Trek přes Slovenské rudohoří, Sihlianska planina

Putování Slovenským rudohořím (3). Trek přes Sihlianskou planinu, Klenovské, Balocké a Málinské vrchy

Tajemství krasového podzemí

Skutečnou krasovou krajinu jsme mohli obdivovat následující ráno v dolině Suché doly, kam značka z hřebene sestupuje. Na loukách se objevují první krasové závrty, které souvisí s podzemním systémem ponorného toku Teplica, který vyvěrá až daleko odtud v dolině Furmance.

• Předchozí část článku

U nejhlubší propasti celé Muránské planiny Michňová mají jeskyňáři postavenou chatu a máme štěstí, protože zrovna přijeli instalovat žebřík do nově objevené sousední propasti Michňová II., která se nachází o něco níže pod chatou v místě ponoru slabého potoka. Je to možná jedna z cest k aktivnímu toku Teplice, což je jeden z oříšků bádání tisoveckých jeskyňářů.

Nahlédli jsme do propasti, která v roce 2007 dosahovala hloubky 80 metrů a dalšímu postupu dolů bránila suťová zátka. Nakouknout jsme mohli i do propasti Michňová I., jejíž hloubka činí 105 metrů! Bavíme se o alternativních způsobech zpřístupnění jeskyní na Slovensku speleologickými kluby, jak je tomu například u Krásnohorské jeskyně ve Slovenském krasu, prý i oni uvažují o zpřístupnění propasti pro zdatnou veřejnost, ale jsou tu nějaké háčky v zákonech.

Další krasové závrty nás provází cestou k Furmanci, kde jeskyně Teplica vyvěrá silnou vyvěračkou a využívá se i jako zdroj pitné vody. Vstup do horizontální říční jeskyně je výše za vodojemem a speleologům se podařilo proniknout jen asi 1 km hluboko, v dalším postupu brání velké sifony. Při jejich zkoumání zahynul před lety dokonce český speleopotápěč. Sevřenou dolinou Furmance, kam se kromě potoka vtěsnala ještě silnice a železniční trať z Tisovce do Brezna, scházíme do Tisovce.

Zastavujeme se ještě u Tisovské periodické vyvěračky, ze které toho ale moc nevidíme, protože je v objektu vodárny. Podzemní chodby však vyvěračku spojují s nedalekou Jezerní jeskyní, která je horním patrem jeskynního systému a zamřížovaný vstup do ní je v zářezu železnice několik desítek metrů nad vyvěračkou.

Přes Zbojskou k útulně Varta

V Tisovci doplňujeme zásoby a hladové žaludky se dočkaly i porce výborných brynzových halušek ve zdejším hotelu. Vlakem se pak vezeme do sedla Zbojská a ochotný průvodčí nám dokonce nabídl, že se můžeme svézt v kabině strojvedoucího a užít si tak jízdu po horské trati, která má za zastávkou Bánovo tak velké stoupání, že tu byla položena i ozubnice.

Na Zbojské stojí nová salaš, kde vaří typická slovenská jídla, například výborný baraní guláš. Prochází tudy i červeně značená Rudná magistrála, která sem sestupuje z nejvyšší hory Veporských vrchů, z Fabovy hole (1 439 m). Ta však není tentokrát naším cílem, tím bude opačným směrem ležící Klenovský Vepor (1 338 m). Pohledy na něj nás doprovází celé naše dosavadní putování a rádi po letech zase navštívíme jeho netypicky protáhlý vrchol.

Červená hřebenovka se vine Balockými vrchy, dalším podcelkem Veporských vrchů, které byly místy silně zasažené větrnými smrštěmi a kůrovcem. Kalamitu se lesníci snaží zvládnout, jak se dá, v krajině zůstávají čerstvé jizvy pasek, které mají jedinou přednost, že odhalují další, jindy skryté pohledy do kraje. Pěkným místem však zůstává sedlo Machniarka, kde je i studánka. Od horské samoty vidíme na Klenovský Vepor, který je k nám natočen nezvykle bokem a ostrý kužel připomíná skutečnou sopku.

