Höhenweg Sengsengebirge, Alpy turisticky

Rakouská hřebenovka v Sengsengebirge (1)

Jako Sengsengebirge je nazývána horská skupina Hornorakouských Vápencových Alp (Oberösterreichischen Kalkalpen), která se rozprostírá v jižní části Horního Rakouska u města Windischgarsten a obtékají ji řeky Teichel, Steyer a Krumme Steyrling.

Pohoří je téměř výhradně budováno vápenci a dolomity, a jelikož nejvyšší vrchol Hohe Nock (1 963 m) dosahuje téměř dvoutisícové výšky, má přechod hlavního hřebene vysokohorský charakter. Cenná je i zdejší horská příroda zastoupená i mnoha vzácnými druhy, proto bylo pohoří zahrnuto do národního parku Kalkalpen (vyhlášen v roce 1997).

Zvláštní a trochu krkolomné jméno Sengsengebirge je odvozené od německého slova die Sense - kosa. Má připomínat hospodářský význam oblasti v minulých dobách, kdy dřevo zdejších lesů zásobovalo četné kovárny a hamry v údolí, kde se kromě jiného vyráběly právě kosy a jiné zemědělské náčiní.

Čtěte také: Víkend v pohoří Schneealpe, Rakousko

Přechod zhruba 20 km dlouhého a "zubatého" hřebene je náročnou akcí, nalehko trvá asi 12 až 15 hodin, ale většinou si jej turisté rozloží do dvou dnů. Oproti jiným alpským přechodům zde nenarazíme na horskou chatu s možností ubytování a občerstvení. Velkým úskalím je i fakt, že na celém hřebeni nenarazíme kvůli krasovému charakteru pohoří na zdroj vody.

Díky těmto "překážkám" na hřebeni zpravidla nepotkáte živáčka. Jediným pozdravem civilizace je skromný samoobslužný bivak pro 6 osob zhruba v polovině přechodu, který udržuje Alpenverein. Pak je tu ještě jeden neoficiální bivak v sedle pod Speringem v budově vysílače.

Přechod pohoří se zpravidla začíná v údolí řeky Steyer na lesním parkovišti Pertlgraben poblíž obce Klaus an der Pyhrnbahn, kde okraj pohoří protíná dálnice A9, a ukončuje se sestupem do Windischgarstenu, odkud se pak turisté vrací vlakem. My jsme se ale rozhodli pro časově náročnější okruh pohořím, a proto jsme se rozhodli začít v Dirnbachu.

První den

Za slunečného červencového dopoledne sjíždíme z dálnice A9 na sjezdu St. Pankraz na velké dálniční odpočívadlo s dřevěnou vyhlídkovou věží. Nechala ji vybudovat správa národního parku Kalkalpen a je osazena informačními tabulemi o přírodních zajímavostech národního parku. Z věže je pěkně vidět hlavní hřeben Sengsengebirge a nechybí popisky jednotlivých vrcholů.

Odjíždíme odtud do Dirnbachu a pokračujeme po silničce do sedla mezi obrovskými zalesněnými návršími Falkenstein a Rieser okolo samoty Pernkopf na hranice národního parku Kalkalpen. Přejíždíme zařízlé údolí Vordere Rettenbach a parkujeme na malém lesním parkovišti u lesní cesty poblíž samoty Speringbauer. Máme nadmořskou výšku 533 m a čeká nás výstup téměř 1 000 výškových metrů do nejnižšího sedla hřebene Sengsengebirge.

Sbalili jsme si výbavu, stan a zásoby na tři dny a vyrazili vlevo po stoupající lesní svážnici. Později se k nám připojila značená trasa č. 460, která nás bude doprovázet až do sedla. Po necelé půlhodince jsme v nadmořské výšce 700 m opustili lesní cestu a začali jsme stoupat docela málo chozenou horskou stezkou po zalesněném horském svahu vzhůru.

