Řecké hory, podmínky a povolení cesty na Athos

Cesta na Athos a potřebná povolení a formality (4)

I přes značnou toleranci, kterou muslimové Athosu zaručovali, nastalo období ekonomické krize v klášterech v 17. století. Mělo to za následek rozdvojení správy klášterů a přechod na dva odlišné systémy fungování. Nejprve některé, později všechny, kláštery přešly z "cenobitického" (z řečtiny koinobion - společného) systému vedení klášterů k "idiorhytmickému".

Rozdíl je v přístupu ke společnému sdílení, práci a modlení mnichů. Cenobitický systém je založen na společném životě a díle všech mnichů. Zakládá na tvrdé práci a disciplíně. Jeho základy byly položeny Sv. Pachomiem, ale rozvinul je Basileus Veliký ve 4. století právě na Athosu.

Čtěte také: Řecké hory (3), Soutěska Enipeas, antika a Svatá hora

Idiorhytmický (z řečtiny idios - hlavně, rhytmos - pravidlo) systém se soustředí především na poustevnický život, odloučení od společnosti a askezi. Mniši mohou mít vlastní majetek, žijí odděleně a schází se jen v kostele. Přechod na tento systém měl za následek úpadek mnohých klášterů, některé byly dokonce dočasně opuštěny.

Současným problémem byly vysoké daně, takže východiskem z tíživé situace na poloostrově bylo založení Athónského gymnázia v roce 1749. Tato škola funguje v blízkosti Karyes doposud, studuje se zde hlavně filozofie a náboženství. Škola nalákala na poloostrov mnoho bohatých studentů z Ruska, Srbska a Rumunska, ale pokles počtu mnichů se zastavil až o 100 let později (zejména finanční záštitou ruské carské rodiny).

Kolem roku 1900 se na poloostrově zdržovalo nejméně 8 000 mnichů (pravděpodobně až 20 000), populační krize byla zažehnána. O 13 let později během Balkánských válek se Rusko neúspěšně pokusilo Athos dobýt a obsadit. Byla to taková "hurá" akce, nejspíše ani nebyla koordinovaná z Moskvy. Rusko se už předtím dlouhodobě snažilo prosadit svého patriarchu a zároveň ruskou formu pravoslaví. Na Athosu se však uctívá patriarcha z Konstantinopole a byzantská forma pravoslaví. Tento rozkol je dodnes jablkem sváru.

Světové velmoci však Athos roku 1913 prohlásily za nedílnou součást Řecka a Rusko mělo nakonec práce dost samo se sebou. Na jaře 1941 bylo Řecko okupováno německými vojsky. Přestože všude po zemi probíhaly etnické čistky, Athos zůstal zcela netknutý. Mnišskou republiku si dokonce Hitler vzal pod svou "osobní ochranu".

Po válce se už ve správě Svaté hory nic neměnilo, dějiny se však odehrávaly dál. Velkou odezvu mělo setkání konstantinopolského patriarchy a papeže v roce 1972, kdy si obě církve snažily najít cestu k sobě a usmíření. Dosti nelibě to nesli radikální mniši z kláštera Esfigmenou. Klášter byl poté vyloučen z Athónského společenství a Protatonu.

Konflikt eskaloval roku 2002, kdy dal patriarcha příkaz k vystěhování kláštera a nastalo dokonce ozbrojené obléhání kláštera za asistence policie. Vystěhování neproběhlo, ale klášter je v izolaci do dnešních dnů a je jediný, kam se nejspíš opravdu nedostanete.

Ve stejném období se opět rozhořívá konflikt mezi byzantskou a ruskou formou pravoslaví. Většina mnichů na poloostrově je pro byzanstkou formu s patriarchou z Istanbulu. Spor nastal s obyvateli Skití proroka Elijáše (Iljinského skití), kteří byli z Athosu násilně vystěhováni.

