Přechod hřebene pohoří Bieszczady a Bukovské vrchy

Na skok od Bukovských vrchů a Bieszczad

Ač to možná zní divně, začíná naše putování po Bieszczadech v Nové Sedlici, což je nejvýchodnější obec Slovenska. Tam nás totiž dovezl autobus a odtud se po druhé hodině odpolední vydáváme do terénu. Zpočátku se ubíráme lesy Bukovských vrchů.

Překonáváme potok Stužica se strženou lávkou a šplháme vzhůru, po strmém výstupu se ocitáme těsně pod vrcholem hory Kremenec (1 221 metrů), kde se střetávají hranice tří států, a to Slovenska, Ukrajiny a Polska. Místo styku označuje pylon o třech stranách, přičemž každá z nich patří jednomu státu a je na ní vždy uvedeno jméno země a znázorněn státní znak. Současně jde o místo, kde se nachází nejvýchodnější bod Slovenska (22°34´03´´).

To už ale, aby text odpovídal titulku, opouštíme Slovensko a přecházíme do Polska. Podél hranic s Ukrajinou vystoupáme na nejvyšší bod hory Kremenec, kde nás čeká neobvyklé setkání. Přibližně ve vzdálenosti deseti metrů posedává v trávě mladá liška a zvídavě nás sleduje.

A ejhle, co chce? Na ocásku nás coby Budulínky vzhledem k naší tělesné váze asi nepovozí, nemá náhodou vzteklinu? Nebo kráčí o utajeného agenta střežícího státní hranice? Nevíme a každý nechť si přebere sám, jak tomu bylo ve skutečnosti, pouze si lišku vyfotíme a upalujeme dál.

Klesáme do sedélka a znovu se dereme vzhůru, hraniční patníky mezi Polskem a Ukrajinou opustíme kousek pod Wielkou Rawkou (1 307 metrů), jež se tímto stává nejvyšším bodem, na který tento den zavítáme. Zdobí ji podlouhlý hřebínek, na němž se nachází i dosti poničený jehlan, co je však hlavní, nabízí se nám skvělé výhledy na Bieszczady, jejichž kopce jsme si umínili v několika příštích dnech poznat. Proto si o oblasti prozradíme něco víc, abychom věděli, kam se vlastně ubíráme.

Bieszczady

Bieszczady se rozkládají v jihovýchodním cípu Polska při hranicích s dříve uvedenými státy. Horopisně náleží ke Karpatům a tvoří ho flyšové vrstvy (pískovce, jílovce, břidlice), je porostlý převážně buky. Nejvyšší vrcholy vystupují nad hranici lesa a jsou holé, převažují na nich traviny, borůvčí a brusinky, najdeme zde i vzácnou květenu. Ze zvířat se vyskytují medvědi, vlci, divoké kočky, rysi, orli a zubři. Nelze se tudíž příliš divit, že uzemí vyhlásili v roce 1973 národním parkem o rozloze 278 km² (z toho je 88% zalesněno), ochranné pásmo zabírá dalších 571 km².

Tolik k všeobecným údajům o Bieszczadech, nyní zbývá dodat, co z Wielké Rawky vidíme. Než tak ale učiním, upozorním ještě na jedno. V polštině se vyskytují písmena, která naše česká klávesnice nezná. Např. jakési přeškrtnuté "el" nebo se nad "en" zjevuje čárka, zkrátka znaménka, s nimiž se neporovnám. Pravda, bylo mi sděleno, že není problém správná písmena najít v počítači a použít je, mozkové buňky mi ale očividně odputovaly neznámým směrem a já je nejsem schopen úkon uskutečnit. Proto budu psát polská jména počeštěně, snad tím příliš škody v těch několika málo případech nenapáchám.

Abych ale stále neodbíhal, konečně sdělím, kam hledíme. Na východě se spolu s dalšími kopci zvedá nejvyšší vrchol Bieszczad Tarnica (1 346 metrů) a hluboko dole v údolí se skrývá středisko Ustrzyki Górne. Severně se pne Polonina Carynska a kousek od nás se zvedá Mala Rawka, na niž navazuje klesající hřebenovka Dzial, za ní vykukuje Polonina Wetlinska. Na jihozápad se pro změnu táhnou Bukovské vrchy, jež jižně od nás zakončuje Kremenec, samozřejmě nechybí ani ukrajinské hory.

