Pohoří Paring a Sureanu v Rumunsku

Přechod úžasných hor v Rumunsku

Napříč Rumunskem se táhne pohoří Karpaty, jež můžeme rozdělit na Rumunské Západní Karpaty (Carpaţii Occidentali) (nemají nic společného s našimi Západními Karpatami, pozn. red.), Východní (Carpaţii Orientali) a Jižní (Carpaţii Meridionali). Každá z uvedených částí se navíc skládá z dalších pohoří, a tak se v konečném součtu dostaneme nad sedmdesát horských skupin. Abychom si však nevzali příliš velké sousto, navštívíme pohoří pouze dvě, ponoříme se do lůna Jižních Karpat.

Sureanu, pohoří lesů a travnatých plání

Pohoří Sureanu, bývá psáno též Şureanu, čili s ocáskem pod "S", se občas nazývá i Šebes (Sebeş). Druhý název souvisí se stejnojmennou řekou, která na východě odděluje Sureanu od pohoří Lotru a Cindrel.

Řeky vymezují pohoří ze všech světových stran, na severu teče Mures, na západě odděluje Sureanu od pohoří Retezat tok Streiul a na jihu vytyčuje pomyslnou hranici řeka Jiet, za níž se zvedá pohoří Paring. Podloží tvoří především krystalické břidlice a vápenec, nejvyšší partie, jež přesahují 2000 metrů nadmořské výšky, mají charakter polonin.

Tolik krátké seznámení s pohořím, my své putování začínáme v osadě Gradiştea de Munte. Kráčíme devět kilometrů po hliněné cestě, na níž nás občas předjede automobil, my i motoristé směřujeme ke stejnému cíli. Než se nadobro ponoříme do království lesů a travnatých plání, kde nestřetneme jediného turistu, prohlédneme si trosky staré dácké metropole Sarmizegetusa.

Místní se do ní vyloženě hrnou a není divu, přiznejme si na rovinu, rozloha opevnění nás zaskočí. Nejprve nás vítá kamenná zeď a do původní podoby upravená část dávné cesty, následují svatá místa. Základy sloupoví a obětiště, kruhová svatyně, kde jsou menhiry nahrazeny dřevěnými sloupy.

Též se na naučné ceduli dočteme, že středisko založili Dákové v prvním století našeho letopočtu. Tedy tak aspoň usuzujeme, neboť louskáme text z rumunštiny, v níž není nikdo z nás kovaný. S jistotou však mohu prozradit, kdo byli zmínění Dákové. Jednalo se o kmenovou odnož Thráků, kteří pobývali na území dnešního Rumunska od 5. stol.před n.l. a jejichž klany sjednotil necelé století před Kristem král Burebista.

Vládl říši, která se táhla od Černého moře ke Karpatům a Julským Alpám, jejího posledního významného vládce představoval Decebal. Ačkoliv velel velkému vojsku, nepodařilo se mu zabránit invazi Římanů a roku 106 n.l. nadobro prohrál. Po porážce spáchal sebevraždu a Dákie se stala římskou provincií.

Skonem Decebala uzavírám historické okénko, vydejme se do hor. Zarostlou pěšinou, na níž se chvílemi vyskytují turistické značky v podobě červeného kříže, stoupáme porostem prudce vzhůru a zdoláváme přes pět set metrů převýšení. Dostáváme se nad hranici lesa a nabízejí se nám první výhledy na okolní holé kopce. Ty se táhnou na všechny strany, a tak, aby jim to nebylo líto, jeden traverzujeme. Protože svahy pokrývá kromě trávy i borůvčí, brzy se naše prsty i jazyky barví do fialova.

První den končíme v sedle mezi vrcholem Culmea Muncelului, na kterém stojí kříž, a horou Godeanu (1 656 metrů). Stavíme stany, nabíráme vodu v potůčku poblíž tábořiště a chystáme jídlo, se setměním vaříme i grog.

V noci přijde bouřka a prší i ráno. Počasí se umoudří teprve před desátou, a tak rychle balíme, abychom se co nejdříve vydali za dalším poznáním. Jak to ale chodí, zafunguje zákon schválnosti. Jakmile sklidíme fidlátka, znovu spustí déšť. Za bubnování kapek podcházíme vrchol Godeanu, neboť kvůli zakaboněné obloze i mizivým rozhledům nemá cenu šplhat na nejvyšší bod, a po široké cestě stáčíme do lesa. Za ním se nacházejí louky s roztroušenými salašemi, jak se záhy ukáže, nezejí prázdnotou. V podobě zuřivých zabijáků se proti nám vyřítí smečka štěkajících psů. Naštěstí jejich majitelé nejsou daleko a hafani vyslyší pokyny k návratu, v opačném případě by asi nastalo nežádané vzrůšo.

