Přechod hřebene pohoří Prokletije v Černé Hoře

Peaks of the Balkans (4), trek z Rëke e Allagës do Babino Polje

Je 22. července 2016 a já se již brzy ráno probouzím a hned vylézám ze stanu. Kolem mě je okouzlující kosovská příroda a ve mně se rozlévá pocit míru. Pouze těžko si dovedu představit, že v tak nádherné a nyní mírumilovně vypadající zemi ještě před několika lety zuřila válka.

Dnes máme před sebou seznámení s masivem Hajly (nejvyšší vrchol, Hajla, má 2 403 m n. m.), pak bychom rádi opět sestoupili do Rugovské soutěsky a na závěr bychom chtěli ještě nastoupat několik stovek výškových metrů zpět do Prokletije; celkově se tedy jedná o dlouhou etapu s velkým převýšením.

Čtěte také: Předchozí část článku Peaks of the Balkans, okružní trek v Prokletije

Hned ze začátku procházíme vsí Rëke e Allagës, ve které se zastavujeme na ranní kávu. Mustafa Hokaj, majitel místního "Guesthouse" a kavárny, pracoval dlouhá léta ve Švýcarsku, a nám vysvětluje, že se z Kosova za pár let stane Švýcarsko Balkánu. Hrdě nám ukazuje informační tabule o místní přírodě a kultuře, které si nechal vyrobit, a které jsou nyní namontovány na zábradlí jeho terasy. Upřímně musíme uznat, že jsou graficky i obsahem velmi povedené.

Se zápalem nám dále líčí svoje plány do budoucna, které počítají se všemi formami "zelené turistiky", počínaje letní turistikou v místní nedotčené přírodě a konče dosud neobjevenými možnostmi skialpinismu v závějích prachového sněhu, které zde v zimě bývají. S Kallem se shodujeme, že místní krajina a příroda skutečně nabízí se Švýcarskem srovnatelný potenciál a určitě by zde teoreticky bylo možné ze "zeleného cestovního ruchu" žít, to by se ale nesmělo jednat o stát řízený mafií…

Obecně máme dojem, že v Kosovu existují tři vrstvy obyvatel: 1). Lidé u moci, kteří víc než na blaho svých občanů myslí na blaho svých peněženek, 2). lidé, kteří uprchli před válkou do západní Evropy a na stará kolena se vrátili (a kteří žijí ze zahraničních penzí a žádnou přidanou hodnotu v Kosovu tedy neprodukují) a 3). lidé, kteří nemají prakticky nic. A pak existují ještě lidé jako Mustafa Hokaj, kterých by mělo být víc, a kteří chtějí pro svoji zemi opravdu něco udělat. Nám nezbývá než mu popřát mnoho štěstí a doufat, že se takových v Kosovu najde víc…

Pokračujeme po loukách a mírně nabíráme výšku. Podle průvodce by se mělo jednat o orientačně náročný úsek, a proto do něj stále nahlížíme a kontrolujeme, kde jsme. V popisu cesty se lze např. dočíst "Zde odbočte doleva, pokračujte po lesní cestě 200 m až se ztratí v trávě a jděte dále v stejném směru mezi jehličnany dokud nenarazíte na jinou lesní cestu v špatném stavu". A podobných popisů, kdy má člověk jít terénem jednou 600 m mírně doleva a jednou 800 m do kopce, je v popisu naší etapy hned několik.

Autor navíc není dobrým botanikem (jak v předmluvě sám přiznává), a proto např. borovice černé mohou být nazývány "jedlemi" (a nebo byl autor přeci jenom dobrým botanikem a my byli někde jinde než jsme měli?). Navíc se s Kallem nikdy nemůžeme shodnout, kolik metrů jsme přesně ušli. Výsledkem je, že stojíme v hustém lese bez jakékoliv cesty a nebo pěšiny, a protože není vidět do krajiny, ani nevíme, kde se přesně nacházíme (a zda bychom tedy měli jít kolmo k vrstevnicím, a nebo nějakým jiným směrem).

