Jarní přechod Slovenského rudohoří, na Muráň

Jaro ve Slovenském rudohoří (2)

Přenocovat chceme na verandě lovecké chaty Janka, která stojí poblíž červeně značené široké lesní cesty, co vede ze Slanského sedla jižním úbočím Kyprova. Jenže jak se později ukázalo, bylo tu zrovna plno. Lesní správa umožňuje u některých chat pronájem a lidé z okolí toho přes svátky využívají.

Už z dálky slyšíme a posléze i vidíme, jak je tu veselo. Na dřevěné lavici před chatou stojí vyrovnané plechovky od piva a láhve od kořalky a nad ohněm se grilují kuřata. Podle zaparkovaných aut tu slaví nejméně tři rodiny. Nabrali jsme si alespoň pitnou vodu z vydatného pramene u chaty a utábořili jsme se v nedalekém horském sedle Severná lúka.

• Předchozí část článku

Abychom se trochu zahřáli a usušili od sněhu mokré kalhoty a boty, zapalujeme oheň. Brzy se snáší noc, studená a větrná, temná a strašidelná, a z dolin se začínají do sedla plazit mlhy. Jituška vystrašeně spěchá do stanu, nás tam vyhání zima u uhasínajícího ohně. Jelikož jsme v království medvědů, přiložili jsme na ohniště prohnilý vlhký špalek, aby jeho kouř případné nezvané návštěvníky včas odplašil.

4. den - v srdci Stolických vrchů

K ránu začíná pršet a ani poryvy větru neustávají. Vítá nás nevlídné a mlhavé počasí, ideální leda tak na krátkou okružní výpravu do pralesa na Kyprovu, jehož hřeben tone nad sedlem v mracích. Batohy si schováme v husté smrčině poblíž sedla a po červené značce se vracíme zase do Slanského sedla. Na chatě Janka se už také chystají k odjezdu, to se nám může dnes ještě hodit.

Čtěte také: Medvěd hnědý, největší volně žijící šelma v Karpatech - počty medvědů

Ze Slanského sedla stoupáme po modré na zalesněný Kyprov (1 391 m n. m.), za jeho vrcholem se objevuje dokonce horská louka, ze které musí být za pěkného počasí krásný výhled na Nízké Tatry. Míjíme kótu 1 402 m n. m. a pak následuje sestup do sedla Telgártská priehybka. Vycházíme na pastviny, teď už porostlé roztroušenými smrky a pátráme po žluté značce, která by nás traverzem Kyprova dovedla zpět do sedla Severná lúka. Málem jsme jí minuli, není tu ani rozcestí, ani směrovky.

Žlutě značená a traktorem rozježděná cesta do sedla Severná lúka je teď za deště skutečně hrozná. Neustále se brodíme vodou a bahnem, což je výsledek kombinace jarního tání, deště a lesní těžby. Znechuceně klopýtáme dál, později naštěstí koleje od traktoru uhnuly jinam a cesta se proměnila znovu v loveckou stezku.

Traverzuje závěr Dlhé doliny a obchází pramenné žlaby jednotlivých přítoků. Když procházím hustým smrkovým lesem, napadá mě, že je to ideální místo na setkání s medvědem. Raději tleskám rukama, abych přehlušila šumění potoka a čekám na ostatní. V písku na cestě, který naplavil rozvodněný tok, si najednou všímám otisku medvědí tlapy a mé tušení se potvrzuje. Pozorně studuji vlhký písek a luštím poměrně čerstvé stopy medvědice s medvídětem. Teda potkat je tady, by byla asi ta nejhorší varianta setkání s medvědem. Naštěstí jsou medvědi už pryč a my si můžeme v klidu vyfotit zdařilé otisky jejich stop.

Do sedla Severná lúka je to po žluté už jen asi půl kilometru a zde se náš okruh okolo Kyprova uzavírá. Jelikož stále mrholí, přesouváme se tentokrát i s batohy k chatě Janka, která je již opuštěná. Na její prostorné a zastřešené verandě jsme se utábořili. Ohniště dosud doutná a ani slabý déšť dosud nedokázal uhasit žhavé uhlíky. Stačí nasbírat dřevo, trochu popel rozfoukat a hned je oheň vzkříšený. Zatímco se u ohně ohříváme a sušíme mokré věci, déšť ustává a s blížícím se večerem se nebe dokonce protrhává. Snad už zítra bude zase slušně.

