Nový rok na Rané, České středohoří

Můj novoroční výšlap na Ranou (457 m) má malou předehru. Je konec listopadu, mrzne, mínus osm. Golfský proud se zbláznil a všude je plno předčasného sněhu. Vyrážím na Ranou. V autobusu do Loun všichni spí, za městem potom šlapu po modré značce zasněženým parkem, táhnoucím se podél Ohře do Lenešic. Za vsí bych měl přejít plochý, zalesněný Lenešický chlum (297 m). Už ho vidím placatit se v mlze za polem. Jenže kudy přes něj?

Za posledními domky přetíná cestu trať a za kolejemi mě vítá tabule: Chráněná krajinná oblast České středohoří. Vyježděná cesta ještě chvíli vede podél zemědělských barabizen, pak ale - kam? Rovně vpředu bílé pole, viditelnost pár set metrů, doprava se nabízejí traktorem ve sněhu vyjeté koleje. Není to sice vyloženě můj směr, ale je to jediná jakás takás cesta.

Chřupu asi kilometr, když se rýhy stáčejí doleva. Sláva, tam chci! Za chvíli skutečně minu strom a na něm modrou značku. Je, pravda, nějaká svraštělá a už ne moc modrá… Pak minu i mohutný sněžný traktor, který tu z nějakého důvodu parkuje. Jdu dál, teď už do kopce zavátým nízkým lesíkem. I tudy projíždělo terénní vozidlo, brzy však někam uhnulo a koleje vystřídaly jen šlápoty. Vida, tady je další modrá značka, tentokrát docela svěží, plechová. Zahýbá vlevo, a tam už žádné stopy nevedou.

Bílem se mihne zajíc. Šlapu závějí, je nádherná zima a já jsem konečně v docela neporušeném lese, co víc si přát! A už je tu zamrzlé jezírko, které má být na samém vrcholku Lenešického chlumu. Cesta je sice obtáčí zleva a ne zprava, jak si pamatuji z mapy, ale hlavně že jsem na značce. Mapu jsem ani nevzal, vždyť trasa byla jasná. Příští kopec už bude Raná.

Jenomže kde vlastně Raná je? Scházím z Lenešického chlumu a dole v mlze za bílým lánem se chabě rýsuje vesnice. Ta už musí být pod úpatím Rané. Tajemná holá trojhora však ani náznakem nevystupuje z mlh. Jsem pod chlumem na kraji lesa. Kudy teď? Po chvíli úvah se dám napříč bílým polem k zemědělským hangárům před vsí.

Dodlabu se na zmrzlou cestu a spěchám k domkům, pln očekávání. Najednou přede mnou železniční přejezd. Zajímavé, tady vede ještě další dráha? Z mapy si na ni nevzpomínám, ale tyhle lokálky se někdy vinou krajem docela nevyzpytatelně… Blížím se k přejezdu a něco se mi nezdá. Co ten komín vlevo? A tahle podezřelá tabule, obrácená ke mně zády, co na ní píšou? Dojdu k ní, otočím se a čtu: Chráněná krajinná oblast České středohoří…

Padne na mě čistokrevné dejá vu, s malým rozdílem, že tentokrát je nehezky reálné. Ještě chvíli se vzpírám uvěřit, ale už je to tak - jsem zpátky v Lenešicích! A Raná nikde, nechal jsem ji někde za zády. Křehnu jako ratlík, dne už taky moc nezbývá a já jsem obloukem došel tam, odkud jsem se před pár hodinami pracně vyhrabal. Kdysi dávno jsme rajzovali s busolou docela mimo cesty po východním Slovensku, ale tohle se nám nikdy nestalo. Pokořen vracím se do Loun. Raná se v mrazivé mlze ani neukázala.

Debakl si žádal nápravu. Takže proč ne třeba na Nový rok? Brzy ráno mi kamarád píše esemesku, že výšlap vzdává kvůli migréně. Vzhledem k datu pochopitelné. Nechám se tentokrát dovézt autobusem až na stanici Raná - rozcestí. Dnes už mi, horo, neunikneš! Je sice také pěkná zima, ale počasí mi přeje, dokonce na chvíli zasvítí ranní sluníčko. Naproti za silnicí se majestátně tyčí zasněžený, v ranním jasu jemně nařasený Oblík a za ním v přísném vulkanickém zástupu dva věrní bratři, Srdov a Brník. Na druhé straně konečně vidím protáhlý trojvrchol Rané. Tentokrát na ni mířím ze severu, přes zrádný Lenešický chlum se posléze chci vrátit do Loun.

Raná je sličně protáhlá, téměř zcela holá hora, patřící ke skupině vulkanických vršků, magicky dominujících krajině za Louny. Jen severozápadní hřbet Rané je zalesněn. Příkré holé svahy v sezóně přitahují vyznavače závěsného létání, kteří si z Rané udělali centrálu. Na nevšední líčení zdejších adrenalinových zážitků jsem narazil v nedávném románu Emila Hakla Pravidla směšného chování.