Nakonec se rozhodujeme stoupat přímo vzhůru v naději, že někde narazíme na cestu, a nebo že se časem dostaneme na horské pastviny, na kterých se zorientujeme. Po nějaké době se les naštěstí stává řidším a my dokonce narážíme na pěšinu vedoucí snad správným směrem. Také poprvé zažíváme opravdové vedro. Již dopoledne je hodně přes 30 °C a my navíc stoupáme stále řidším lesem po jižním svahu, do kterého pere slunce. Za chvíli mám vypitou většinu zásob vody a doufám, že najdu pramen, který je zakreslený v mapě.

Naštěstí po další hodině docházíme k přístřešku pro turisty, který je nejsevernějším bodem našeho okružního treku, od kterého se budeme víceméně vracet zpět (samozřejmě po jiné cestě). Také se konečně prokazatelně nacházíme na plánované trase, a proto můžeme v klidu odpočívat a uvařit si polévku.

Výhled na protilehlý Guri i Kuq (2 522 m n. m.) na hraně náhorní planiny Bjeshka Lumbardhit, kterou jsme navštívili včera, dominuje panoramatu. Oba s Kallem litujeme, že nemáme čas na to, abychom prozkoumali Hajlu víc. Dny ale neúprosně plynou, a proto začínáme sestupovat po lesní cestě doleva směrem k vesnici Pepaj. Cestou také dobíráme vodu u napajedla a doufáme, že z ní nedostaneme průjem (všude okolo se pasou krávy).

Vesnice Pepaj je nádherně umístěná na slunném svahu a nás překvapuje na Balkán nezvyklá upravenost a také relativní střídmost místní architektury. Dáváme se do řeči se dvěma místními - jeden z nich pracoval roky v Tyrolsku a jeden ještě teď žije v Americe a oba by chtěli svůj důchod strávit doma v Kosovu.

Jak se dozvídáme, mnoho lidí se na penzi vrací a v krajinově nádherné oblasti Rugovské soutěsky tak vznikají celé vesnice, na nichž je vidět přísun zahraničního kapitálu. Nás pak mile překvapuje, že nikde nevidíme kýčové "balkánské baroko", a že vesnice vypadá skutečně upraveně. Na závěr se pak dozvídáme, že z Kosova bude jednou Tyrolsko Balkánu; jen čas ukáže, zda zde jednou bude Švýcarsko, Tyrolsko, a nebo něco úplně jiného.

Další vesnicí na trase je Drelaj. Nebýt mešity s minaretem, člověk by klidně uvěřil, že se nachází v Rakousku. My však hned na kraji odbočujeme doprava a strmě sestupujeme do soutěsky, kterou vede silnice. Procházíme nádherným skalnatým kaňonem a po asi dvou kilometrech opouštíme asfalt a stoupáme pustým smrkovým lesem zalesněným údolím, které by nás mělo dovést až na rozlehlou náhorní planinu Dugaivë.

Krajina ztratila jako mávnutím kouzelného proutku svoji dramatičnost a kolem se rozprostírají rozsáhlé smrkové porosty připomínající Šumavu (nacházíme se asi v 1 400 m n. m.). Všude je ticho a neuvěřitelný klid. Čas navíc již značně pokročil a my cítíme blížící se podvečer. Konečně již také polevuje horko, které nás celý den spalovalo.

Jdu mírně napřed, když v tu chvíli slyším z lesa nějaký pohyb a po chvíli i bručení. Nepochybuji, že se tam nachází medvěd, a proto zastavuji a mluvím. Za chvíli přichází Kalle (působící poněkud vystrašeně) a ptá se, zda jsem také slyšel medvěda. Já mu přitakávám a uklidňuji ho, že medvědi jsou plaší. Jdeme tedy pomalu dál a poměrně hlasitě se bavíme.

Nakonec z lesa vycházíme na louky mající v podvečer své zvláštní kouzlo. A já opět prožívám jeden z vzácných okamžiků, ve kterém bych chtěl říct ono známé "Jsi tolik krásný, prodli jen!". Pokročilý čas nás ale nutí ke spěchu. Přicházíme na hranu Rugovské soutěsky a máme před sebou 350 výškových metrů velmi strmého sestupu.

Snad ukolébán přívětivou atmosférou a domácím pocitem Šumavské krajiny říkám Kallemu, že bych se chtěl podívat k jednomu katolickému kostelíku, o kterém vím, že se nachází po levé straně, a který by měl patřit k nejstarším v oblasti. Podle průvodce by se nemělo jednat o velkou zacházku a s Kallem jsem domluvený, že se potkáme dole.

