Rjavina, hora s skalní okna v Alpách

Za skalními okny na Rjavinu. Celodenní julská klasika na méně známý vrchol poblíž Triglavu

Pro dnešek se necháváme zlákat nabídkou našeho pana domácího a plánujeme výstup na opomíjený vrchol Rjavinu. Se synátorem vstáváme ještě za tmy a po předchozí domluvě se místním turistickým taxíkem necháváme odvézt k výchozímu bodu do údolí Kot. Budeme totiž sestupovat jinou cestou do vedlejšího údolí, takže naše okťulka má dnes volno.

Jsem za to docela rád, terén je vhodný spíš pro motokros a defekt doslova visí ve vzduchu. Naštěstí jsme v pořádku dopraveni na konec údolí, domlouváme odvoz na odpoledne a dále už pokračujeme "po svých".

Tradiční okolní buky a bílé vápencové balvany mezi nimi jen stěží rozeznáváme, topíme se totiž v husté mlze, která je ale dobrým příslibem pro pěkné výhledy nahoře. Dlouho se trmácíme táhlým údolím a výškové metry přibývají pomalu. Najednou ale stezka zahýbá doleva, končí les a výrazně se mění sklon stoupání. K této části dnešní turistiky se dá poznamenat pouze to, že viditelnost v inverzi byla tak akorát, abychom dohlédli od jedné značky k druhé.

Čtěte také: Bambergovou cestou na Triglav, výstup na krále Julských Alp s notnou…

Přicházíme na malé rozcestí, dále je značen směr k horské chatě Valentina Staniča na Kredarici, našim dnešním cílem je ale bližší vrchol Rjavina, včetně závěrečné ferraty a dvou skalních oken. Moc lidí zde zřejmě nechodí, chodník je téměř neznatelný. Světlo přibývá a po pár dalších metrech přichází zasloužená odměna. Jsme nad inverzí a okolo nás se tyčí julští velikáni, včetně toho nejvyššího - Triglavu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Dostáváme se k ferratě, která není dlouhá, ale zato patřičně strmá - místy po téměř kolmé stěně. Úvazky máme s sebou a s jejich pomocí absolvujeme závěr dnešního výstupu s celkovým převýšením dobrých 1 600 m. Od konce zajištěné cesty je to k cíli už jen kousek. Cestou k němu procházíme okolo dvou skalních oken a po chvilce stojíme na vrcholu ve výšce 2 532 m n.m.

Jsme tady sami, což je na takovémto zapomenutém kopci ve Slovinsku v září běžné. Okolo nás z mlhy vystupují naši dobří známí - Triglav, Škrlatica, Špik a viditelnost je luxusní. Je bezvětří, a tak natahujeme čas, jak jen to jde. Jenže ten se zastavit nedá, takže balíme zbytky od svačiny, foťák, úvazky a míříme k sestupové trase směrem do údolí Krma.

Kousek cesty vede po hřebeni, ale vzápětí prudce klesáme pod vrchol do sedla. Dom Valentina Staniča máme na dohled, čas ale pokročil a nás čekají ještě dobré dvě hodiny sestupu. Začíná se objevovat vegetace, scházíme v kleči a civilizace je zřejmě blízko, protože postupně míjíme pár kusů dobytka.

K chatě Kovinarska koča, kde máme sraz s naším dopravcem, to je ale podle mapy ještě alespoň hodina a nohy se už také hlásí o odpočinek po nepříjemném sestupu. Konečně vidíme chatu a v trávě si dáváme oraz. Po chvilce je tu auto a fičíme na naše ubytko do nedaleké Mojstrany. Je pravé babí léto a tudíž je třeba načerpat sílu na další alpský výšlap.