Mala Rawka a Dzial

Jelikož navzdory pěknému počasí fouká studený vítr, večeříme v závětří malé skalky, přičemž zjišťujeme, že kromě "zapomenutého" fotografa, jenž se snaží zachytit do aparátu atmosféru pozdního dne, máme celé pohoří sami pro sebe. Nikde ani živáček, tohle se často nestává. Nasyceni nejen jídlem, ale i výhledy, pokračujeme přes Malou Rawku (1 271 metrů) a poté jdeme po hřebeni Dzial.

Chvíli procházíme bukový porost a vzápětí se ubíráme přes louky, z nichž se otevírají výhledy hlavně na sever a na jih, vládne klid. Nebo ne? Náhle nás vyruší psí štěkání, jež však, jak už zkušení horalé vytušili, nepatří zlému hafanovi, ale srnci. Jako by nám vyčítal, že místo na družku narazil na nás, zkazili jsme mu rande.

Naše putování nádhernou přírodou nakonec zastaví nastupující tma, do střediska Wetlina (650 metrů) nedojdeme. Naštěstí jsme na podobné případy připraveni. I když se to v národním parku nemá, rozkládáme v přítmí bukových stromů stan a ukládáme se ke spánku, čeká nás klidná noc.

Co jsme nestihli večer, zvládáme po ránu. Dokončujeme sestup a procházíme obcí Wetlina. Míjíme několik pohostinských zařízení a nejméně dva kempy, jak si všímáme, dost baráčků je na prodej. Koupě nás neláká, a proto plynule pokračujeme v cestě, zbystříme až ve chvíli, kdy silnici přetíná žlutá turistická značka. Zahýbáme na ni a zase opouštíme civilizaci.

Ještě než tak učiníme, čeká nás jistá povinnost. V národním parku Bieszczady se za vstup na chráněné území platí. Zastavujeme u budky a zkoumáme ceník. Zjišťujeme, že vstup za jednu osobu činí na den šest zlotých a na čtyři dny patnáct, z čehož vyplývá, že si kupujeme lístek vícedenní, protože míníme pobývat v oblasti tři dny.

Sedlo Orlowicza

Následuje výšlap do sedla Orlowicza, do nějž vede i turistická značka pro jezdce na koních. Západně od nás se zvedá již na první pohled zajímavý vrchol Smerek (1 223 metrů), my však zahýbáme na opačnou stranu. Přecházíme holý hřeben Poloniny Wetlinske, jejíž nejvyšší bod (Osadzski Wierch) dosahuje výšky 1 253 metrů. Cesta vede po úzké pěšině a zaručeně nabízí pěkné rozhledy, ty nám však zůstanou odepřeny.

Po jasném ránu se zatáhlo a začne i pršet, nezbývá, než si natáhnout ponča a postupovat v dešti. Bouřka naštěstí nehrozí, ačkoliv, a to zpozorníme, v dálce spatříme záblesky. Běží však o fotografující občany na Smreku, kteří si nevypnuli blesk. Nebo, napadá mne, se svým počínáním snaží připomenout událost z roku 1978, kdy na vrcholu kvůli elektrickému výboji zemřel turista? No nevím.

Vzhledem ke zhoršenému počasí překonáváme vrcholové partie bez jakýchkoli zastávek a zastavujeme až na schronisku alias chatce Puchatka, zřízené v roce 1956. Doufáme, že se v ní ohřejeme a dáme si něco dobrého na zub, chyba lávky. Až na klobásu nenabízejí žádná jiná jídla a i pití prodávají značně předražené, radši zůstáváme u vlastních zásob.

Netrvá dlouho a pokračujeme dál, cesta prudce sestupuje do sedla Brzegi Górne. Tam se nachází velké parkoviště a informační budka, nás však zaujme cedulka se zmínkou o bufetu. V představě, že si dáme láhev lahodného moku, odbočujeme dobře sto metrů, podobně jako u chaty se dočkáme zklamání. Prodávající paní na nás kouká podezíravě, když po ní žádáme pivo, zkrátka se tváří tak, jako by turisté na tento nápoj neměli nárok. Radši tedy odcházíme, jelikož nějakou vodu v lahvích ještě neseme.

