Piavské Dolomity aneb Karpaty po italsku

Hřmící přívaly vod v potocích z tajících sněhů, bariéra bílé svítících věží a štítů, hebké koberce zářivě zelených luk s tisíci květy - to jsou Dolomiti d´Oltre Piave. Nejkrásnější, ale takřka zcela opomíjená část Karnských Alp. Právě zde nalezneme vysoce atraktivní štíty, jež mohou směle soupeřit se skutečnými obry dolomit - Durano, Pramaggiore, Cridola, Cima di Preti, Monfalcone a další a další. Kamenný svět příkrých stěn, něžných údolí, soutěsek a propastí.

Celá oblast byla jako jedna z posledních divočin Friulska v roce 1981 vyhlášena přírodním parkem Prealpi Carniche. Jednotlivé horské skupiny jsou poměrně dobře zpřístupněny četnými chodníky, na vybrané vrcholy vedou mnohdy velmi odvážně vedené jištěné cesty.

K ubytování slouží sedm horských chat: Tita Barbara, Padova, Maniago, Pussa, Flaiban Pacherini, Giaf a Pordenone. Ve vyšších polohách nalezneme dostačující siť bivakovacích krabic, např. Peruggini, Granzotto, Goitan, Gresselin a další. V neposlední řadě četné salaše jsou schopny poskytnout dobré podmínky pro nocleh.

Skupina Monfalconi

Naším cílem je tentokrát skupina Monfalconi, neboť se jedná o jedinečný labyrint skvostných věží. Ve svém nitru skrývá velkolepou věž Campanila di Val Montanaia. Ta vyrůstá přímo z horské louky do výše 200 metrů! Malé parkoviště před chatou Giaf (krátká odbočka z hlavní cesty N52 z Tolmezza na sedlo Mauria) je slušně vybavené - dřevěné stoly s lavicemi, hebká tráva a dostatek vody. Přespávat se zde však nesmí. Správci parku jsou neoblomní. Samotná chata Giaf je vzdálena asi hodinu pěšího výstupu.

V modravém oparu nad hlavou visí Alpy a čekají na nás. Ostrovy sněhu se plazí vzhůru a splývají s oblohou. Prudký nástup po sněhovém jazyku snad nemá konce. V sedle Cason máme skoro vyhráno. Pod námi leží horní patro doliny Monfalconi do Forni s do daleka zářící červenou plechovkou Granzotto. Bouda je velice slušně vybavená - palandy, něco potravin, plynové bomby a nádobí.

K montanajské věži chybí ještě dobré tři hodiny pochodu přes sedlo Leone a Cimoliana. Přibývající bouřková oblačnost nás však od původního plánu odrazuje. Proto volíme kratší variantu a vystupuje do sedla Busas netušíce, co nás čeká.

Z temných hloubek se na nás šklebí strmá propast, ještě k tomu solidně vysněžená. Ale vzdálené hřmění nás rychle vyvede z údivu. Musíme dolů. Sjezd na botech v tisícimetrové vertikále nemá chybu. Další pohyb, již po pevné zemi, se mění v grotesku. Chůze rozklepaných nohou se stává víc než trapnou. Obloha však temní a tak klouby neklouby prcháme k parkovišti.

Campanila di Val Montanaia je mnohem lépe dostupná z údolí Piavy, nejlépe od jezera Pieve di Cadore. Po překročení kamenného mostu přes přehradu nás červené značky vedou na chatu Padova do výše 1 278 m (celkem 2 hodiny, ale po nepříjemné asfaltové cestě). Stavení je situováno na rozlehlé louce přímo pod věžemi Monfalcone.

Za další necelé 2 hodiny jsme v sedle Forcela Montanaia (2 333 m), odkud je již fascinující pohled do údolí Montanaia, z jehož středu trčí k nebi architektonicky dokonalá stupňovitá věž Montanaia. Poprvé byla vylezena v roce 1902 německými lezci Glanellem a Saarem. Dnes se jedná o klasickou cestu ohodnocenou stupněm IV. U paty věže najdeme krásně položenou bivakovací krabici Peruggini.