Blížící se večer zrychluje naše kroky, chceme dojít až k turistické útulně pod sedlem Varta. V mapě je označena jako Chata pod Veprom. Ve skutečnosti jsou tu chaty dvě, jedna lovecká, druhá je stará dřevěnice, v jejíž půdě zřídili turisté KST Rimavská Sobota před lety volně přístupnou útulnu. Zařízení je tu skromné, po levé straně se táhne řada slamníků a prostředkem půdy dlouhý stůl s lavicemi. Na půdu se vstupuje po železném žebříku ze zápraží, přízemí chaty je uzamčené.

U vstupu visí papír, že je útulna od 1. 8. 2007 zrušená, protože majitel (lesní společnost, které patří i sousední chata) vypověděl nájem, ale až tak horké to snad nebude. S rodinou lesníka, který tráví dovolenou hned v sousední chatě, se družíme dlouho do noci a ptáme se ho, jak je to s útulnou. Prý o tom rozhodl ředitel lesního závodu, kterému se nelíbilo, že tu nocují turisté hned u jejich lovecké chaty a ruší lovce.

Jestli se něco nezmění, je tak útulna odsouzená k zániku, protože lesní závod dřevěnici opravovat nebude, když má hned vedle jinou chatu a turisté zase nejsou majitelé. Shodujeme se, jaká je to blbost a bezohlednost. Nám například poskytla útulna pro dnešní noc skvělé útočiště před silnou frontální bouřkou.

Přes Klenovský Vepor zpátky na Sihlianskou planinu

Ráno je mlhavé a chladné. Vracíme se na červenou a čeká nás cesta chráněným karpatským pralesem. Jak se prodíráme podrostem z maliní a starčeků, jsme téměř po pás promočení. Následuje strmý výstup po uklouzaných balvanech až na plochý hřeben z utuhlého lávového proudu, který tu kdysi v třetihorách vyplnil trhlinu v zemské kůře a dal tak Klenovskému Vepru jeho neobvyklý hranatý tvar.

Nahoře nás čeká vyhlídka, vrcholová knížka a dřevěný kříž, bohužel se nám dnes neukáže kvůli mlze panorama Nízkých Tater, Muránské planiny, Stolických i Veporských vrchů. Vzpomínáme na dřevěného Jánošíka, který tu před lety strážil vrchol, vandalové ho opakovaně svrhli ze skal a ukradli dokonce i původní vrcholovou schránku. Jdeme radši pryč, čeká nás ještě krkolomný sestup rozblácenou pěšinou až k úpatí andezitových skal.

Další cesta po hřebeni je poměrně fádní, vykácené paseky se střídají až na Šopisko (1 084 m), kde se objevují první horské louky. Na Trech chotárech (1 141 m) se zleva připojuje důležitý boční hřeben, kterým lze po modré sejít až do sedla Pereš. Určitě se vyplatí udělat si krátkou odbočku do nedalekého sedla Železný kríž pod mohutnou Železnou bránou (1 164 m), je odtud totiž jeden z nejhezčích pohledů na Klenovský Vepor. Z Trech chotárů je to sem po modré a žluté jen 10 minut.

Rudná magistrála se postupně blíží zpátky k Sihlianské planině a my se dostáváme do otevřeného terénu. Okolo roztroušených samot Uhliarska, Kysuca a Sedmák přicházíme až na Dlhý grúň (1 061 m). Zde v minulosti odbočovala vpravo žlutá značka do Dobročského pralesa, byla však přeložena z důvodů ochrany přírody do sedla Tlstý javor a prales už prý není v současnosti volně přístupný.

Málinské vrchy

Další pokračování Rudné magistrály směrem na Poľanu máme ještě v čerstvé paměti, šli jsme tudy loni, proto sbíháme na autobusovou zastávku v sedle Tlstý javor a sjíždíme autobusem nekonečnou dolinou Rimavice až do městečka Kokava nad Rimavicou. Právě tu končí folklórní festival Koliesko, takže se v hospodách i výjimečně vaří. Přespali jsme na louce za městem a ráno si dopřáli vydatnou snídani. Čeká nás poslední etapa putování odlehlými Málinskými vrchy, jak je nazýván nejjižněji vysunutý hřeben Stolických vrchů. Zvedají se hned nad Kokavou a pokračují jihozápadně až k Málinci.