Polonina Carynska

Opět stoupáme, zprvu porostem, netrvá dlouho a zase staneme nad hranicí lesa. Před námi se táhnou holé pláně s travinami a borůvčím, pro změnu přecházíme Poloninu Carynsku. Její nejvyšší kóta dosahuje výšky 1 297 metrů, co je však hlavní, už při sestupu z Poloniny Wetlinské přestalo pršet a nyní se navíc i vyčasilo. Nabízí se nám skvělé rozhledy. Na jih od nás se zvedá včera námi navštívená Wielka Rawka a hřeben Dzialu, na východě zaujme nejvyšší část Bieszczad v čele s Tarnicou, na severu se krčí menší kopce a západně za námi se vyklubala z mraků Polonina Wetlinska.

Nezbývá než litovat, že takhle pěkně nebylo kvůli výhledům už dřív, byť si nemůžeme výskat předčasně. Ještě nepřekonáme celou výhledovou hřebenovku a znovu se přivalí temné mraky. Do krytu lesa ženeme za prudkého lijavce. Buší do nás kapky a pěšina se proměňuje ve strouhu, jak se zdá, nastane hlavní drama při strmém klesání mezi bukovými stromy. Jílovitá zemina slušně podkluzuje, nebylo by radno sednout si na zadek.

Naštěstí, ač neúmyslně, zabodují tamní ochránci. Zatímco na vrcholcích táhnou při zemi prkna, jimiž vymezují, kam návštěvníci smí či nesmí chodit, v lese pro změnu postavili dřevěná zábradlí. Plně jich využíváme. Přidržujeme se jich a používáme je coby opěrné body, i díky nim zdoláváme nejhorší úseky bez úhony.

Ustrzyki Górne

Zase se vyjasní, vítá nás osada Ustrzyki Górne. Sídlí v ní správa národního parku a jedná se o hlavní východisko tras do Bieszczad. Zastavujeme nejdřív ve sklepě, jak se v Polsku nazývá prodejna potravin, a záhy zapadáme do jedné z hospůdek. Zastávka nemá chybu. Pravda, prodávající dívčina je zpočátku zaskočena naším objednáváním, když např. říkáme jídlo tak, jak ho čteme, čili žádáme "flaczki" místo "flaški" (držková polévka), brzy ale pochopí, že jsme "primitivové".

Flaczki, bigos, pirohy i pivo chutnají, současně promýšlíme další postup. Vzhledem k času i náročnosti stoupání se rozhodujeme jít trasu plánovanou na příští den v opačném gardu, čili ji půjdeme obráceně. Abychom měli usnadněnou úlohu, zvedáme se ještě před setměním a míříme na obec Wolosate. Nakonec spíme na louce zhruba kilometr před osadou.

Polonina Bukowska

Ráno procházíme zmíněným střediskem, kde si, abychom po ránu doplnili v těle bílkoviny, kupujeme mléko. U informační budky dostáváme do vstupního tiketu další razítko. Poté končí očividně nová silnice, jež do Wolosate vedla z Ustrzyki Górne, a my se přes dvě hodiny ubíráme po částečně hliněné a místy asfaltové cestě.

Téměř celou dobu nás obklopuje hustý porost, a tak z okolí nic nevidíme, změna nastává u rozcestníku v sedle Bukowska. Prudce zahýbáme a stoupáme travou do svahu, za našimi zády se otevírá volný prostor. Co by kamenem dohodil, máme na dohled Ukrajinu a její kopce, protože, jak jsem se opomněl zmínit, jsme téměř u její hranice s Polskem.

Krásné výhledy se neokoukají, a to nás to nejhezčí teprve čeká. Sotva přeběhne kratičká přeprška, ocitáme se na vrcholu Rozsypaniec, kde stojí za pozornost kromě několika skalek skvostné výhledy na Bukowskou poloninu, jež představuje nejvyšší část Bieszczad. Tarnica, Halicz či Kopa Bukowska se před námi zvedají v plné kráse, jako by mezi sebou soutěžily.

Přiznejme si na rovinu, rozhodování, kterou horu zvolíme za královnu krásy, je víc než těžké. Váháme a ocitáme se v rozpacích, nakonec, aniž vyhlásíme vítěze, pokračujeme dál. Postup netrvá dlouho, zastavujeme na Haliczi (1 333 metrů). Fotíme se na vrcholovém bodu a opět se kocháme okolní krásou, libujeme si, jak předchozí krátká přeháňka nádherně pročistila vzduch a nabídla nám výhledy do značných dálav. Tamhle vzadu se přece zvedá hřeben Poloniny Carynske a kousek vedle mírně vykukuje i Wielka Rawka, oblasti Ukrajiny pro změnu dominuje vzdálený Pikuj.

