Přes Rákoň z polského Podhalí na slovenskou Oravu, Západní Tatry - Roháče

Naštěstí pryč jsou ty doby, kdy zelení mužíčci neseděli u rybníka, ale skryti někde pod smrkem na hranicích. Zejména na hranicích s Polskem, s nímž jsme se bratřili v RVHP i Varšavské smlouvě, bylo těch zelených mužíčků požehnaně. Otravovali turistům život, buzerovali obyčejného návštěvníka hor a o nějakém překročení hranice na turistickém chodníku nemohlo být ani slechu. Vždyť v Polsku takovéto překročení hranice bylo trestným činem.

Tato doba je naštěstí pryč, Evropská unie a náš vstup do Schengenského prostoru těmto zeleným mužíčkům zaťal tipec. Alespoň na vnitřních hranicích Schengenu, tedy na hranicích Slovenska a Polska, ale také Polska a České republiky.

Dnes můžete hranici překračovat volně kdekoliv (vyjma omezení v přírodních rezervacích a národních parcích) a zmizela i taková absurdita, že jste se prodírali téměř neprochozeným chodníkem v Oravských Beskydech na slovenské straně, protože na asi dva metry vzdálený a široký chodník na polské straně jste prostě nemohli. Dnes tak můžete naplánovat řadu dříve nemyslitelných túr kombinujíc přechody z jedné země do druhé skrz horské hřebeny i horská údolí.

Jednu z takových túr jsme v rámci Týdne VHT absolvovali minulý týden v Západních Tatrách. Vydali jsme se přes boční hřeben vrcholu Volovec z polského Podhalí na slovenskou Oravu. Dříve túra naprosto nemyslitelná, dnes ale běžná realita. Na trasu vyrážíme ze sběrného parkoviště v ústí Chocholowské doliny. Nejprve po poměrně fádní asfaltce a později po zpevněné cestě vedoucí až k chatě (schronisku) v Chocholowské dolině.

Míjíme řadu salaší, které i dnes slouží svému účelu. Stoupá z nich světlý dým z páleného dřeva a line se z nich vůně uzených oštiepků, které je tady možno zakoupit. Před chatou se otevírají krásné pohledy na Kominiarski Wierch (1 829 m), Lúčnou (1 652 m) polsky zvanou Grźes a řadu dalších vrcholů s bohatými skalními útvary zformovanými v této vápencové části Západních Tater.

Původně jsem měl v plánu vystoupit na hřeben po zelené turistické značce (TZ) pod Volovec, protože ve slovenském tisku proběhla informace, že žlutá turistická značka na Lúčnou má být zrušena. Skutečnost se však ukazuje býti jiná, takže od Schroniska v Chocholowské dolině se vydáváme po žluté na Lúčnou. To až po návštěvě známé turistické chaty (Schronisko na Polanie Chocholowskiej), kterou v minulosti navštívil nejen Lech Walensa, ale i papež Jan Pavel II. Žlutá značka stoupá poměrně strmě západním směrem.

Brzy se objevuje rozcestí, které tady ještě před pár lety nebylo. Poláci vybudovali krátkou modře značenou spojku do Bobroveckého sedla (1 321 m), kterým zároveň prochází státní hranice. Zhruba 150 m dlouhá spojka tak logicky spojila žlutou značku z Polska s modrou značkou ze Slovenska z Bobrovecké doliny.

Ze sedla se otevírají krásné pohledy k severu na strmé travnaté úbočí vrcholu Bobrovec (1 658 m). Ten je dnes ale bohužel uzavřen, turistická značka byla zrušena, na což upozorňují velké tabule. Ze sedla pokračuji po modré značce vlevo po hranici. Strmě vzhůru na pořádně kamenitou kótu, z jejíhož vrcholu se otevírají nádherné pohledy nejen na blízký Bobrovec, ale i Osobitou, Kominiarski Wierch a řadu dalších tatranských vrcholů.

Pár metrů sestoupíme do plochého travnatého sedýlka a jsme nazpět na žluté značce vedoucí na vrchol Lúčna. Po krásných travnatých paloucích a mezi kosodřevinou se prodíráme k vrcholu Lúčne, kterou jsme navštívili při minulém ročníku Týdne VHT. Na rozdíl od předchozího roku, kdy jsme se pouze dotkli státní hranice se letos vydáváme dále. Na vrcholu je poměrně živo, zní tady směs češtiny a polštiny, jen ta blízká slovenština tady chybí. Co naplat, již jsme si dávno zvykli, že v Tatrách (a nejen v nich) je více Čechů než Slováků. Asi mají dnes opět něco důležitějšího na práci .

Výhledy jsou téměř kruhové. Na jihu se zvedá travnatý Rákoň a za ním hlavní hřeben s vrcholy Volovec (2 061 m), Ostrý Roháč (2 084 m), v mracích se ztrácí Hrubý vrch (2 137 m), Klin (2 173 m) s Blyštěm (2 169 m) a Bystrou (2 248 m), Baníkov (2 178 m) po pravici jen tušíme.

Cesta dále pokračuje po pěkném chodníku linoucím se po hřebeni a státní hranici. Však je také lemován spoustou hraničních kamenů skvoucích se čerstvou bělobou. Asi tady před nedávnem řádila hraniční komise dbající na to, aby hraniční kameny byly pěkně na svých místech.

Na vrchol Rákoně (1 876 m) se dostáváme poměrně brzy, krásné výhledy nás popohánějí vpřed. Z Rákoně je to na Volovec (2 061 m) sice již jen kousek, ale většina vrchol vzdává, neboť začal foukat ledový vítr a hlavní hřeben se zahalil do neprostupně tmavých mraků. Vrchol pro vrchol bez výhledů tak téměř nikoho neláká.

Sestupujeme tedy do sedla Zábrať (1 656 m) po žluté turistické značce. Dále máme na výběr - buď pokračovat po žluté turistické značce k chatě Zverovka a nebo po zelené turistické značce do Roháčské dolině k Ťatliakově chatě se stejnojmenným jezírkem, které jsme navštívili rovněž v loňském roce při krátké túře kolem Roháčských ples a k Roháčskému vodopádu.

Volíme druhou variantu. Vítr utichá, v četných serpentinách sestupujeme k hranici lesa a k Ťatliakově chatě (respektive k bufetu v místě bývalé chaty). Ta je již uzavřena, tak nás čeká poslední hodinka cesty po asfaltce ke sběrnému parkovišti pod poľanou Adamcuľa, kde na nás již čeká autobus.

Tato túra zabere středně trénovanému turistovi asi 7 hodin pochodu. Převýšení činí přibližně 1 000 m a cesta je bez jakýchkoliv technických i orientačních problémů.

» Nejnovější články, archiv