5. den - "na Muráňskom zámku, zabili cigánku ..."

Podle očekávání se budíme do slunečného dne. Nad lesy se sice ještě převalují cáry mlhy a hlavní hřeben Stolických vrchů tone v mracích, ale v údolích již Slunce svítí naplno. Rychle se balíme, dobíráme ze studánky u chaty vodu a nedočkavě se vracíme zpátky do sedla Severná lúka. Odtud pokračujeme po červené značce traverzem kolem kopce Homola do sedla Šumiacká priehyba.

Hory jsou liduprázdné a panuje v nich jarní nálada podtržená zpěvem ptáků. Míjíme první horskou louku s loveckým posedem, odkud je pěkně vidět na Stolicu a Kohút, nad kterými se již mraky rozplynuly a odhalily hřeben. Také na Šumiacké priehybě nás čeká horská louka a z ní fantastický výhled otočený tentokrát na Nízké Tatry. Jejich zasněžený hřeben se právě vyloupl z mlhy, jen nejvyšší kóty dosud lížou mraky.

Usadili jsme se na louce poseté rozkvetlými šafrány a vybalili snídani. Kocháme se nerušeným pohledem na Nízké Tatry, vyhříváme se na sluníčku a užíváme si jarní horskou siestu. Za námi zůstal studený hřeben žulových a rulových Stolických vrchů a čeká nás vyhřátá vápencová Muránská planina, kde je již jaro v plném proudu.

Držíme se tedy červené značky a po lesní cestě přicházíme brzy do sedla Javorinka (948 m n. m.), kterým prochází důležitá silnice z Muráně do Horehroní, konkrétně do Červené Skaly. Z velké barevné informační tabule je nám hned jasné, že právě vstupujeme na území národního parku Muránská planina, který byl vyhlášen teprve 23. září 1997. Jeho ochranné pásmo ale sahá až na hlavní hřeben Stolických vrchů.

Opouštíme červenou značku a pokračujeme po modře značené asfaltové lesní cestě. Kolem nás již vykukují z hlíny bílé vápencové kameny, vlevo od cesty dokonce začíná jakýsi suchý krasový žlab. V podrostu převážně bukových lesů právě vykvétají jarní byliny a já se vrhám do fotografování těch nejhezčích a nejtypičtějších. V plném květu jsou právě například dřípatky, prvosenky, blatouchy, kyčelnice a dymnivky.

Na nedaleké rezervaci Mokrá Polana, chránící horskou louku, se ke květu chystají vstavače. Na rozcestí Pod skalou se připojuje k modré ještě červená značka, přicházející z Muránské Huty, a posléze nás přivádí na okraj rozsáhlé krasové planiny Velká lúka. Jsme tu již poněkolikáté, ale vždy nás ohromí svou rozlehlostí.

Kolem známého hřebčína pokračujeme na opačnou stranu velké pastviny, kde na nás čeká na rozcestí Velká lúka - Piesky turistický přístřešek. Přišel nám právě vhod, jelikož se přihnala slabá bouřka a trochu zapršelo. Zatím si pročítáme informační panely, píše se na nich, že je toto místo jedním z těch, kde je oficiálně povoleno bivakování na území národního parku Muránská planina.

Jenže my máme ještě polovinu dne před sebou. Nejdříve se tedy podíváme do rezervace Poludnica, která chrání jižní vápencová bradla Muránské planiny. Červenou značku sledujeme přes rozcestí Jaskova muka až k lovecké chatě Maretkiná, odkud vede vlevo značená odbočka ke skalní vyhlídce.