V roce 2004 se stala nehoda vrtulníku, na jehož palubě kromě 16 vysoce postavených mnichů, seděl i patriarcha Petr VII. Vrtulník směřoval právě na Athos a za nejasných okolností se zřítil do Egejského moře. Nikdo nepřežil. Někteří za tím vidí právě spory ve směřování dalších osudů republiky. Tak jako tak je však zřejmé, že dějiny neznámého poloostrova pokračují a je dobré se s nimi ve zkratce seznámit (než tam pojedete).

Doufám, že jsem vás neunavil přílišnou porcí historie. Vím, že to na stránky Trekingu až tak moc nepatří, ale Athos je natolik neobyčejné a složité území, že považuji za nutné i rozepsat dějiny Athosu dopodrobna. Pokud, se najde někdo historicky a nábožensky vzdělanejší než já, uvítám jakékoliv upřesnění v diskuzi pod článkem.

Naše cesta na Athos

Vstup do mnišské republiky je povolen pouze mužům starších 21 let (přesto jsme potkávali na poloostrově dost mladých jinochů - zřejmě studenty gymnázia, možná příbuzné civilních zaměstnanců) a předchází mu složitá procedura. Nejpozději půl roku před plánovanou návštěvou je třeba oslovit mailem (christos@c-lab.gr nebo pilgrimsbureau@c-lab.gr) nebo telefonicky na číslo +302 310 252 578 kancelář, která povolenku zajišťuje, a učinit si rezervaci.

Pro nás, občany "katolických zemí", je to komplikované v tom, že se vydává pouze 10 až 14 diamonitirionů denně (pro pravoslavné až 120). Mniši však určitě nevpustí čtrnáctičlennou skupinu najednou. Počítejte s tím, že maximálně vás vezmou tak čtyři. Pokud vás bude víc (jako nás), budete potřebovat kontakty na patřičných místech. Tyto uvádět nebudu, stálo mě to rok mailování a telefonování, než jsem to vyřídil pro více lidí. Přislíbil jsem anonymitu.

Po čase budete vyzváni k poslání naskenovaných pasů a dva až tři týdny před odjezdem musíte rezervaci potvrdit telefonicky na výše uvedené číslo. Dost informací uvádí kolega Ivo Petr ve svém výborném průvodci "Hory Balkánu" nakladatelství Mirago. Naneštěstí je dnes už hodně zastaralý a žádné návštěvy velvyslanectví a kanceláří v Soluni (Athénách) nejsou naštěstí potřeba.

Vstup na Athos je teď znatelně jednodušší, ale o to složitější je pobyt tam. Po příjezdu do Ouranopolis je třeba brzy ráno v den odjezdu vyzvednout diamonitirion v kanceláři (první ulice vpravo za velkým hotelem) a zaplatit 30 (platili všichni kromě mne), respektive 40 euro (asi vypadám jako ateista na první pohled).

Poté se přesunujeme do kanceláře lodní společnosti Microathos (www.microathos.gr), která zajišťuje dopravu. Tohle však zjišťujeme opravdu náhodou, protože prvotně jsme předpokládali nákup lístků po vstupu na loď. Naštěstí je kancelář po cestě - na promenádě asi 100 metrů od přístavu - takže nás upoutává mumraj u ní a chceme koupit lístky tam. To se také ukazuje jako menší oříšek, před budovou stojí dlouhá fronta a my brzy zjišťujeme, že lístky na první "rychloloď" jsou už vyprodané (odjezd v 8:45).

Pomalým trajektem (odjezd v 9:45, příjezd ve 12:15 do Dafni) se nám jet nechce (přijíždí ještě později, než poslední loď), takže Jarmil provádí rezervaci lístků na poslední rychloloď (odjezd v 10:45, příjezd ve 12:00 do Dafni). Doufáme, že to v kanceláři dodrží a neprodají nám je.

Někteří Srbové tyto komplikace nechtějí pochopit a strašně u kanceláře vybuřují. Pokouší se nás předbíhat a koupě lístků se nakonec dostává až do fáze boje "na lokty". Počítejte se zmatky. Poslední variantou je objednávka lodního taxi. To je však dosti drahé.