Přes Halicz na Tarnicu, nejvyšší vrchol Bieszczad

Vzhledem k studenému větru obědváme pod horou Halicz, znovu krátce sprchne. Následuje fotograficky velice vděčný přechod do sedla Goprowska, kdy podcházíme vrcholy Kopa Bukowska a Krzemien. Poté, tohle přece nelze vypustit, zamíříme na nejvyšší vrcholek Bieszczad Tarnicu (1 346 metrů).

Na jejím vrcholu najdeme obrovitý kříž, jejž vztyčili v roce 1987 na počest už zesnulého papeže Karola Wojtyly, který sem vystoupil v roce 1953. Nás coby bezvěrce však opět přitahují především výhledy. Otvírají se do všech světových stran a z trochu jiné perspektivy nám představují již dříve vyjmenované a hojně navštívené vrcholy, pročež, a teď budu zlý, je nebudu znovu uvádět. Navíc, co bychom si nalhávali, tohle se musí vidět, žádný text se spatřenému nevyrovná.

Szeroki Wierch

Z nejvyššího bodu se ubíráme na Szeroki Wierch, stezka se táhne po dlouhém holém hřebeni. Jak po něm postupujeme, otevírá se před námi postupně široké údolí, které odděluje hřeben Dzialu od Polonin Wetlinske a Carynske, dole před nimi se krčí zdánlivě přišlápnuté středisko Ustrzyki Górne. Přesto na nás volá, ať si pospíšíme na dobrou večeři, a tak k němu, jelikož to jinam stejně nejde, sestupujeme.

Klesáme do nižších partií, přičemž, ač to vyznívá zvláštně, nejvíc nad naším odchodem z vrcholových partií hořekuje Ukrajina. Zatímco na nás svítí sluníčko, pár kilometrů dál na jih se za údolím a prvním hřebenem silně rozpršelo, máme zkrátka kliku, že vítr žene slotu jiným směrem.

Večer končíme v Ustrzyki Górne ve stejné hospůdce jako včera, v níž podávali tak dobré a velké porce, navíc si nás slečna pamatovala a začínala si zvykat i na naše manýry. Jinak by se při našem odchodu těžko podivovala, proč tentokrát nedobíráme vodu do lahví všichni tři, ale jen dva. Netušila, že třetí člen výpravy nakoupil v potravinách perlivé bublinky, naivně důvěřuje tomu, že tak získá proti křečím víc minerálů.

Přes Wielkou Rawku a Kremenec do Runiny

V dalším putování, jak velí rozum, pokračujeme zase ráno. V budce u výchozího bodu do chráněné oblasti tentokrát chybí výběrčí, a tak nám k naší lítosti na vstupní tiket nepřibude nové razítko, vzápětí namísto tří hodin, jež slibuje mapa a ukazatele, vystoupáme na Wielkou Rawku za hodiny dvě. Nejsme nějak dobří? Určitě ano, proč bych nás nepochválil. Poté se úplně stejnou cestou, jakou jsme před pár dny zamířili do Polska, vracíme na Kremenec.

Ten, čistě na okraj, představuje nejvyšší bod Bukovských vrchů, jež se staly dalším objektem našeho zájmu. Postupovali jsme nejprve po hřebenovce do Ruského sedla a poté sešli přes bývalou obec Ruské do Runiny, závěr našeho putování jsme věnovali dřevěným kostelíkům v obcích Topoľa, Ruský Potok a Uličské Krivé.

To už ovšem nekráčí o Bieszczady, čili můžu končit. Neučiním tak ale bez pořádné tečky, již si pohoří zasluhuje, na závěr si nechám lučiny za Rabiou skalou v Bukovských vrších. Učiníme-li na nich čelem vzad, máme jako na dlani celou oblast, již jsme v minulých dnech procházeli. Nalevo od nás se táhne Polonina Wetlinska a na ni navazuje Polonina Carynska.

Před nimi vidíme nižší hřeben Dzialu. Ten zakončuje Wielka Rawka, poblíž ní se zvedá i Kremenec, mezi oběma vrcholy vykukuje v dáli Tarnica. Dole v údolí spočívají obce Nová Sedlica a Zboj, na obzoru se zvedají kopce Ukrajiny. No není to nádhera? Samozřejmě že je, lepší rozlučku s Bieszczadami, byť pár výhledů na ně ještě při potulce Bukovskými vrchy přibude, jsme si nemohli přát.