Stoupáme na Steaua Mare (1 730 metrů) a následně v krytu větvoví zastavujeme na pozdní oběd, konečně přestává pršet. Při sestupu procházíme skrze stádo ovcí, tentokrát nás psi nechávají na pokoji. Míjíme pobořenou salaš a opět stoupáme, ocitáme se na širých travnatých pláních a zastavujeme u křížku. Poblíž se volně pasou koně, čímž se rozšiřuje počet zvířat, která potkáváme.

Abych také nezapomněl, hned na začátku našeho putování po Rumunsku se naše šiky rozrostly o nečekaného člena navíc. Už za osadou Gradiştea de Munte se k nám připojila březí psí fena. Věrně nás doprovázela a stali jsme se dočasně její smečkou, postupem doby si ta mlsalka dokonce vybírala, jakou pochutinu z našich zásob slupne a který zákusek vynechá.

Psí záležitosti nyní ponechme stranou, ačkoliv by občas nebylo od věci, kdyby fenka nosila v bříšku místo psích štěňat štěňata pivní, v mlze traverzujeme horu Negru (1 862 metrů). Denní pouť končíme v sedle na jejím úbočí a za dohledu krav, které musíme odhánět, aby nezačaly žvýkat naše věci, stavíme stany. Vaříme večeři a konečně se nad námi smilují bohové.

Vyčasuje se, a tak v několika lidech vystoupáme na Vf. Negru, z jejíhož táhlého vrcholu se nabízejí skvělé výhledy. Nad vzdálenými kopci páří dýmy a v úbočích kopců se protahují temné stíny, krajina získává ve slunečních paprscích zvláštní nádech. Několik pasáků žene do blízké salaše stádo ovcí, slovo dává slovo a kupujeme od nich sýr. K němu si večer pro změnu děláme hot gin, jenž nemá chybu, a než ho vypijeme, doplním faktickou poznámku. Před chvílí jsem před názvem kopce doplnil zkratku "Vf" (virf), což znamená v překladu do češtiny "vrchol". Rumuni tak označují každou horu, já však, aby v tom nebyl zmatek, ji nebudu uvádět.

Ráno svítí sluníčko, pokračujeme travnatými pláněmi. Ubíráme se zvlněnou krajinou a míjíme další stádo ovcí, bača s pomocí psů shání do houfu roztroušené koně. Překonáváme holý hřebínek a obtáčíme vrchol Sureanu (2 059 metrů), ze svahu se nám konečně nabídne pohled na nejvyšší horu pohoří. Než si však vrchol podrobněji představíme, učiním krátkou odbočku. Přitažlivostí síly T (pivo značky Timişoerana) nás k sobě přitahuje chata (cabaňa) Sureanu, činíme delší zastávku.

Vzhůru vyrážíme patřičně posilněni a nejprve míjíme pár vleků, jelikož se zakabonilo, noříme se do mlhy. Přesto stoupáme na nejvyšší horu pohoří Lui Patru (2 130 metrů), jejíž název dle jistého prohlášení znamená v překladu otec Lui. To zní celkem zajímavě, vzhledem k prudkosti stezky však zvažujeme, zda se nejedná spíš o macechu Lui. Jak se ukáže později, překlad má jistý háček.

Když po návratu do domácích končin zabrousím v internetu na rumunský slovník, je mi vyjeveno, že doslovný převod znamená "jeho čtyři", čímž původní verze padá. A jejda, mám vůbec zprávu uvádět? Ale co, když už jsem to napsal, nic měnit nebudu, posuňme se v ději dál.

Na vrcholu Lui Patru stojí dva kříže, svým vyřezáváním zaujme především dřevěný výtvor. Jelikož zůstává neustále zataženo, neověříme si, zda hora nabízí vynikající slibované výhledy do všech stran, dopřáváme si aspoň společný vrcholový snímek. Pokračujeme dál po hřebeni a posléze prudce klesáme cestou necestou. Pěšina totiž zrádně zmizí a není k nalezení, končíme v sedle Gura Potecului (1 615 metrů) u opuštěných salaší, kde se dá v potoku opláchnout i nabrat voda.

Stavíme stany a v jednom z příbytků rozděláváme oheň, jelikož už došel rum i gin, děláme hot (žhavý) nápoj z místní pálenky, již jsme koupili v chatě Sureanu. Spát odcházíme, když na obloze svítí hvězdy, je nám príma.

