poctivá německá práce.

Teprve v úbočí kopce Smrekowiec se cesta rozhodne, že by tedy jako mohla dolů do Miedzygórze a začne klesat. Na rozcestí pod lesními školkami naposledy prudce zatočí doleva a po dalším kilometru konečně dosáhne dna doliny u rozcestí turistických tras. Auto na mě čekalo bez úhony i když oba těžké stroje zmizely. Tahle túra byla opravdu velmi příjemná. Ačkoli jsem zvlášť nespěchal, dost jsem ji oproti plánu zkrátil.

Délka 14 kilometrů, převýšení 750 metrů, čas něco přes 4 hodiny.

Další související články: