Na západě Západních Tater, túra na Sivý vrch

Západní Tatry patří k nejznámějším slovenským pohořím a její hřebenovka je určitě nejtěžším takovým podnikem, který tu lze uskutečnit. Taky se ji rozhodnou zdolat kvanta turistů. Pokud ale nechcete na těžko šlapat několik dní, můžete si z ní vybrat jen některé části. Jako já teď.

Rozhodl jsem se totiž vydat do nejzápadnější části Západních Tater, na nádherný Sivý vrch. Výstupů na tento vrchol bylo sice popsáno několik, a toto je tedy další z možných variant.

Začínám na novém parkovišti v Roháčské dolině pod Předním Salatínem. Vlastně začínáme, protože nás jde několik desítek a celou cestu až na hřeben půjdeme pohromadě. Míříme podél vleku do nitra Spáleného žlebu. Chodník se vine lesem a postupně nabírá výšku. Brzy přijdou serpentiny a my tak rychle získáváme výšku.

Jak se nám postupně otvírají některé výhledy, všímáme si mohutné oblačnosti olizující vrcholy na hřebeni. V pásmu kosodřeviny je jasné, že počasí ideální nebude, cítíme čím dál větší poryvy větru. Jakmile vyjdeme na Predný Salatín, ze kterého je doslova letecký pohled na Oravu a protější zakázanou Osobitou, pocítíme sílu větru naplno.

Čtěte také: Za neopakovatelnými výhledy na Sivý vrch, Západní Tatry

U lavičky se stolkem na sebe navlékáme další vrstvy oblečení a po krátkém prozkoumání okolí se vydáváme dále k hřebenu. Kosodřevina téměř zmizela a my se tak kocháme výhledy do Salatínské doliny. Nad hlavou nám visí hradba oblaků a díky nepřestávajícímu vichru, který s každým metrem výšky zesiluje, nasazujeme i čepice a někteří z nás i rukavice.

Brestová, Zuberec, Pálenica

Jsme kousek pod vrcholem Brestová, jejíž severní, téměř kolmá strana nás nenechává chladnými. Vypadá opravdu monumentálně. V malém sedle pod vrcholem si už i největší otužilci nasazují čepice a kapuce a šplhají na vrchol. Na hřebenu je vítr už dost protivný, ale výhled na jižní stranu to trochu kompenzuje. Tady se loučím se skupinou, která pokračuje východním směrem na Skriniarky, což jste si mohli přečíst v nedávném článku Oty Brandose.

Pokračuji tedy západním směrem, přes vrchol Zuberec a Pálenica. Je to asi kilometr a kráčím velmi svižně. Za Pálenicu se totiž hřeben stáčí k jihu a jak ztrácí výšku, konečně se dostanu do závětří. Je to opravdu úleva. Usedám pod shluk kamení a konečně si můžu vychutnat okolní svět.

Až teď si uvědomuji, že nejenže nefouká, ale protrhala se i oblačnost. Jaký to rozdíl oproti severní straně pohoří! Blízký Salatín, krásnou Bobroveckou dolinu a Sivý vrch mám tak jako na dlani. A k tomu Malou Fatru a Velkou Fatru, Choč a Kysuce.

Hřeben dál stále pozvolně klesá, brzy se tak ocitnu v pásmu kosodřeviny nad sedlem Pálenice. Z těchto míst se občas dají zahlédnout Bobrovecké plesa. V sedle se hřebenovka kříží se žlutou trasou a k Sivému vrchu to mám už jen dva kilometry. Je to poznat i zvyšující koncentrací turistů. Všichni jsou od nás, slyším jen češtinu.

Na vrcholu Sivého vrchu

Pohodlným stoupáním přijdu pod vrchol. Na ten vede docela prudký, často suťový chodník, proplétajíc se mezi kameny. V jedné části je dokonce zajištěn řetězem, který sem byl instalován teprve nedávno. Výstup je přesto nenáročný a já tak brzy stojím na tomto 1 805 metrů vysokém vrcholu, jež se může právem řadit mezi nejkrásnější slovenské vrcholy.

Na vrcholu ale nikdo není, všichni sedí na plošině pod ním, protože vrchol zase olizuje vichr. Já se taky choulím do závětří jižní strany. Ukryt před poryvy větru beru do ruky dalekohled a prozkoumávám obzor. Vidím odtud polovinu Slovenska! Nakonec ale můj zrak skončí na Chopku, kde "září" nová developerská jizva. Když jde o prachy, jde národní park jaksi stranou…

Radové skaly

Nechci se na to dívat a přesouvám se na vrchol. Z něj se má pozornost směřuje k Radovým skalám, skalnímu městu na západní rozsoše Sivého vrchu. Ty jsou monumentálním skalním městem co nemá obdoby. Moje kroky proto míří právě tam.

Po suťovém chodníku se nořím do království skalních stěn a věží. Nevím kam se dívat dřív! Od chodníku se často oddělují odbočky na různé vyhlídky. Někdy si je spletu se značenou cestou, tak se občas ocitnu jinde, než bych chtěl. Dostanu se tak ale k nejhlubší propasti, co se tady nachází. Teda si to myslím, označena nijak není. Na několika místech je cesta zajištěna řetězy a jsou opravdu potřeba.

Poslední takový úsek představuje přes tři metry vysoký komín, kde musím, abych to slezl, hodit batoh napřed. Nakonec se zdárně dostanu i přes tuto překážku, ale musím říct, že ze zdola se tyto úseky překonávají o mnoho lépe. Zajímavostí jsou také žluté tabulky udávající nadmořskou výšku. Každých sto výškových metrů je jedna a musím říct, že jsem je viděl jen tady.

Biela skala

Jak tak postupuji, mám pocit, že jsou skály nekonečné. Pohledy na ně, jakýmkoli směrem jsou z kategorie infarktových. Všechno ale jednou končí, skal ubývá a já brzy vkročím do lesa. V něm ještě projdu kolem Biele skaly, velkého skalního útvaru, a pak už jen rovnou dolů.

Po cestě míjím přístřešek u kterého býval upravený pramen. On tam vlastně ještě je, ale je přejetý traktorem, kterým tady stahovali dřevo, a je tudíž nepoužitelný. Že se ještě nacházím v NP, nemusím snad ani říkat. Poslední část trasy je docela strmá a dovede mě do sedla Horáreň pod Belou skalou, kterým prochází silnice spojující Liptov s Oravou. Odtud vede do Zuberce zelená značka a má to být asi hodina chůze. Já však chytnu auto, které mě tam doveze a ušetří mi šlapání po asfaltu. Ale ani to by mi určitě nezkazilo krásný pocit, co ve mně tato túra a hlavně Sivý vrch zanechal.

Tato středně náročná túra měří asi dvanáct kilometrů a běžný turista ji zvládne asi za sedm hodin. Je orientačně nenáročná s kvalitním značením, jen v oblasti Radových skal je mu potřeba věnovat zvýšenou pozornost. Na trase není žádná oficiální možnost ubytování či bivaku, nejbližší chata je Chata pod Náružím v oblasti vrcholu Babky v jižní části pohoří, asi hodinu a půl chůze od Sivého vrchu.