Na internetu i v samotném Ouranopolis se údaje o odjezdu lodí dosti liší, nějaké informace lze zjistit na čísle: +302 377 021 041. Zároveň by mělo jít i zajistit rezervování lístků. Bohužel číslo funguje jen ve všední dny a pouze pár hodin denně, které níkdo nezná. Pokud se vám podaří dovolat, může se ozvat: "No english, tomorrow!" a telefon někdo zavěsí.

Mezičas mezi koupí lístků a odjezdem lodi vyplňujeme procházkami po Ouranopolis, posíláním pohledů a nákupy nějakých drobných suvenýrů. Konečně přišel náš čas a nasedáme do patřičně vyhřáté lodi. Probíhá kontrola pasů a diamonitirionu. Nikdy jsme ničím podobným nejeli, ale loď je opravdu rychlá a brzy skáčeme po vlnách.

Předjíždíme trajekt a po čase vystupujeme v Dafni. Je to hlavní přístav na Athosu. Už zde čekají dva autobusy do Karyes, což je hlavní město této bizarní republiky. Poměrně dlouho čekáme na příjezd trajektu, s čímž jsme nepočítali. Autobus byl plný už teď, po jeho příjezdu se narve k prasknutí. Konečně vyrážíme po prašné cestě vzhůru do hor.

Vozidlo supí a práší, nejprve projíždíme nad ruským klášterem Panteleimon (který bohužel nakonec vynecháváme: nachází se v něm 13 tun těžký zvon - největší na Athosu - a 1 tunu těžký oltář celý z ryzího zlata) a poté se skutečně noříme strmě do kopců. Dost se divím, že stařičký stroj takový výkon zvládne.

Po hodině vystupujeme zpocení a rozlámaní na hlavní třídě ve městě. Je to divný pohled, nemůžeme odsud svobodně pryč, jsme svázáni mnoha pravidly. Platí zde zákaz nošení krátkých kalhot, přestože je vedro k padnutí, všichni mají na sobě dlouhé. Všude jsou samí chlapi, (nečekal jsem, že mi tolik bude chybět pohled na ženu). Začínám se cítit značně nezvykle a v nitru propadám panice.

Karyes je správní středisko Athónské republiky, nachází se zde sídlo Protatona, prezidenta klášterní republiky, Svatého Společenství na Svaté Hoře a Svatého Epistasia, jakož i delegací dvacet klášterů (každému klášteru velí tzv. Igumen - představený).

K trvalému pobytu se zde hlásí cca 230 osob, takže jde o největší osadu na poloostrově. Kromě církevních institucí se zde nachází i světské kanceláře jako lékař, pekařství, policie a pošta (filatelistická libůstka). Historie města sahá do 10. století a z té doby pochází i kostel Protaton zasvěcený Sv. Dormitionu Theokosovi. Je nejstarší na poloostrově.

Severním pobřežím Svaté hory

Už dříve jsme se pokoušeli volat do klášterů po naší plánované cestě a zajistit si rezervaci pro nocleh. Bohužel bez úspěchu. Buď jsme se nedovolali, nebo jsme byli jako občané katolické země mnohdy nevybíravě odmítnuti. Podobná situace nastala i teď. Nejprve volám do kláštera Iviron, což se ani na pět pokusů nedaří. Poté zkouším Stavronikita, ale tam jsem odmítnut (klasicky se ptali na počet lidí, poté na náboženství, aby nás po zjištění, že jsme Češi odmítli).

Vyrážíme tedy na krátkou obhlídku městečka, rychlou svačinu a dohadujeme se, co dál. Neurvalé jednání během telefonů se přeneslo i na nás a jsme vůči sobě poněkud nepříjemní. Po půl hodině na Athosu jsem dosti rozladěný.

Pokoušíme se dát si někde nenápadně svačinu, ale moc to nejde. Všude je nějaký pohyb a tak se schováváme za budovu Protatonu kousek od centra. Jarmil si dává sušit kraťasy na nějakou střechu, ale po minutě se otevírá okno, z něj vystrkuje hlavu mnich a hned nás za tak strašný přečin umravňuje. Máme strach i jíst. Po tomto faux pas se vydávám do pekařství, kde kupuji vynikající chleba a něco na způsob sýrového burku.