První velkou pauzu jsme si dopřáli u studánky Geigerbrunn (820 m), která je poslední možností k doplnění zásob vody. Napili jsme se "do zásoby", doplnili prázdné láhve a naše batohy skoro zdvojnásobily hmotnost. Ale když to má být poslední voda, nedá se nic jiného dělat.

Horko je pořádné, štěstí, že je výstup veden hustými lesy, ale i tak musíme zdolávat serpentýnami i jednu rozsáhlejší paseku s dvoumetrovým porostem rulíku, kde je na sluníčku tak 40 °C. Další pauzu jsme si dopřáli po dvou hodinách u rozvalin lovecké chaty Lackerboden (1 192 m).

Nad sousedním pohořím Totes Gebirge se ozývá vzdálené hřmění, ale tady z mraku nad námi naštěstí spadlo jen pár kapek a počasí se zase udobřilo. Však by také podle předpovědi v následujících dnech mělo panovat stabilní počasí, jinak bychom se sem nevydali.

Nyní nám zbývá zdolat nejstrmější část výstupu a klikatými serpentýnami nabíráme další metry, až se konečně před námi ukázala špička vysílače a za chvíli jsme stáli v sedle (1 476 m). K našemu překvapení sem z druhé strany hřebene vede široká cesta, kterou využívají údržbáři vysílače.

Součástí vysílače, na mapě označen jako Funkstation, je i dřevěná chata, která je samozřejmě zamčená, ale zároveň je tu malá místnost pro turisty, která slouží jako nouzový bivak, a ta je odemčená. Uvnitř je palanda s dvěma lůžky, na nich polštářky a deky, nechybí malý stolek, židle, matrace pro přistýlku a funkční elektrické topení! Nechybí ani instantní potraviny a návštěvní kniha. Tak takový luxus jsme nečekali.

Jelikož toho máme pro dnešek už dost a také s ohledem na naši skoro desetiletou dceru, jsme se rozhodli, že tu přenocujeme. Na hřebenu se beztak převalovaly mraky a z výhledů bychom dnes neměli nic.

Zbytek dne jsme tak věnovali průzkumu okolí bivaku, fotografování horských květin a motýlů a pozorování kamzíků. Krásnou společnost nám dopřál orel skalní, který několikrát prolétl nad našimi hlavami, jakoby se chtěl ujistit, co jsme zač. Pěknou tečkou za dnešním dnem byl krásný západ slunce.

Druhý den

Ráno se probouzíme odpočatí, během noci do bivaku nikdo nedorazil. Sbalili jsme si věci zpátky do batohů a schovali si je do husté kleče. Máme v plánu Spering (1 605 m), nejzápadnější vrchol hřebene Sengsengebirge, abychom měli hřebenovku kompletní, a sem se budeme zase vracet.

Po široké cestě jsme vyšli nejdříve po trase č. 465 směrem na Obere Wallergrabenhütte, pak jsme ale odbočili vlevo po odbočce č. 2 přímo do horského lesa a klikatými serpentýnami vystoupali až na klečí porostlý hřeben. Ten se houpal nahoru a dolů, až nás konečně dovedl k vrcholovému dřevěnému kříži na Speringu (1 605 m).

Zase se převalují mraky, takže výhledy máme značně omezené. Občas se protrhne pohled do hloubky na zelenou hladinu přehrady Klauser Stausee, která se leskne o více jak tisíc metrů níže pod námi.

O co jsou výhledy zamlženější, o to si více všímáme blízkého okolí. A tak naší pozornosti neunikla nádherná černá zmije, která se flegmaticky vyhřívala hned u pěšinky a nenechala se nijak vyrušit a krásně pózovala i při fotografování. Nezvyklé černé zbarvení jí pomáhá v této nadmořské výšce nastřádat více tepelné energie. Na turisty byla očividně zvyklá, protože na stejném místě jsme ji potkali i při zpáteční cestě.