Necháváme se vést až ke skalnímu srázu, kde nás kromě pohledu do hlubin potěšily rozkvetlé koniklece a prvosenky holé. Lýkovec muránský (dnes zvaný lýkovec slovenský, pozn. red.), zdejší vzácný třetihorní relikt, sice ještě nekvetl, ale jeho trsy s poupaty jsme viděli vyrůstat ze skalních štěrbin. Patří k unikátním endemitům slovenské přírody, jelikož se vyskytuje pouze na Muránské planině a nikde jinde na světě. Jinak je Muránská planina bohatá i na výskyt lýkovce jedovatého, který je právě v květu a už z dálky na sebe upozorňuje výraznou vůní.

Na skalách se vyhříváme poměrně dlouho, dalekohledem pročesáváme okolí a naše oči přitahují takové dominanty, jako je například skalní bradlo Cigánka se zříceninou Muránského hradu či protáhlý hřeben Tŕstie. Blížící se večer nás ale nakonec vyhání a my se vracíme stejnou cestou opět na Velkou lúku a odtud pokračujeme do sedla pod Cigánkou.

Panel naučné stezky upozorňuje na Wesselenyiho jeskyňku, stačí odbočit po žluté značce vlevo. Svažitá jeskynní chodba končí v menší skalní dutině. V dobách existence hradu byla jeskyně využívána jako přírodní lednice a sklad. Ze svahu nad jeskyní je také pěkný pohled na vlastní hrad.

Zatím se jdeme ale podívat k turistické chatě Zámok, která stojí opodál nad sedlem u výstupové cesty k hradu. Je teď mimo sezónu a ještě k tomu v pracovní den opuštěná. Čteme si vylepený leták, který je reklamou na zdejší ubytování s příchutí romantiky. Není tu totiž zavedena elektřina, pro vodu se chodí do studánky a nejbližší civilizace je až hluboko dole v Muráni s převýšením 500 metrů! Prosklená veranda chaty je díky rozbitému zámku přístupná, takže o nocleh máme postaráno.

Než ale zapadne Slunce, vyrážíme na večerní prohlídku zříceniny hradu kdesi nad námi. Míjíme obelisk věnovaný Ferdinandovi Jiřímu Augustu Coburgovi, který nechal postavit jeho syn. Ferdinand to tu prý měl velmi rád a rád se odtud v 19. století rozhlížel po svém tehdejším panství. Coburgové tu tehdy již nebydleli, hrad byl dávno zříceninou, ale měli nedaleko odtud sídlo na zámku Predná hora u Muránské Huty.

Stezka na hrad je velmi strmá, místy je přitesaná do skalního podloží a dochovaly se na ní i zbytky skalního tesaného schodiště. Vlevo pod stěnou si všímáme dvou pomníčků, v nedávné době se tu nezávisle na sobě zřítili ze skalních bradel dva lidé. Takových tragických pádů ale muselo být v historii hradu více, vždyť se o jednu takovou smutnou událost opírá i hradní pověst.

Kapitán hradu Michal Revúcký se nechal okouzlit mladou cikánkou a vzal si ji za manželku. Jenže ta si ho, jak už to bývá, nevzala z lásky, ale pro bohatství a postavení. Brzy po svatbě ho začala podvádět s mladým cikánem, se kterým se znala již před svatbou. Toto zjištění kapitána hradu tak rozlítilo, že nevěrnou manželku shodil z okna a ta zahynula pádem ze strmých skal. Od té doby nese skalní bradlo pojmenování "Cigánka".

Konečně jsme prošli opravenou hradní bránou a ocitli se na rozlehlé hradní plošině. S výškou 935 metrů je Muránský hrad třetí nejvýše položenou hradní stavbou na Slovensku (po zříceninách hradů Liptov a Zniev). Je udivující, že si stavitelé vybrali tak těžce dostupné a odlehlé místo, ale to byla ve středověku nutná daň za bezpečnost. Přesto byl hrad během své dlouhé historie opakovaně dobyt a jeho definitivní zkázu přinesl požár v roce 1760. I tak se dochovaly důstojné zbytky hradeb, paláce, kaple, hradní cisterny či strážnice.