Konečně se konsolidujeme a vydáváme se k prvnímu klášteru Koutloumousiou ze 12. století založeným Sv. Dionysiem Koutloumousijským. Nachází se nedaleko Karyes, stačí ujít 20 minut, projít několika brankami a jste u bran kláštera. Z vnější strany rozhodně není tak hezký jako zevnitř.

Mezi pamětihodnosti cenobitického kláštera patří přes 600 rukopisů a 3 500 tiskopisů, největší cenností je ale údajný největší kousek Svatého kříže na světě. V průběhu dějin klášter několikrát vyhořel, dnešní podoba pochází z 19. století. Unikátem je vyřezávaný oltář. Procházíme si ovšem jen nádvoří a pokračujeme dál.

Opět zkouším volat do Ivironu, konečně to někdo bere a rovnou nás odmítá. Na naléhání ostatních tedy volám do největšího a nejstaršího kláštera na poloostrově Magistis Lavra. Na zítřek nás odmítnou (tím se musí měnit plány), ale nabízí nocování dnes. Není to úplně praktické, protože brány kláštera zavírají v pět hodin a my jsme od něj dobrých 9 hodin chůze.

Následuje rychlá bojová porada a nakonec souhlasíme s touto variantou. Musíme se rychle dostavit ke klášteru Iviron, zajistit si zde odvoz a poté stihnout být na místě do páté hodiny. Spát v některém z klášterů chceme.

Od Koutloumousiou tedy scházíme nejprve po afaltu, poté po pěšině z příčně naskládaných šutrů (bolí z toho nohy), k Ivironu. Cesta je delší, než jsme čekali. Je docela horko a klesání nezáživným lesem nad jakousi vyschlou soutěskou nemá konce. Jediným zpestřením je kaplička po cestě a starobylý most nad roklí. Najednou se rokle rozestupuje a my spatřujeme hradby a věže Ivironu. Je monumentální. Vypadá jako obrovský hrad a jistě tak i fungoval. Z kopce nad klášterem bohatě fotíme a poté už se dopravujeme dolů.

Název kláštera je odvozen od slova Iveria (Iberia), což bývalo označení pro Gruzii. Právě odtud v roce 980 sem přišel Jan Iverský, aby klášter založil. Dnes je to řecký klášter, jeden z nejstarších na poloostrově, třetí v hierarchii republiky. Tak jako jiné svatostánky i tento schraňuje velkorysé poklady. Především jde o posvátnou ikonu Panna Maria Portaitissa z 9. století, jejíž kopie z roku 1651 byla vyslána do Moskvy na žádost carské rodiny.

Kromě ní se zde nachází největší počet ostatků svatých na poloostrově (více než 150), vzácná roucha (mimo jiné i roucho Sv. Dionysia IV., dar cara Petra Velikého), svaté nádoby, svícny, rukopisy (více než 2000), tiskopisy (přes 20 000, většina v gruzínštině, latině a řečtině), 15 liturgických svitků, svícny, výšivky a hlavně dveře za exonarthexí ze stříbra a ebenu.

Klášter v roce 1865 vyhořel do základů, jeho dnešní podoba pochází z pozdější rekonstrukce. Výrazně se zasloužil o podporu Řecka v průběhu války za nezávislost, financoval boje a dokonce poskytl útočiště řeckému patriarchovi Grigoriovi V. V roce 1955 zde zemřel poslední gruzínský mnich (další dnes už ale žijí v okolních skítí). Roku 1990 přešel klášter na cenobitický systém.

Po prohlídce nádvoří a kaple domlouváme taxi, ale přesto se nám zdá termín šibeniční. Do páté hodiny se k branám Lavry nejspíše nedostaneme. Během čekáni na vozidlo prohlížíme i nejbližší okolí Ivironu. Z přístavu je hezky vidět klášter Stavronikita z roku 1536, který je některými znalci považovaný za nejkrásnější.

Bohužel už na něj nezbývá čas. Michal najednou objevuje auto, které znenadání přijelo do přístavu a jehož řidič je ochotný nás odvézt. Na cestu máme asi jen 50 minut, podle řidiče je to hodina. Zkoušíme volat objednanému taxíku, ale řidič to nebere. Než se všechno vyřeší, ubíhá dalších 10 minut.

Konečně vyrážíme po šílené cestě jihovýchodním úbočím poloostrova. Cesta je plná zatáček, výmolů a dokonce i brodů. Několikrát stoupáme a zase klesáme vysoko do hor, ale moře máme pořád po levici. Po cestě toho k vidění moc není, snad jen několik málo pousteven a dva malé přístavy.

Po necelé hodině jsme u bran kláštera Magistis Lavra, asi čtvrt hodiny po páté hodině. Brána je ještě otevřená, hrneme se tedy dovnitř, zatímco řidič přesvědčuje civilního správce, že měl na autě defekt. Nevím, jestli tomu věřil, každopádně jsme přijati. Nejprve jsme si měli odložit batohy v blízkosti správní budovy, poté přijímáme pozvání na večeři. Podává se těstovinová rýže s rajčatovým protlakem, olivy, chléb a výborné červené víno.

Jídelna v klášteře je snad nejkrásnější jídelnou, kde jsem kdy jedl. Obdivuhodné jsou kamenné stoly s lavicemi, fresky po stěnách a i rozsah samotného prostoru. Pokud přijmete pozvání na jídlo jako my a budete jíst včas (tzn. společně s mnichy), všímejte si odříkávání motlitby. Jakmile toto skončí a ozve se zvoneček, je nutné okamžitě přestat jíst a pít. Jinak je to považované za hrubou urážku!

Jezte tedy rychle, máte na to necelých 20 minut. Nás naštěstí zvoneček neomezoval, takže jíme dosyta, teprve poté jdeme ke správní budově, kde nás už čekají.

Magistis Lavra a výstup na samotný vrchol Athosu

Klášter Magistis Lavra je první v hierarchii Athosu, nejstarší, největší a jediný, který nikdy nevyhořel. Nachází se ve výšce 163 metrů nad mořem a jeho výstavbou v roce 963 zahájil Athanasios Athonitský na popud císaře Nieforose Fokase (Nikeforose II.) klášterní výstavbu na poloostrově.

Klášter byl pravděpodobně vystavěn na základech staršího městečka. Už v 11. století zde žilo na 700 mnichů! Brzy však nastala krize s nájezdy pirátů, takže počet obyvatel klesá a od 14. století přechází klášter v idiorhytmický systém. V roce 1574 je klášter opět změněn na cenobitický svatostánek, ale finance patriarchy Silvestrose nejsou dostačují, takže se roku 1670 vrací k idiorhytmismu.

Další neúspěšný pokus o změnu systému vedení klášterní správy nastal v roce 1914. Teprve od roku 1980 je klášter definitivně cenobitický. Od této doby zároveň probíhá rozsáhlá rekonstrukce a archivace pokladů kláštera. Dnes zde žije asi 50 mnichů a dalších 300 v okolních poustevnách a skítí.

Obzvláště cenné jsou fresky v celkem 17 kaplích v klášteře, z nichž některé pochází z 15. století. Asi nejvýznamnější jsou v kapli Sv. Mikuláše od Franca Cantellana z roku 1560. Dalším velkým pokladem je ikona Panny Marie Koukouzelissa a také soubor 2 500 ikon mapujících dějiny Athosu. Kromě ikon a fresek zaujme hlavně obsáhlá knihovna.

V ní se nacházejí spisy o všech ostatních klášterech, a protože nikdy nevyhořela, jde o unikát. Již přes 30 let probíhá archivace a katalogizace knihovny, prozatím je napočítáno přes 20 000 tiskopisů, 2 400 rukopisů a 165 kodexů Nového Zákona. Předpokládá se, že katalogizace knihovny potrvá nejméně dalších 30 let a celkový počet knih je neznámý. Pravděpodobně jde o nejrozsáhlejší bibliotéku tohoto typu na světě!

• Pokračování článku

Další související články: