Od Praděda po Sněžník (1), horské treky ČR

Trek z Jeseníků na Králický Sněžník

Můj největší letošní podzimní trek vznikl tak trochu náhodou. Po rozhodnutí uskutečnit ho v Jeseníkách, přišlo na řadu plánování trasy. Chtěl jsem navštívit hlavně Divoký důl a z toho jsem vycházel. Poté jsem přidal další cíl, Vozku, s tím, že dojdu až na Ramzovou. A tak mě napadlo, prodloužit si trasu až do Rychlebských hor na Smrk, protože jsem tam dlouho nebyl. A jelikož jsem nebyl delší dobu ani na Králickém Sněžníku, rozhodl jsem se dojít až tam. A plán byl tedy na světě.

Čekal jsem jen na příchod babího léta. Když už to podle předpovědi vypadalo celkem dobře, nasedl jsem do vlaku vyrazil. Mým cílem byly Kouty nad Desnou. Celou cestu bylo krásné počasí, ale jak jsem se blížil k horám, bylo jasně vidět hřebeny přikryté oblačností.

Od nádraží vede značka podél řeky a posléze kolem lyžařského areálu. Jsou tu další vykácené pruhy lesa pro sjezdovky, ale kopci, kterému někdo uřízl vršek, aby do něj nalil vodu, je to už asi jedno.

Čtěte také: Přechod Jeseníků, Rychlebských hor a Králického Sněžníku

Díky novým vyježděným cestám není chvíli jasné kudy vede značka, stačí ale jít pod vedením vysokého napětí a k mostu u silnice dojdu správně. Odtud začíná více jak šestikilometrový pochod po silnici, vedoucí ke spodní nádrži přečerpávací elektrárny.

Na to, že je tu zákaz tudy jezdí hodně aut. Když mě ale předjede auto s televizním štábem a posléze řada očíslovaných cyklistů, dojde mi, že jsem se stal nechtěným účastníkem nějakého závodu.

Divoký důl

Během cesty se oblačnost z hřebenů stáhla i nad dolinu a zakryla poslední kousek modré oblohy. Zatím to nevadí, první cíl kam mířím, je fantastický i bez slunečních paprsků. Jmenuje se Divoký důl a svému názvu není nic dlužen. Jedná se hlubokou suťovou soutěsku porostlou fantastickým lesem, se spoustou skalních útvarů, plnou kaskád a malých vodopádů. Naprosto fantastická podívaná na každém kroku.

Na tento asi tříkilometrový úsek si vyhrazuji delší čas než je obvyklé. Ani ne kvůli velkému převýšení, které činí asi 900 metrů, ale kvůli neustálému okukování okolí. Člověk opravdu neví, kam se má dívat dřív. A pokud fotografujete, tak ještě mnohem víc. ND filtr je tady velmi cenný pomocník, kaskády potoků jsou opravdu velmi fotogenické.

Uprostřed, nad nejdivočejším úsekem, je vybudovaná vyhlídka, ze které je vidět na protější horní nádrž elektrárny. Následující úsek už nestoupá tak prudce a jak les řídne, mění se i nádech okolní krajiny. Zatímco v Divokém dole vládne sytě zelená barva, tady se objevuje rezavá a zlatá, kterou umně doplňuje červená barva jeřabin. Tato pasta pro oči skončí až na samotné hranici lesa.

V celém Divokém dole jsem potkal jen pár skupinek lidí, což je velký rozdíl proti silnici, na kterou tato výtečná stezka nakonec vyústí. A vyústí kousek pod odbočkou k samotnému vrcholu Praděda.

Švýcárna, Výrovka

Tuto zacházku si nakonec odpustím. Měl bych ji sice absolvovat, aby byl plán navštívit všechny nejvyšší body pohoří, ve kterých se budu pohybovat, kompletní, ale protože nic moc neuvidím, a byl jsem tady mockrát, pokračuji dál ke Švýcárně. Dovnitř této přeplněné a přetopené chaty nejdu, pouze venku chvíli posedím u čaje a můj zrak upoutá teploměr, jehož rtuť se usídlila někde u čtyř stupňů.