Ráno se probouzíme do krásného počasí. Zprvu se ubíráme převážně lesem.a sem tam se zastavujeme a trháme borůvky, podivujeme se značce tvořené oranžovými umělohmotnými fábory. Na vrcholu Salanele stojí dřevěný triangulační bod, obědváme poblíž salaše na polonině Poiana Muerii.

Jelikož v obydlí kdosi vydává velmi zvláštní skřeky, upouštíme od případné návštěvy spojené s poptávkou na nákup sýra a pokračujeme v cestě. Stoupáme vzhůru, čeká nás náročnější přechod vrchů Praváh (1 893 metrů) a Buha (1 905). Při pohledu zpět se ukazuje Lui Patru a před námi se předvádějí pohoří Lotru a Paring, velmi pěkné.

Tábor zakládáme u potoka pod vrchem Capra (1 927 metrů), načež od stanů, jak už máme nacvičeno, odháníme drzé krávy. Postupně kolem nás proženou svá stáda ovcí tři bačové a objeví se i dvě rumunské děti. Vyzvídají, odkud pocházíme, a za bonbóny nám v dlaních přinášejí jako odměnu borůvky, také nás, byť si moc nerozumíme, upozorňují, že v údolí pobíhá medvěd.

Možná, rozvíjíme později úvahy, nemuselo jít o medvěda živého, mohly nás varovat před přílišnou konzumací piva Ursus (ursus znamená v rumunštině medvěd), jež může nejenom turistům při větším požití zle zavařit. Pak se přece jeden také může motat se široce roztaženými pažemi a vydávat bručivé zvuky. Dosti ale falešných úvah, večer trávíme u ohně a spát jdeme dlouho po setmění.

V noci začnou sršet blesky a hřmí. Naštěstí pouze burácí a déšť nespustí, slotu k sobě v podobě magnetu stahuje nedaleký Paring. Pouze po ránu spadne pár kapek, a tak v pohodě balíme a scházíme do obce Obirşia Lotrului, kde se v chatě u piva Ursus, děti se nemýlily, když nás varovaly, že se v údolí může objevit medvěd, loučíme s pohořím Sureanu. To nás uchvátilo svou volností a liduprázdností, neboť jsme kromě sběračů borůvek, bačů, stád ovcí, krav i koní nestřetli živou duši, a tak oblasti blahosklonně promíjíme, že k ní v podstatě neexistuje žádná rozumná mapa.

Paring, druhé nejvyšší pohoří Rumunska

Do druhého nejvyššího pohoří Rumunska (první místo si uzurpuje Fagaraš) vede několik nástupních míst. Asi nejznámější je hornické město Petroşani, odkud se dá dopravit k chatě Rusu a od ní vyjet lanovkou k vyšším partiím Dále lze zvolit obce Lainici či Obirşia Lotrului, na východě ještě zmíním sedlo Urdele, k němuž se dá dojít ze sousedního pohoří Capaţini. My začínáme ve středisku Obirşia Lotrului.

Zprvu se dlouho ubíráme po silnici a následně přecházíme na hlinitou cestu, jež se klikatí lesem, její občasné výmoly kupodivu nevadí rumunským řidičům. Ti bez potíží míří se svými vozidly, často značky Dacia, do lůna hor, výdobytků civilizace se zbavíme po zúžení stezky. Lesní pěšina i značky tvaru červeného kříže nás vedou mezi smrky, zdoláváme potok. Většinou zouváme boty i ponožky a brodíme vodu, odvahu nachází jenom pár jedinců a úspěšně přechází tok po kluzkém kmeni.

Stoupáme prudce vzhůru a opouštíme porost, jako mávnutím kouzelného proutku se před námi zjevuje masiv skalnatého Paringu. Mírnou pihu na kráse představuje pouze skutečnost, že se nejvyšší hřebenové partie ukrývají v mracích.

Obědváme a pokračujeme ve výšlapu, vzrostlé stromy nahrazuje kleč. Zhruba po hodině končíme u jezera Câlcescu. Ačkoli nenastala nijak pokročilá doba, stavíme stany, jak se ukáže, jednáme velmi prozíravě. Než se nadějeme, přežene se nad námi pořádná průtrž. Sice trvá sotva čtvrt hodiny, pod širým nebem by nám ale bylo víc než krušno. Po lijavci vylézáme a obhlížíme okolí, navštěvujeme blízká jezírka Vidal a Penca. Ty podobně jako Câlcescu leží ve stínu strmých skal, které se zvedají přímo nad námi, padá rozhodnutí, že ráno vyrazíme z kotle, v němž se nacházíme, přímo nahoru.