Po chvíli se nicméně cesta ztrácí a smrkový les se v prudkém svahu mění v hustý prales. Vracím se tedy a sestupuji za Kallem. K mému překvapení ale dole musím poměrně dlouho čekat, protože Kalle také ztratil cestu a nakonec sestoupil do Rugovské soutěsky na jiném místě.

Již za soumraku stoupáme směrem na Liqenat, kde konečně potkáváme Heinze se Sonjou a také dva známé, které jsme náhodou potkali v Dobërdolu. Všichni dohromady si pronajali chatku pro čtyři osoby a my s Kallem můžeme spát pod širákem na částečně zastřešené terase (nehrozí, že nám spacáky navlhnou rosou). Usínám tedy s pohledem na hvězdnou oblohu.

Ráno dlouze a vydatně snídáme v místním resortu, ve kterém tráví dovolenou mnoho kosovských rodin. Proto vyrážíme poměrně pozdě. Je opět vedro a navíc procházíme řídkým, ilegální těžbou (jak se dozvídáme od místních) poničeným lesem. Teploty se pět šplhají již před polednem vysoko nad 30 °C a já se těším až dojdu k jezeru Liqeni i Kucishtës. Je mně takové horko, že se okamžitě vrhám do chladivé vody a vydržím v ní skoro 20 minut plavat.

Je kolem poledne a obloha se začíná zatahovat mraky, které podle mého nevěstí nic dobrého. Ostatní můj názor nesdílejí. Proto se rozdělujeme a já jdu napřed s tím, že se sejdeme v Babino Pole v Černé Hoře (kde se pro všechny pokusím najít nějaké ubytování).

Po chvilce přicházím k téměř vyschlému Liqeni i Drelajve a začínám stoupat do sedla Jelenka (2 272 m n. m.), které odděluje masivy Bjeshka Lumbardhit a Malje Nedžinat. Podle některých map jsem již krátce pod sedlem překročil státní hranici do Černé Hory, podle jiných ji překročím až za několik hodin pochodu. Hranice, která je v některých úsecích sporná, je stále předmětem jednání mezi Černou Horou a Kosovem a člověku nezbývá než doufat, že spor o ni nepřeroste do otevřeného konfliktu.

Pokračuji nejprve z kopce a poté po černými borovicemi porostlém hřebeni směrem na sedlo Zavoj (2 167 m n. m.), ve kterém jsem již byl před třemi dny. Cestou se mně otevírají krásné pohledy na Marijash (2 530 m n. m.) a já vzpomínám na svůj nedávný výstup na něj. Moc se nezdržuji, podle ukazatele mně do Babino Polje zbývají ještě dvě hodiny pochodu a počasí stále vypadá na bouřku (která ale nakonec nepřijde).

Hned za sedlem se pěšina opět ztrácí a já sestupuji velmi strmým travnatým svahem a později lesem víceméně přímo dolů. V údolí narážím na černohorské pohraničníky, naštěstí mám ale pro přechod zelené hranice z Kosova povolení.

Pokračuji po vozové cestě dolů, když vedle mě zastavuje auto, zda bych nechtěl ubytování v Triangle Woodhouse , který řidič vlastní. Mně ale přijde € 25 za osobu (s večeří a snídaní) hodně, a proto odmítám a vydávám se hledat něco jiného. Bohužel ale zjišťuji, že v údolí moc jiných možností není a představa teplé sprchy je po parném dni lákavá. Vracím se k Triangle Woodhouse a po krátkém přemýšlení nabídku přijímám.

Zpětně musím uznat, že nikdo z nás drahého přenocování nelituje. Kromě teplé sprchy a ubytování v krásném dřevěném domě na nás čekala velkolepá hostina. Všichni jsme se usadili na polštáře u asi 20 cm vysokého stolu, na který nám začala být servírovaná polévka, domácí chléb, guláš, dýňový moučník a jako zákusek meloun a osvěžující drink připravený z nezralých šišek borovic černých. Navíc jsme se domluvili, že ještě zítra kromě snídaně každý dostaneme balíček na oběd. Na noc jsme navíc měli krásný pokoj s velkým zastřešeným balkonem a protože byla noc teplá, vysunul jsem si matraci z postele na balkon a spal opět s hvězdnou oblohou nad sebou.

• Pokračování článku