Hrdina tu krouží nad vesničkami a přilehlou krajinou po celou první kapitolu. Za mrazu však mají rogalisté pohov, čemuž jsem rád. Snadno dostupná hora (jistě: jak kdy!) si ale i tak udržuje trochu "sportovní" ráz. Ve vsi Raná mě předjede grupa strakatých cyklistů, přímo pod horou je pak parkoviště a prosklená futurokrychle sportbaru, nazvaná trefně Skleník. Mají zavřeno. Okolí Skleníku však napovídá, že včera to byla vyčerpávající noc.

Bez ohledu na silvestrovské radovánky se na Ranou dnes vydalo nemálo odvážlivců. Cyklisté mají po zasněžené cestě, táhnoucí se pod úbočím kopce vzhůru, našlápnuto až do Sedla Raná. Samotná hora má tři vrcholy, z nichž nejvyšší se souměrně tyčí rovnou uprostřed. Ve zlomu mezi hlavním a jižním vrcholem je pak sedlo a z něj přes holé hrby hlavního hřebene vybíhá pěšina k vrcholu.

Ráno to chvíli vypadalo, že se protrhnou mraky, svah Rané nade mnou bílozlatě zasvítil, ale teď se nebe už jen pevněji a pevněji zatahuje. A kromě mrazu čím dál víc fičí. Brzy jsem v sedle. Cyklisté tu odhodili kola na hromadu a už je vidím na vrcholku v dálce jako hrstku zmrzlých tučňáků. Ze sedla se otevře výhled na sever, kde se tyčí homole Milé (510 m) a o kus dál, už jen jako šerá silueta, hrbí se Bořeň (539 m). Směrem na jihozápad to moc slavné není, z roviny stoupají obětní dýmy počeradské elektrárny.

V sedle začíná opravdový novoroční vidrholec. Na návětrné straně je sníh prudkou fujavicí spíš jen tence navátý a hřbet tím pádem žíhají trsy trčících, rezavě žlutých travin. Tož vzhůru! Před vichrem není kam se schovat. Za chvíli jsem nahoře, pruhovaná meteorologická punčocha na stožáru vlaje ne v pravém úhlu, ale sveřepě trčí vzhůru, jako by ještě slavila Silvestra. Zkřehlýma rukama se pokouším načmárat tři křížky do vrcholové knihy. Hlavně, aby mi vítr neodfoukl foťák z ruky.

Výhled je pořád slušný, i když místo slibného ranního modra se na všechny strany lije už jen šedobílé olovo. Jen nad Louny občas z nebe vytryskne snop stříbrných paprsků. Od severu však se do České kotliny plíží těžkomyslné zimní chmurno, na něž jsme tolik zvyklí.

Čím je člověk starší, tím víc koriguje své mladické romantické představy. A přece mě vždycky fascinuje, že i kousek za Prahou, v mírné a dost pokrocené přírodě, lze narazit na nefalšované živly a pobratřit se s nimi! Přesně tak na mě dnes holý hřeben, prudce navátý sníh a divá vichřice působí: jako něco starého a původního, co je třeba mít pořád na paměti, vracet se k tomu a obnovovat se tím.

Po hřebeni se vydávám na severní vrchol. Tady už fouká méně. Vpravo se v krajině tyčí nádherná, mohutná, přesto křehce tvarovaná "hlava" Oblíku. Bíle nařasený, jemně vystínovaný, s pravidelnými tmavými puntíky křovin a stromků působí Oblík jako stará rytina. Úplně v dálce pak sotva rozeznám šedý řetěz středohoří včetně Milešovky.

Přímo pode mnou je ves Raná a odsud shora jsou v příkrém svahu vidět i nějaké skaliny. Takže když se ke mně z hlavního vrcholu přiřítí dva chlapíci v rozepnutých péřovkách a ptají se, je-li sráz dolů do vsi schůdný, pochybovačně krčím rameny. Ale oni se nedají odradit, začnou se probíjet dolů svahem a víc už je nespatřím. Jinak je na hřebeni klid. Většina lidí vyleze na vrchol, rychle se vyfotí, odpřísáhne dvě tři novoroční předsevzetí a hurá k autu na parkovišti.

Zbývá jižní výběžek, skromnější, ale i pustší a osiřelejší. Vidím odsud, jak se hřeben Rané elegantně vine až k hlavnímu vrcholu, cestou se tu a tam šine lidský mravenec. Odpoledne se nachyluje. Slézám zpět do sedla a cestou, jíž jsem přišel, zamířím dolů. Potřebuji však odbočit po modré na starý známý Lenešický chlum. Nějak značku nevidím, je ale jasné, že musí vést zasněženými křovinatými palouky vpravo pod svahem. A tak se pustím z kopce cestou necestou. Nádherné závěje, za chvíli jsem na planince porůznu zarostlé šípky a křovím, sem tam stromek, balvan.

Ohlížím se za Ranou a čím jsem od ní dál, tím víc hora z této strany v zimním pošmournu připomíná obrovskou, popelavě zasněženou haldu. S chmurnou grácií se tyčí nad krajem, a přece jsem kolem ní v listopadu prošel a vůbec ji neviděl. Zapadám až po kolena, šťastný jako lovec v tajze. K čertu s dospěláckým korigováním romantismu, když člověk může být pořád trochu dítě. Jak na Nový rok, tak po celý rok!