Sestupujeme zase zpátky do sedla s vysílačem, bereme batohy a pokračujeme po značené trase č. 469 (Höhenweg Sengsengebirge). Stezka se prodírá kosodřevinou a nejdříve musíme překonat dva nižší bezejmenné vrcholky, než jsme konečně došli na 1 748 metrů vysoký Schillereck. Unaveně jsme si lehli pod vrcholový dřevěný kříž a čekali, zda se protrhnou mraky, které se zase usadily na hřebenu hor.

Moc nadějně to nevypadá a my se rozhodujeme, zda má v tomto případě smysl pokračovat do dalšího bivaku (Uwe-Anderle Biwak). V pohodě bychom tam dnes došli, jak bylo v plánu, ale asi bychom většinu trasy prošli v mlze. Proto jsme se rozhodli pro ústup zpátky do bivaku u vysílače.

Toto neplánované zdržení má za následek, že nám nebudou stačit zásoby vody na celý přechod pohoří. Ke všemu jsme také zjistili, že jsme ve spěchu zapomněli přibalit do batohu opalovací krém a tyčinku na rty. Nezbývá nic jiného, než sestoupit zpátky k autu a je jasné, že je to na mně. Vrátili jsme se tedy do bivaku u vysílače, pořádně jsme se najedli a napili a já do batohu naládovala prázdné láhve od vody.

Bez dalšího zdržování, jelikož bylo už půl páté odpoledne, jsem začala sbíhat po pěšině dolů tisíc výškových metrů. Dolů to docela šlo, krátká pauza u studánky sloužila jen k osvěžení a za hodinu jsem byla dole. Sesbírala jsem přibližně dvacet klíšťat, co se mi nachytala na kalhoty. Na zpáteční cestu raději použiji repelent. Do batohu jsem doplnila také nějaké potraviny a na cestu zpátky si dala kávu v plechovce.

A pak už nastala úmorná cesta zpátky, dobírání vody do pěti PET flašek a se zátěží zase nahoru. Je dusno k zalknutí a od Totes Gebirge zase hřmí. Doufám, že se počasí slituje a pospíchám bez odpočinku dál. Se soumrakem se vracím konečně vyčerpaně do bivaku, kde už se vyspává. Zásoby jsou doplněné, tak snad nám zítra konečně počasí dovolí vychutnat si slavnou hřebenovku v celé kráse.

Třetí den

Moje přání bylo vyslyšeno a ráno nás vítá azurové nebe. Po vydatné snídani (včera jsem už ani nevečeřela) jsme sbalili batohy a vyrážíme stejnou cestou jako včera na Schillereck. Jsme tu podruhé během 24 hodin a je to tu úplně jiné.

Rozhlížíme se, co to dá, výhledy jsou tentokrát neomezené. Před námi se vlní hřeben Sengsengebirge a jeho pyramidové vrcholky vykukují jeden za druhým. Následuje sestup do sedla (1 585 m) a odtud se zase šplhá kosodřevinou k vrcholku výrazné hory Hochsengs (1 838 m), což nám má zabrat asi 1,5 hodiny. I tento vrchol zdobí masivní kovový kříž a cesta po hřebeni je místy opravdu vzdušná, zvláště co se týče pohledů do hlubokých údolí pod námi.

Za vrcholem Hochsengs nás čeká nejobtížnější úsek dnešního dne. Trasa sestupu do následujícího sedla je vedena po strmých skalních plotnách "Hales Örtl". Pro větší bezpečnost je tu na exponovaných místech natažené lano. Po hodině konečně sestupujeme klečí k bivaku Uwe-Anderle (1 583 m), na který jsme docela zvědaví.

Z bivaku se vyklubala plechová bouda, která je uvnitř čistě a útulně vybavená. Do omezeného prostoru jsou vtěsnané tři palandy, takže je tu oficiálně 6 lůžek, ale kdyby to bylo nutné, mohlo by se tu podle mého odhadu vyspat až 12 lidí. Nechybí deky, dokonce je tu i funkční vařič, nádobí a nějaké potraviny pro případ nouze.

• Dokončení článku

Další související články: