Schladminger Tauern, přechod Nízkých Taur

Treking v rakouských Nízkých Taurách

Se sestrou jsme letos chtěli absolvovat po nějaké době zase vysokohorský přechod "na těžko". Lákaly mě Nízké Taury a po podrobnějším prostudování jsem vybral Schladmingskou část tohoto alpského pohoří.

Snažili jsme se o co největší minimalizaci nákladů a rozhodli jsme se pro spaní ve stanu. Na internetu jsem si v různých cestopisech přečetl, že by s touto variantou cestování neměl být problém. Poté, co se přidal kamarád Ondra, jsem zvolil cestu do Schladmingu autem - cesta bude rychlejší a na cestu zpět jsem naplánoval zastávku v Hallstattu a koupání v Attersee.

Vyrazili jsme v sobotu v 5 ráno, sestru nabrali v 6 v Brně a před 13. hodinou byli na místě. Auto jsem chtěl nechat nad Schladmingem na parkovišti u spodní stanice lanovky na Hochwurzen. V nějakém článku jsem četl, že právě zde autor článku nechával auto, ale po příjezdu jsem trochu znejistěl a raději zašel za místním hlídačem parkoviště.

Čtěte také: Treking v Nízkých Taurách s plánem vystoupit na Hochgolling

S angličtinou jsem neuspěl, tak jsem se ho německo-anglicky zeptal, jestli zde můžeme několik dní stát. Odpovědí mi bylo "Keine problem". Toto heslo nás poté provázelo celý trek a nic pro nás nebylo problém.

Rozdělili jsme si stan do krosen a vyrazili vzhůru po trase č. 61. Jasný den se však rychle měnil a oblohu zakryla mračna. Ještě před sedlem nás zastihla první přeháňka a tak jsme se rozhodli nezacházet si proti směru výpravy na vrchol Hochwurzen, ale pokračovali jsme přímo po plánované trase směrem na Roßfeld. Mým plánem bylo dojít k Ignaz-Mattis Hütte a někde u jezera přespat.

Na vrcholu Roßfeld jsme však zjistili, že celé pohoří je v bouřce. OK změna plánu - nepůjdeme přes hřeben, ale obejdeme si to směrem na Urspungalm po cestě 771. Místy cesta vedle lesem, po skalnatých schodech a s mloky přebíhajícími v přeháňkách přes cestu to bylo kouzelné prostředí. Bohužel prozatím bez výhledů.

Největší déšť jsme přečkali v přístavku chaty na jedné z pastvin a kolem 19. hodiny jsme dorazili na Urspungalm. Chvíli jsme hledali nepromáčené místo pro stan a ten jsme nakonec rozdělali na vyvýšenině nad potokem.

Ráno jsme se probrali do jasného rána a taková obloha nás provázela již po celou dobu výpravy. Ondra s minimálními zkušenostmi s přechodem ráno konstatoval, že takové dobré místo pro stan už asi nenajdeme. Během hodinky jsme vyšli k jezerům Giglach a pak pokračovali již po trase 702, která nás provázela dalších pár dní.

Vystoupali jsme do červeného sedla Rotmandl a zase dolů k chatě Keinprechthütte. Zde se u malého plesa pásly koně a krávy, a tak i my jsme si rozbalili oběd. Koně se nenápadně přiblížili a zachtělo se jim krajíce chleba v našich rukách, zatímco další mi ukořistil z krosny jablko a sežral jej i se sáčkem.

Místo jsme raději rychle opustili a poté zašli do chaty na Schladminger beer. K našemu údivu nám obsluhující dívka řekla, že si můžeme objednat česky. Poté jsme vyrazili dál k plesu Landawirsee, kde jsme měli naplánovanou druhou noc.