Klasickou hřebenovou cestou pokračuji dál, po povalových chodnících přes Slatě dolů pod Jezerník. V sedle U Výrovky narážím na skupinky očíslovaných účastníků dalšího závodu. Zjišťuji, že se závod jmenuje Beer treking a jeho cílem je ujít 13 kilometrů, vypít u toho šest piv a jeden bonusový rum. Některým startujícím přijde stanovená kvóta nedostatečná a nesou si i své zásoby. Jejich stav proto vypadá tak jak vypadá a cestou přes Výrovku přemýšlím, co si o takových akcích vlastně myslet.

Za Výrovkou sestupuji k rozcestí pod Klínovcem, kde stojí přístřešek jenž hodlám dnes využít k bivaku. Postávají tady ale skupinky "závodníků" a jelikož jich je v tomto klání přihlášeno přes dvě stě, k rozdělání ohně rozjímání u něj se nakonec nedostanu a jakmile se poslední z nich vytratí do přicházejícího šera, zalézám radši rychle do spacáku. Ochlazení je citelné a když se přes noc vyjasní, teploty klesnou několik stupňů pod bod mrazu.

Červenohorské sedlo, Vřesová studánka

Ráno je proto vše kolem obaleno jinovatkou a všude leží mlha. Vlastně jsou to oblaka a v oblačnosti si to šinu i k Červenohorskému sedlu. Až nad ním se dostanu pod její spodní hranici a nestačím se divit. Prakticky nad celým červenohorským hřebenem je modrá azurová obloha. Sedlem se ovšem z dolin valí cáry mraků a prolétají přede mnou rychlostí žokeje Váni. Rychlost větru odhaduji tak na padesát kilometrů za hodinu. Slušný vánek v nárazech ještě sílí.

Sedlem profrčím rychle, zastavím se jen chvíli u památníku obětem hor. Než po turistické hřebenové dálnici dorazím k rozcestí Bílý sloup, dostihne mne oblačnost a opět se ocitnu v mlze. Odbočku na samotnou Červenou horu musím vynechat a dojít k Vřesové studánce. Dobrat vodu, přidat vrstvu oblečení a uvařit čaj.

Oblačnost se mezitím trochu posula směrem vzhůru a odkryla pohled do údolí Hučivé Desné. Na její lesy a suťová pole. Aspoň něco, protože jak od studánky zamířím nahoru ke kamennému oknu, opět uvidím jen mlhu. Se ztrátou závětří začíná zase boj s živly a rozjíždí se hra "jak se mluví se zmrzlou půlkou ksichtu." Babí léto jsem si fakt představoval jinak.

Po sestupu přerostlou kleči přetnu magistrálu a vejdu na dvoukilometrovou stezku, kterou na Keprnické hornatině považuji za vůbec nejkrásnější. Úzký chodník traverzuje po úbočí porostlém ukázkovým horským lesem a blíží se k místu nazvaném Japonská zahrada. Tento poetický název si vysloužil žlab pod Trojmezím, kde rezavě a rudě zbarvené kapradiny spolu s tmavě zelenou barvou smrků vytváří nádhernou kulisu, pro klikatící se bystřinu proplétající se dolů údolíčkem. Místo tak malebné, že opravdu nutí v klidu usednout do trávy a začít relaxovat, což umocňuje fakt, že se přes oblačnost na chvíli prodraly sluneční paprsky. Svůj název si opravdu zaslouží, panuje tu těžko popsatelný klid.

Kamenný Vozka, Ramzová

Ani se mi odtud nechce, ale musím k dalšímu, naštěstí též skvělému, místu. Na Vozku. Vozka je 1 377 metrů vysoká a její vrchol je ozdoben soustavou skal, tak typických pro jesenické hvozdy. Skály poskytují výborný rozhled na všechny strany. Za jednou ze skalek se krčím před náporem větru a pozoruji zvolna se trhající oblohu. Občas zahlédnu i vrchol Keprníku, mého dalšího cíle.

Od Vozky, jinak velmi fotogenického místa, se musím dostat na žlutou spojku, která prochází přes rašeliniště a na hřebenovou trasu se připojí na Trojmezí. Při výstupu na samotný Keprník se mi za zády pomalu ale jistě otvírá výhled na celé Jeseníky. Oblačnost bere momentálně nohy na ramena, což se ovšem nedá říci o tom větříku.