Po červené značce jsme napřed museli opět zdolat značné převýšení, než jsme se dostali do úplně jiného světa. I tady se dosud žije na lazech, hřeben pokrývají rozlehlé louky a pastviny a o výhledy není nouze. Zastavujeme se na vrcholu Dielu (934 m), který dosud zdobí dřevěný kříž, míjíme samoty rozhozené po okolních pastvinách a pokračujeme na protáhlou Pálenicu (938 m). Je odtud překrásný pohled k severu a před sebou máme celé panorama Veporských vrchů, které odtud z jihu vypadají impozantně.

Široká cesta se stáčí do rázovité obce Ďubákovo, kde jsou k vidění dřevěnice jako někde na Oravě. Podobnost to není náhodná, někdejší majitel panství hrabě Forgáč nechal dosídlit obec právě kolonisty z Oravy, kteří sem přišli v roce 1877, a nevadilo jim zdejší drsnější podnebí.

Místní obchůdek funguje zároveň jako krčma a ačkoliv bylo zrovna zavřeno, majitelka se zachovala podnikavě, a jak nás viděla, přiběhla ze zahrádky a otevřela. Hned se zvědavě vyptávala a divila se, kam jsme se to až zatoulali. Chceme na Jaseninu (995 m), nejvyšší horu celých Málinských vrchů, ze které bývají vidět až Vysoké Tatry. Krásné výhledy k severu se otevírají postupně z rozlehlých pastvin, kterými stoupá značka k vrcholu.

Za hřebenem Veporských vrchů vykukuje vedle Drahové nízkotatranský Ďumbier, dohlédneme přes Stolické vrchy až ke Králově holi a k Plešivecké planině, zbytek obzoru doplňují hřebeny Slovenského rudohoří a Poľana. Úplný vrchol Jaseniny je už bez výhledu a porůstají ho houštiny bříz. Najdeme tu dřevěný přístřešek s posezením, ohništěm a pod trámem je zastrčen i návštěvní sešit. Český zápis jsme tu hledali marně, zato ty maďarské dávají místu exotický nádech.

Červená nyní sestupuje z Jaseniny na travnatý hřeben a mně se v paměti vynořuje vzpomínka na velké neštěstí, které se zde událo 1. září 1994 a o kterém se tehdy všude psalo. Tenkrát pásl nad Ďubákovem bača 400 ovcí a udeřil do něj blesk. Z jeho těla pak elektrický náboj přeskočil na mokré ovce, které se tlačily okolo něj a 101 jich zabil. Mrtvý byl i bača.

K neštěstí došlo na naprosté holině, nejbližší stromy byly vzdálené 400 metrů. Ironií osudu bylo, že jinou bouřku přečkával právě v jejich blízkosti a tehdy do jednoho z nich udeřilo. Tehdy se nic nestalo, ale snad proto se bača při osudné bouřce držel od stromů dál na holém prostranství a neuvědomil si, že se tak stává ideálním hromosvodem.

Za kótou Klatie (914 m) se nám otevírá i pohled k jihu do Maďarska na Bukové hory, Cerovou vrchovinu i Mátru a k západu na Ostrôžky, Javorie, Táňovo, Bykovo a Poľanu. Z pastvin u lazu Brložno je vidět i do hluboké doliny Ipľu na hladinu přehrady Málinec a náš okruh západním Slovenským rudohořím se pomalu uzavírá. Míjíme hřbitovní kapli, kterou obklopuje prostý hřbitov, kde jsou pochováni obyvatelé okolních lazů a mezi nimi zase mnoho malých dětí.

U samot Štefančíkovci, kde se dosud žije a hospodaří, si naposledy vrýváme do paměti půvab zdejší krajiny, neboť nás teď čeká již jen úmorná cesta z hřebene do Málince, kde naše více jak týdenní vandrování končí. Velká obec Málinec je pozoruhodná funkční sklárnou a stromořadím chráněných exotických stromů maklur, příbuzných akátu, jejichž plody připomínají nedozrále pomeranče. Jedlé ale nejsou, nemají dužinu a uvnitř jsou jen semena. Málinec má dobré autobusové spojení s okresním městem Poltár, odkud se dá cestovat jak vlakem, tak autobusem a jezdí tu i linka do Brna a Prahy.

Info

Převážnou část popisovaného území pokrývá turistická mapa č. 134 Veporské vrchy, okrajově zasahuje i do map č. 133 Poľana a č. 145 Javorie - Ostrôžky z VKÚ Harmanec. Turistické značení je většinou přehledné až na úseky, o kterých je zmínka v textu.