Po sestupu ze sedla jsme si prohlíželi mocně se tyčící vrchol velkého "Hochu" (nejvyšší hora Hochgolling 2 863 m n. m.) a míjeli ovce, ropuchy, další krávy a mám za to, že se před námi odplazila pryč zmije. Ze dveří chaty nás již vyhlížela paní domácí, vypadalo to, že jsme zde téměř jedinými návštěvníky. Její zájem opadl poté, co jsme jí vysvětlili náš plán stanovat a na chatě nejíst. Paní nás už jen poslala k plesu, že v okolí je to jejich pozemek. U plesa jsme našli jediné pěkné místo, kde nebyla kravská lejna, a minulé místo pro spaní bylo rázem překonáno.

Ranní slunce zářilo na vodopád nad horním plesem. Po snídani jsme se vydali vstříc nejvyššímu vrcholu. Po krátkém sestupu nás rázem čekalo asi 1 100 m výstupu. Sestra si kousek nad sedlem Golling sundala krosnu, že zpáteční cestu na vrchol Hochgollingu půjde na lehko. Krosnu jsme raději co nejvíce schovali kameny, ne kvůli lidem, ale kamzíkům, aby si nepochutnali na naší výbavě.

V polovině výstupu jsme potkali český pár, který nám doporučoval odložit krosny, že se občas musí lézt a hlavně sestup bude obtížný. Ondra poslechl, ale já udělal "přesný opak" a chtěl jsem vrcholu dosáhnout se vší výbavou na zádech. V jednom místě bylo asi 5 stupadel, někdy se lezlo i za pomocí rukou, ale pro mladé a sportovně založené lidi mi to nepřišlo obtížné. A výhledy ty byly impozantní.

Na vrcholu foukal svěží vítr. Zatímco u nás v tu chvíli panoval nejteplejší týden a 40 °C vedra, my jsme si na vrcholu museli obléct i větrovku. Až jsme si užili výhledu, který bych pojmenoval "všude kam se podíváš, uvidíš jen hory" a zapsali do vrcholové knihy včetně razítka do mapy, tak jsme začali sestupovat. Sestra i Ondra oproti mně sestupovali pomaleji. Měl jsem tedy čas pořizovat fotky.

V sedle jsme si odpočinuli a pokračovali. Sestup nás dovedl na rozsáhlou planinu a dále k chatě Gollinghütte, kde jsme si za 10 euro dali sekanou s bramborem, což jsme nechtěli, ale dobře nám tak, měli jsme se líp učit německy. Vrátili jsme se na planinu koní, kteří zde nepobíhali jako ve westernu, ale pouze se líně pásli. Zde jsme na druhé straně masivu Hochgollingu strávili další noc. Pokud jsme krásu předchozího místa nepřekonali, tak minimálně vyrovnali.

Další den jsem chtěl pokračovat po stezce 702, ale sestra navrhla volnější den, tak jsem nabídl variantu s vodopádem a stezkou kolem divoké vody. Zatímco v horách jsme potkali maximálně 10 lidí za den, tak u vodopádu to byl totální Václavák. Rodiče s dětmi sem přijeli autem, aby si obešli stezku kolem divoké vody. Na žebřících a visutém mostě se čekaly fronty a i přesto, že vodopád i divoká voda byly krásné, tak nám to množství lidí trochu znechutilo.

U plesa Riesach byl také ještě frmol. Našli jsme si však klidnější místo a na delší chvíli se natáhli. A také se trochu okoupali. Následoval výstup na Preintalerhütte. Objednali jsme Schladminger beer, číšník byl velmi příjemný chlapík. Poté jsme se chtěli od chaty co nejvíce vzdálit a najít místo pro stan. Postupovali jsme po stezce 782 a kousek před Neu Alm bylo několik parádních míst pro přenocování. Slunce zapadalo a toto místo se mi líbilo nejvíce. Výhled byl luxusní.

Ráno jsem nechal zbytek bandy dle domluvy dospat a sám jsem vyrazil vstříc vrcholu Höchstein. Při výstupu po stezce 781 jsem párkrát ztratil značku, ale výstup byl v pohodě s pár stupadly před vrcholem a na vrcholu jsem stanul před 9. hodinou. Věřím, že jako první člověk tohoto dne.