Celý přechod mezi oběmi chatami patří mezi nejkrásnější horské putování v tomto zapomenutém kraji. Jižní Karnské Alpy nabízejí však mnohem více: rozhledově parádní skalnatý vrchol Pramaggiore, štíhlou věž Torrione s mimořádně obtížnou jištěnou cestou Cassiopea a také jedno pravé vysokohorské dobrodružství - dlouhý a velice náročný přechod vrcholů Monte Cavallo - Col Nudo - Monte Teverone, již úplně na jižním okraji pohoří.

Informace

Celá skupina Monfalconi je zobrazena na pětadvacítce Tobacco č. 021 - Dolomity di Sinistra Piave (včetně významných horských celků Pramaggiore, Nudo, Durano a Preti).

Čas přechodu: chata Giav - sedlo Cason 3 hod. - sedlo Cimoliana 3 hod. - bivak Peruggini 1,5 hod. - sedlo Montanaia 0,45 hod. - chata Padova 1,5 hod. - Pieve di Cadore 1,5 hod. Doporučuji rozdělit do dvou dní s noclehem na nějakém bivaku. Dlouhá a náročná túra, častá ztráta výšky, pod Forc Cimoliana krátký zajištěný úsek.

Karpaty po italsku

Je to neskutečné, ale stopem se dá jezdit i ve třech a s obludami (to jako s batohy). Malá korba pickupu sotva pojme mé dva kamarády + bagáž, já se soukám do kabiny k řidiči. Divoce gestikulující sympaťák nás odváží do obce Ravascletto, odkud máme v plánu přejít táhlým travnatým hřebenem Crostis. Po vzrušené debatě nad mapou s našim novým přítelem je rozhodnuto. Až na hřeben vede totiž stará vojenská cesta a tak opět skáčeme do auta. Po chvíli jízdy zajíždíme do mraků.

Pronikáme stále hlouběji do šedivé zimy, mlha se valí ze všech stran. Vypínající se světla vykreslují srázy kolem do skal vytesané silnice. Obličeje kluků na korbě nabraly mrtvolně zelený odstín, rysy jim tuhnou a křečovitě svírají boční hrazení na korbě. Z mého postu ve vyhřáté kabině je na ně dost skličující pohled.

Ale už je tu konečná. Silnice končí, dál leží závěje sněhu. Jsme ve výši 2 000 metrů, drobné mrholení přechází ve vytrvalý déšť. Čao a grazias, auto se otáčí a mizí v šeru. Rychle postavit stan a vyrážíme na krátký průzkum. Zde vysoko v Karnských horách vládne ještě zima. Jsme na střeše oblých travnatých kopců, karpatské horizonty kolem dolin Gorto a Pesarina.

Viditelnost je však nulová a na večer dochází k tomu, co bylo popsáno v úvodu předchozího článku o Karnských Alpách. Blesk stíhá blesk a do rachotu hromů se nesou povzbudivé řeči: "Pánové, nejhorší bouři v životě jsem zažil v Julkánu. Těsně pod vrcholem Triglavu. Jen co jsme sešli z řetězů nad Triglavskou štrbinu, tak to přišlo. Prostě peklo. Blesky nám doslova lízaly košile. Vždycky, jak to nad námi prásklo do skal, slyšeli jsme sypání kamenů. No hrůza!" dávám k dobru malou příhodu z natáčení pro obveselení svých vystrašených spolunocležníků.

"To jak jsme lezli na Presanellu, to byla bomba", vloží se do morbidní debaty Břéťa. "Nahoře černo, pod námi černo. Na vršku je ocelový kříž jako kráva, no a ten hučel jako transformátor. Vlasy nám stály na hlavě a z fousů sršely hvězdy. Ale přežili jsme." Jen Franta nic nemluví, leží hermeticky uzavřen ve spacáku a jektá zuby, že je to slyšet přes půl pohoří.

Ráno je šedé jako válečný křižník. Jdeme dolů. Tentokrát to nevyšlo. Ale na hřeben jsem se později dostal víckrát. Tento kout Karnska rozhodně stojí za návštěvu. Hřeben je také ideální pro horské cyklisty. Nádherný vysokohorský okruh je dlouhý přes 50 km a jsou z něj krásné pohledy na okolní skalnaté hřebeny, hlavně k hradbě Coglians. Ale i "italské Karpaty" to není jen Crostis. To jsou především kouzelné horské louky kolem jezera Sauris. Rozlehlá přehradní nádrž je srdcem německy mluvící enklávy Sauris/Zahre v provincii Friuli.

Po létech jsem celou oblast navštívil znovu, tentokrát byl našim cílem skalnato - travnatý štít Monte Tinisa, skutečný botanický ráj. Cesta začíná u chaty Tita Piaz, ležící u asfaltové cesty spojující město Ampezzo s jezerem Sauris.

Stezka je pojmenována podle velkého milovníka zdejších hor Tiziana Weisse, jenž tragicky zahynul při horolezeckém výstupu v Dolomiti di Pala. Atraktivní hřebenový přechod má být uměle zajištěn, ale není tomu tak. Kus řetězu je pouze na sestupu do sedla Malpasso di Tinisa. Jinak je exponovaná hrana bez umělých pomůcek a je to celkem vzrušující dobrodružství.

Rozhledy z této izolované hory jsou úchvatné. Krásná zasněná krajina. Samotné jezero Sauris se také vyplatí neopomenout. Následuje vzrušující sjezd po úzké silnici kolem bezedného kaňonu Lumiei přes časté a ve skále vystřílené tunely. Ve spodní části je vhodné odbočit (15 minut) k místu zvanému Pedanca del Buso. Jen pár metrů široké koryto potoka Lumiei přemosťuje kovový můstek. Pod námi v 60 metrové hloubce burácí dravá voda.

Informace

K poznání této takřka liduprázdné krajiny jsou nutné dvě mapy z produkce nakl. Tobacco – č.02 (oblast Sauris) a č. 09 (Crostis). Mnoho vysokohorských ploch zpřístupňují staré vojenské cesty. Turistických chat moc nenajdeme. Prakticky jen chata Tita Piaz v sedle Pura (1 417 m, otevřeno 1.6. - 30.9.) a chata Eimblatrilon (1 441 m) na sever od jezera Sauris v blízkosti krásných travnatých hor Pieltinis (2 072 m). V oblasti Crostis kromě salaší nenajdeme žádnou chatu. Pouze pod vrcholem Zancolan (1 740 m, jižně od Ravascietta, převážně lyžařská oblast) leží chata Stella Alpina (1 350 m) a Enzo Moro (1 270 m).

Čas přechodu

1. Hřeben Crostis Ravascietto (950 m) - Monte Crostis (2251 m) 6 hod. - Colina 5 hod., celkem 11 hod., nenáročné
2. Monte Tinisa: chata Tita Piaz - Monte Tinisa (2120 m) 3 hod. - sedlo Malpasso di Tinisa 1 hod. - Punta děl Ucelí (1983 m) 1 hod. - Tita Piaz 2 hod., celkem 8 hod.

Karnské Alpy jsou překrásným horským celkem, ideální cíl pro velké putování, nejen příležitostnou zastávkou při cestě do možná lákavějších a vyšších hor. Atraktivních míst na tomto rozlehlém území je spousta. Rád bych v závěru upozornil na ty nej - romantické závojové vodopády Cascata del Arzino v blízkosti osamoceného vrcholu Verzegnis (jižně od Tolmezza), luční jezírka Festons, Malins a Mediana nad přehradou Sauris, naprosto úžasný kaňon Vinadia (u města Villa Santina, nutná obuv do vody, fantastické "pekelné scenérie"), dolomitická botanická zahrada kolem vrcholu Clap Grant v údolí Pesarina.

Zajímavé jsou rovněž zemní pyramidy a věžičky Campanili del Lander u obce Piano d´Arta. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Všude se také setkáte s velmi příjemnými lidmi A propó kamarádi - jazyk! Ne ten v ústech, ale italština. Alespoň elementární znalosti otevírají srdce domorodců. Po zvládnutí základních debatních okruhů (fotbal, dostihy, počasí a krása italských žen) jste všude jedničky. Budete zváni tu na skleničku, tam zas na nocleh. Mimochodem pánové - v každé větší vesnici fungují dobře vybavené informační kanceláře s milými a hezkými dívkami.

Protože práce v tomto zapomenutém koutu nemají zrovna nad hlavu, velmi ochotně poklábosí o všem možném. Dopravní spojení mezi jednotlivými oblastmi funguje spolehlivě, akorát dostat se na kloub zdejšímu "systému" není jednoduché. Autobusové zastávky nejsou viditelně označeny, jízdenky se většinou prodávají v nějakém baru a pak u jiné hospody zase stojí autobus. Ale to tak nějak patří k italskému folklóru.