Na hradním bastionu je v současnosti dřevěná vyhlídková plošina na Muránskou planinu a za ní vykukující hřeben Nízkých Tater s vysílačem na dosud zasněžené Králově holi. Panorama na východě doplňují Stolické vrchy a na západě táhlé temeno Fabovy hole. Další nádherný pohled se otevírá z jihozápadního výběžku hradní plošiny, z míst, kde stávala nejstarší část hradu. Přímo pod sebou máme jako na dlani obec Muráň a její hornaté okolí.

Večer na zřícenině je nádherný, Slunce zvolna zapadá za Tŕstie a jeho paprsky vykreslují v krajině dlouhé stíny. Láká nás přenocovat přímo na hradě, tak jako před lety, kdy byla zřícenina ještě skrytá v hustém porostu, ale batohy zůstaly dole u chaty Zámok a podruhé se nám s nimi nahoru už nechce. Slibujeme si tedy, že se na hrad vrátíme alespoň ráno.

Chata Zámok sloužila v minulosti jako hájovna a jako loveckou chatu ji využívali i poslední majitelé panství Coburgové. Do dnešních dnů si zachovala svůj historický vzhled v průčelí prosklené verandy. Ta se stane pro dnešní studenou a větrnou noc naším vynikajícím útočištěm. Snáší se tma, zapalujeme svíčku a nasloucháme kvílení vichřice v korunách dosud holých stromů.

Nebe se zatáhlo a kdesi na jihu se dokonce blýská. Skrz hučení větru k nám zaléhá i podezřelý zvuk, který jsme zaslechli již nahoře na hradě a který se ozýval z hluboké doliny pod hradem. Připomíná mručení jelena během říje, ale to je teď v květnu nepravděpodobné. Pak už to může být leda medvěd, který si hájí teritorium nebo hledá partnera k páření. Řvaní je nárazové a mísí se s houkáním sov. Strašidelné zvuky ještě podbarvuje černá tma, vichr a plížící se mlha. Nedivili bychom se, kdyby se ještě zjevili duchové bývalých obyvatel hradu a vojáků, kteří tu zahynuli násilnou smrtí.

Fantazie pracuje na plné obrátky, skoro se zdá, že nás z temnoty sledují něčí oči. Zmocňují se nás stísněné pocity a úplně nás to táhne do bezpečí verandy. Podivný pocit z tohoto místa si neumíme dost dobře vysvětlit, venku v přírodě spíme běžně a nic podobného nezažíváme... Posléze řvaní utichá a nás přemáhá únava a osvobozující spánek.

6. den - Muránská planina shora i zdola

Ráno se budíme do jiného světa. Venku září na modré obloze Slunce a jeho paprsky se odrážejí v rašícím listí stromů. Přehnala se fronta, zmizel včerejší opar a utišil se i vítr. Výborné fotografické podmínky se musí využít a proto šplháme zase na hrad. Dohlednost se výrazně zlepšila, otočilo se i světlo a ranní paprsky nádherně ozařují vápencová skaliska rezervace Poludnica i sníh na Králově holi.

Dopřáváme si snídani v podobě posledního kousku chleba a výborné pramenité vody z nedaleké studánky u chaty. Jelikož jsme již zcela bez zásob, nezbývá nám nic jiného, než sestoupit do civilizace pro jídlo. Naštěstí nám to zapadá do plánované trasy.

Sestup do Muráně po modré a červené značce oživuje naučná stezka a je zajímavý i tím, jak se s klesající nadmořskou výškou mění okolní les a probouzí se příroda. Dole již kvetou ovocné stromy a hájové byliny a tady teprve raší listí. Celé vápencové bradlo je zároveň botanickou rezervací.

V samotném Muráni naše kroky samozřejmě míří do zdejší restaurace, abychom si po několika dnech zase vychutnali pořádné jídlo. Zmizelo v nás rychlostí blesku, stejně jako i následující piva. Následuje nákup a ochutnávka vynikajících muráňských buchet, které jsou plněné vším možným. Když už jsme se najedli k prasknutí, okoukli jsme i uzavřené informační centrum národního parku. Těšili jsme se, že si nakoupíme pohlednice a možná i knihu, ale to bychom toho chtěli moc. Alespoň, že na poště něco měli. Lépe jsme pochodili až při jiné příležitosti v knihkupectví v Tisovci.

• Pokračování článku