Půl hodinky jsem se kochal, fotil a zase se kochal a následně sestupoval druhou stezkou. Pod sebou jsem již viděl známou dvojici a kousek se jim vrátil naproti. Spolu jsme pak postupovali po trailu 779 kolem vrcholků po pravé ruce, které se střídaly a stále přibývaly další a další.

Na ten úplně poslední před Planai jsme pak se sestrou vyšlapali k vrcholovému kříži, zatímco Ondra počkal na rozcestí. Na Planai jsem se již docela těšil, protože mi poprvé za celou výpravu trochu docházela voda. Ve Schladminger hütte jsme si dali obrovský kynutý knedlík plněný povidly a zalitý vanilkovým krémem. Zajímavé a velmi dobré.

Po této svačině nám do chůze moc nebylo, ale chtěli jsme se ještě trochu přiblížit údolí, abychom ve čtvrtek ráno došli co nejdříve k autu. Nakonec jsme našli další zajímavé místo ke stanování - černou sjezdovku, ale nutno podotknout, že to bylo v místě s minimálním sklonem.

Ráno nám přechod přes Utertal zabral ještě něco málo přes 2 hodiny. Auto bylo v pořádku - Keine problem. Stavili jsme si koupit pořádný ořechový závin v supermarketu ve Schladmingu a vyrazili. Obkroužili jsme masiv Dachsteinu a dorazili do přeplněného Hallstattu.

Informační cedule hlásily plná parkoviště pro turisty. My jsme však vynalézaví Češi, zastavili jsme přímo v centru u supermarketu, koupili pohled a mohli parkovat 30 minut zdarma. Rychlou prohlídku městečka s proplétáním mezi japonskými turisty a jejich selfie tyčemi jsme zvládli téměř na minutu a pokračovali směr Attersee. Doporučuji tankovat někde v této oblasti, protože já to odložil a u dálnice Salzburg - Vídeň pak byly ceny o 30 % vyšší.

U Attersee jsem byl již na kole a tak jsem věděl, co nás čeká - azurově čisté jezero jako stvořené k letní pohodě. Najít v tomto krásném teplém dni nějakou volnější pláž bylo trošku složitější, ale po chvíli jsme se již koupali. Všichni na této pláži byli místní a znali se. Když si Ondra nemohl poradit s otevřením piva, přispěchal otec rakouské rodiny s tesařským kladivem a pivo zkušeně otevřel. Po třech hodinách u vody a šesti dnech v ráji jsme se vydali na cestu do ČR.

Schladmingské Taury můžeme jedině doporučit. Zvládnou je začátečníci a jsou okouzlující i pro zkušené turisty. Celá trasa se dá absolvovat po horských chatách a jedná se o okruh, což může být také výhoda. Po naší výpravě jsem dokonce zjistil, že stejná trasa je popsána v knize Alpské treky snů, jen v opačném směru.

Po většinu trasy můžeme na severu pozorovat impozantní masiv Dachsteinu a já jsem si při tomto treku vytvořil prozatímní výškový rekord - 2 863 m nad mořem na Hochgollingu. Na trase se sem tam vyskytují pomocná lana a řetězy, při výstupech na vrcholy stupadla, ale mnohdy bych je použil asi pouze za deštivého počasí.

Musím ale upozornit, že se nejedná o hřebenovku, ale každý den získáváte a zase ztrácíte nadmořskou výšku a nejčastěji se pohybujete v rozmezí 1 800 - 2 800 metrů. Turistů jsme přes den moc nepotkávali, spíše až k večeru u chat a pak tam, kde vedla silnice nebo lanovka (Riesachfall, Planai). Určitě se sem chci vrátit a absolvovat vynechanou část mezi Golling a Preintaler Hütte nebo vrcholy Waldhorn a Hochwildstelle.