Jelikož je Keprník, se svou výškou 1 423 metrů, nejvyšším kopcem v okolí, fučí tady nehorázně. Na jeho vrcholu též stojí velký skalní útvar, který sice není tak hezký jako na Vozce, ale zato poskytuje dokonalý kruhový výhled.

Dívám se nazpět k Pradědu a poté do dáli k Sněžníku. Ani se mi nechce věřit, že na něm budu zítra stát a zírat opačným směrem, právě na místo, na kterém teď stojím. A protože mě ještě čeká dlouhá cesta, scházím z Keprníku dolů.

V sedle pod Šerákem opustím hřeben Jeseníků a po staré zásobovací cestě zamířím směrem na Ramzovou. Chodník je široký, částečně vydlážděný kameny, které ovšem chůzi moc nepomáhají. Nejsou totiž na plocho ale na stojato, taková akupunktura.

Cesta projde kolem stanice lanovky a to už pod sebou vidím Ramzovou. Za pár desítek minut jsem tam a u železniční zastávky usedám na terasu penzionu. Dávám si vytoužené pivo a dobrou hustou hrachovku. Využívám též slunečních paprsků k vysušení spacáku, až to pobaví obsluhu, neboť netuší kolik se účtuje za spaní na terase.

Vzhůru na Smrk

Po hodince relaxu opouštím Ramzovou, a vlastně tak opouštím i samotné Jeseníky, neboť právě tady končí. Mé kroky povedou do mnohem méně navštěvovaných Rychlebských hor a to hned na jejich nejvyšší vrchol.

Oficiálně vede cesta, za použití červené a modré značky, údolím Černého potoka, já využívám místní červenou značku přes vrchol s krásným názvem Klín. Když budete ale pozorní, na stromech tu a tam vykukne stará červená značka.

Cesta na začátku stoupá vykáceným lesem hodně zprudka. Stoupání se zmírní a i les se zase objeví. Prvně pěkný bukový, posléze smrkový. Jak nabírám víšku, les se stává divočejší a přibývá borůvčí. Na jednom ze smrků je cedulka, upozorňující, že dole v údolí stojí Lesní bar a mě moc mrzí, že se tam nemůžu zastavit, toto místo je totiž dosti výjimečné a v našich končinách i tak trochu nepochopitelné.

Snad příště, říkám si a brzy se ocitnu na vrcholové plošině, tohoto značně plochého vrcholu. Je zajímavé, že na něj upozorňuje jen malý betonový patník a triangulační tyč, na kterou kdosi napsal - Smrk (1 125 m). Rozcestník stojí asi tři sta metrů odtud, u státní hranice s Polskem.

Těch tři sta metrů vede chodník v bývalé holině, způsobené větrnou smrští z počátku devadesátých let. Pod pár zbylými stromy se krčí přístřešek Mrazík, moje dnešní střecha nad hlavou. Až pár metrů od něj si všimnu, že uvnitř někdo sedí. Turistu bych tu moc v neděli nečekal, nicméně puška opřená o stěnu přístřešku mě ujistí, že opravdu nepotkám. Sedí tady myslivec, se kterým zabřednu do dlouhého rozhovoru.

Vypráví, že tu dnes vlastně sedí po dvaceti letech naposled, neboť zdejší honitbu brzy získá v restituci církev, tak se přišel rozloučit. Právě on mi sdělí, že velká kazatelna stojící nedaleko a v níž se dalo pěkně přespat, je stržená, převezli si ji jinam. Je s podivem, že na tak odlehlém místě, jakým Smrk je, se nachází tolik míst na přespání, asi kilometr odtud stojí ještě útulna Mates.

Když se rozloučíme, a já zůstanu opět sám, vydám se do okolí na procházku. Jsou totiž vrcholy, na které má turista spoustu vzpomínek, no a na Smrk jich mám hodně. Z jeho západní strany se otvírá fantastický výhled na Sněžník, tolikrát jsem ho odtud fotil a dělám to dnes zase. Škoda sílícího větru, poseděl bych i u ohně, ale nechce se mi ho přenášet dovnitř přístřešku. Vystačím si s vařičem a čajem a po západu Slunce zalezu do spacáku.

• Dokončení článku

Další související články: