Putování Českým středohořím přes Milešovku

CHKO České středohoří (2)

Fouká a je mi trochu zima. Dlouho se nezdržujeme. Musíme zpět do Kletečné. Kluci přichází za čtvrthodinku, šťastní, uřícení a zvlhlí. Zvolání Venci "kdo nezdolal Kletečnou, jako by tu nebyl…" radši přeslechnu. Však ono se mu to brzy vrátí!

Milešovka (837 m n. m.)

Nejvyšší hora Českého středohoří v mém portfoliu, na rozdíl od její nižší dcery Kletečné, nesmí chybět. Přesouváme se do Bílky, odkud stoupání nebude moc náročné. Ve vsi na zahrádkách již barevně září mnoho jarních květů. Keře a stromky jsou ozdobeny omalovanými vajíčky a všude vládne sváteční atmosféra. Příroda voní probouzejícím se jarem.

Stoupáme zvolna listnatým lesem, kde se větvičky začínají nalévat pupeny. Na hoře se mezi stromy bělá poslední sníh. Zima však není. Mraky postupně mizí a chvilkami se objevuje i modré nebe. To nám vlévá nové síly do žil. I Venca strhaný těžkým výstupem na Kletečnou, se pomalu vzpamatovává. Červená značka smířlivě sleduje cestu obkružující Donnersberg - Hromovou horu, jak Milešovku nazvali zde usedlí Němci.

Čtěte také: Předchozí část článku Putování Českým středohořím (1)

Na velké části hory je zřízena národní přírodní rezervace, kterou procházíme. Běžně v ní kvete zde lilie zlatohlavá, kosatec bezlistý, plicník lékařský. Dále se tu vyskytuje kapradinka skalní a medvědice lékařská. Na tyto bylinky je ale příliš brzy. Musíme se spokojit s jaterníkem podléškou, ostře modře zářícími drahokamy mezi rozkládajícím se listím.

Z vrcholu hory se nám naskytne kruhový rozhled do dalekého okolí. Milešovka výrazně ční nad ostatní vrchy v Českém středohoří. Také proto se jedná o místo s nejdrsnějším podnebím v Čechách a je považována za největrnější horu Česka, kdy bezvětří je zde v průměru pouhých osm dní v roce. Také to na vlastní kůži pociťujeme, přestože o kousek níže se zdálo, že jeden z oněch osmi dnů jsme vychytali právě dnes.

Na vrcholu Milešovky byla ve 20. letech 19. století postavena jedna z prvních horských restaurací v Čechách. V roce 1905 pak byla na vrcholu zřízena meteorologická stanice a u ní 19 metrů vysoká rozhledna. Tu ihned využíváme k svým hrátkám. Viditelnost se od rána vylepšila, přesto k dokonalosti ještě dost chybí.

Přínosem je otevřená restaurace, kam s chutí zalézáme a dáváme si zelnou polévku. Já i čaj se štrůdlem. Ceny jsou příznivé, lidové. Posedíme dlouho, ale protože máme ještě další cíle, zvednout se musíme. Klesání severní částí hory kvůli ledu zavrhujeme a absolvujeme ho po stejné trase jako výstup.

Sukoslav neboli Kostomlaty

Ani do Kostomlat pod Milešovkou to není daleko. Sběratel nejvyšších kót v pohoří našel na mapě další dvě sedmistovky a tak s Romanem vyráží na Pařez (736 m n. m.) a Kleč (721 m n. m.). Ač se cítím o mnoho lépe než na včerejším Sedle, na zbytečné vrcholky odmítám lézt. Nic na nich není.

Přesto máme cestu z poloviny stejnou. Prvním a společným cílem je hrad Sukoslav (565 m n. m.), kam vede z obce opravdu strmá stezka. Tady se ta Kletečná v nohách projevuje. Roman jde svižně, zato Venca trpí a jen silou vůle převýšení na hrad zvládne.

Sukoslav, nebo správněji Kostomlaty, je zřícenina gotického hradu postaveného pány z Rýzmburku počátkem 14. století. V roce 1335 hrad koupil markrabě Karel (později Karel IV.) Roku 1434 byl dobyt husity a koncem 16. století přestal sloužit jako panské sídlo. Byl opuštěn a od počátku 17. století zpustl.

Dnes je hrad opravován a jeho vysoká věž slouží jako rozhledová. Je velká škoda, že na velikonoční svátky zůstala turistům zavřena.

Roman s Vencou z hradu vyrazili dobýt Pařez i se sousední Klečí. Inu proti gustu žádný dišputát. Snad se tam nestrhnou. Franta zmizel a sestupuje stejnou cestou dolů, já jdu naučnou stezkou Březina k rybníčkům. Tady je menší parkoviště a tak budu moci sestup klukům zkrátit. Hlavně Venca to určitě ocení. To ale ještě chvíli potrvá. Mezitím se vracím výhledovou cestou do Kostomlat. Shora sleduji zámek s kostelem, k nimž zamířím.

Zámeček je dobře oplocen, protože slouží k převýchově problematických dětí a není k němu vůbec vidět. K prohlídce musí stačit místní mohutný kostel sv. Vavřince. Ten vznikl v pozdním románském stylu zřejmě jako součást panského sídla kolem roku 1230. V letech 1657 a 1737 prošel dvěma barokními přestavbami, při kterých byl prodloužen k západu. Dochován je někdejší presbytář (dnes sakristie) s archaickou křížovou klenbou a řada dalších původních článků.

Litoměřice

Po návratu do Litoměřic zbývá trochu času na kratší procházku. Potkáváme mnoho Němců, kteří se možná dnes v Čechách cítí bezpečněji než u sebe doma. Ostatně Litoměřice byly posledním městem tzv. Deutschböhmen, které se po vytvoření Československa vytvořilo a vzdalo se invazním československým armádám až 27. prosince 1918.

Až do konce druhé světové války zde převažovalo obyvatelstvo německé národnosti. Po Mnichovu proto nespadaly Litoměřice pod Protektorát Čechy a Morava, ale patřily do Sudet a byly přičleněny k Hitlerově Velkoněmecké říši. Převážná část dnešního českého obyvatelstva se do města přistěhovala po poválečném vysídlení obyvatelstva německé národnosti.

Město leží na soutoku Labe a Ohře a žije v něm přibližně 25 tisíc obyvatel. Královským městem se Litoměřice staly v rozmezí let 1219 až 1228. Patří mezi nejstarší česká města. Jeho vznik předcházela existence raně středověkého přemyslovského správního hradu. Toto hradiště stávalo na Dómském pahorku jihovýchodně od centra města a bylo rozděleno na vlastní hrad a předhradí. Kolem roku 1057 byla jeho část vyhrazena pro kapitulu při kostele sv. Štěpána.

Královské město si od 13. do 17. století udržovalo dominantní postavení mezi městy celé severní poloviny Čech. Získalo množství práv a privilegií, jimiž je různí čeští panovníci, včetně Karla IV., obdařili. Nejdůležitější bylo právo skladu a právo mílové, kterým se tehdy mohlo pyšnit jen málo českých měst.

Právo skladu znamenalo, že každý obchodník plující po Labi, musel své zboží v Litoměřicích vyložit a tři dny na zdejším trhu nabízet. Teprve potom mohl ve své cestě pokračovat. Litoměřice díky tomu byly jedním z nejdůležitějších říčních přístavů na Labi.

Tzv. právo mílové měla na severu Čech pouze dvě města, mimo Litoměřic ještě Žatec a Most, znamenalo, že v okruhu jedné české míle nesměla být provozována jakákoliv výdělečná činnost. Velikost české míle se často měnila a mívala až 10,5 km.

Převážně české Litoměřice zažily po porážce stavovského povstání v roce 1620 velký příliv německého etnika, v menší míře i italského. Přesto byla čeština stále hlavním jazykem, a to až do tereziánských a josefínských reforem. Teprve od roku 1739 pronikala němčina do městských knih a posléze se stala vyučovacím jazykem městské školy.

Krásné a zachovalé historické jádro města je od roku 1950 městskou památkovou rezervací. Je jasné, že zdaleka ne vše se nám během našich dvou vycházek podaří shlédnout. Dnešní podvečer se k první z nich docela hodí. Výrazně proti však jsou Václavovy nohy, které po ranní rozcvičce na Kletečné odmítají poslušnost a nenalákají je ani veškeré okolní pamětihodnosti. Už Rybářské schody, směřující od Písečného ostrova u Labe ke katedrále sv. Štěpána, jsou nad jejich síly a tak mezi námi začíná panovat obava, že Vencu budeme muset po městě přenášet. Jen nezdolně silná vůle, kterou neustále v životě projevuje, nás od tohoto údělu zachrání.

Teprve, když kňourá, že má "straš,nej hlad", dělám jako bych hledal první hospodu. Až když se zanedlouho přidají ostatní, dovedu je milostivě do již známé restaurace Pivovarský sál.

To již máme za sebou Dómské náměstí s krásnou katedrálou sv. Štěpána, zběžnou návštěvu domku se světničkou, kde bydlel až do své smrti K. H. Mácha, kapli sv. Jana Křtitele, Jezuitské schody, rozlehlý kostel Zvěstování Panny Marie, děkanský kostel Všech svatých a také zběžnou prohlídku Mírového náměstí.

To je dnes hlavním centrem Litoměřic a jádro města tvoří již od počátků 13. století za Přemysla Otakara I. Má nepravidelný obdélníkový tvar a téměř 2 ha. Je tak důkazem významu města ve středověku, kdy sloužilo jako hlavní tržiště. Původní koryto s vodou bylo v roce 1541 nahrazeno dřevěným potrubím, postavila se horní dřevěná kašna a též dolní kamenná kašna. Většina domů na náměstí je gotická. Uvnitř nich a na fasádách lze ale spařit i projevy všech stavebních slohů od gotiky až po 20. století.

3. den - Ze sopky na sopku

Z Košťálu na Boreč a Holý vrch

Překvapivě nás ráno uvítá jasná obloha. Opět přejíždíme mostem přes Labe a na chvíli zabloudíme do Třebenic, kde jsme chtěli navštívit muzeum Českého granátu. Bohužel v březnu je zavřeno a tak si na polodrahokamy necháváme zajít chuť. Kousek odsud stojí víska Sutom, kde začneme trekový okruh. Prvním cílem je hradní zřícenina Košťálov.

Ještě než se vydáme na cestu, zastavujeme pod nevysokým vrchem, z něhož k nebi ční osamělá kamenná věž. Jde o Skalku, hradní zříceninu, z které se dochoval jen okrouhlý bergfrit z bílé opuky a zbytek zdiva bývalé brány. Věž sloužila jako vězení. Trávit zde nekolikaletý trest nemuselo být špatné, výhled po středohoří je skvělý, avšak zdá se mi, že stavitelé zapomněli na výhledová okna.

Zaujme nás zvláštní zdvojený Strom přání: "Pohlaď ho… Požádej ho… Přej si… Poděkuj mu… Pohlaď ho…" Nejsem si jistý, jestli si někdo z nás něco přeje. Všichni mlčí, asi proto, že jde o přání a to přece ze své podstaty musí být tajné. A tak si tajně cosi přeji a jen v duchu dvakrát pohladím strom. Stejně tuším, že se mi přání nesplní.

• Dokončení článku