Následuje večeře, a jelikož jsme v "Rumánii", popíjíme na dobrou noc nejen místní pálenku Bihor, ale i objevené zbytky rumu. Než dobrý mok zkonzumujeme, sdělím ještě v krátkosti pár údajů o pohoří. Že jde o druhé nejvyšší pohoří Rumunska, jsem již uvedl, geologický základ Paringu tvoří krystalické horniny a granodiority. Najdeme zde i pozůstatky ledovcové činnosti, která je zastoupena kary s morénami a jezírky, v sousedství se rozkládají pohoří Lotru, Capaţini, Vilcan, Retezat a Sureanu.

V noci nad námi prolítne bouřka, ráno naštěstí vládne jasná obloha. Balíme věci a podél jezer Vidal a Penka stoupáme prudce do svahu, zdoláváme skalnatý žlab. Občas nacházíme i starou značku, takže se nezdá, že bychom postupovali zapovězenou stezkou, nakonec tudy minulý den sestupovali i místní turisté. Dostáváme se na hřeben a hluboko pod námi zůstávají jezera, u nichž jsme nocovali, shlížíme k nim z téměř ptačí perspektivy.

Okolo se ukazují další kopce a v dáli se zvedá pohoří Sureanu se svým nejvyšším vrcholem Lui Patru. Velmi pěkné, přesto zážitek umocníme výstupem na horu Setea Mare (2 365 metrů). Z ní pozorujeme nižší kopce Paringu táhnoucí se jižním směrem i vrchy směřující na východě k pohoří Capaţini, na severu se kromě Sureanu ukazuje i Lotru. Nás ale nejvíce zajímá západní směr, kde se zvedají nejvyšší partie právě poznávaného pohoří. Rýsují se jako na dlani a působí až kouzelně, výhled nemá sebemenší chybu.

Z vrchu Setea Mare scházíme po značce s červeným pruhem a postupujeme po hřebeni, lemujeme kotel, jehož název zní typicky rumunsky, čili Câlderea Dracului. S upíry se naštěstí nesetkáme, pokud se dostaví něco zlověstného, tak tmavé mraky. Zatímco směřujeme k sedlu Piatra Tăiată, k němuž vede od jezera Câlcescu ještě jedna značená stezka, zatáhne se. Navíc se ochladí a fučí vítr, zbytek dne se pohybujeme v neprohlédnutelné šedi.

Nejprve klesáme a poté strmě stoupáme, v podstatě jediné rozptýlení nám při přechodu vrcholů Ieşu (2 366 metrů) a Pâclesa (2 335 metrů) nabídne krátký pohled do ledovcového kotle, v němž se zjeví největší jezero celého pohoří Roşilie (3,8 ha).

Zastavujeme na závětrném místě v sedle Gruiului, čili kousek pod nejvyšším vrcholem Paringu, a zvažujeme, zda pokračovat dál, nebo navzdory časnému odpoledni sestoupit pár set výškových metrů níž k jezírku Mândra a zůstat u jeho břehů na noc. Nakonec s ohledem na nevlídné počasí vítězí varianta s pořadovým číslem dvě a prudce klesáme, stanujeme u nejvýš položeného jezírka celého pohoří (2 158 metrů).

Večer začne tradičně pršet a dojde i na bouřku, po ránu se naštěstí opakuje situace z předchozího dne. Obloze vládne jasná modř. Stoupáme zpět do sedla Gruiului a dál na nejvyšší vrchol pohoří Paringul Mare (2 519 metrů). Z něho se otevírají skvostné pohledy na námi navštívené hory i na okolní pohoří, takže si všichni libujeme, že jsme minulý den zvolili variantu číslo dvě a vyrazili vzhůru až druhý den ráno.

Následuje fotogenická hřebenová cesta nad skalnatými kary, v nichž se lesknou vodní plochy, a přes vrchol Cirja (2 405 metrů) se pozvolna ubíráme k cíli našeho putování. Cestou mineme i volně přístupnou chatku, v níž se lze v případě nepřízně schovat, my však přístřešek vynecháme, přestože počasí dodržuje svůj stanovený řád a začne se zase kabonit. K horní stanici lanovky přicházíme zavčasu a v pohodě sjíždíme do úbočí, závěrem absolvujeme cca deset nechutných kilometrů po silnici do města Petroşani, kde naše návštěva rumunských pohoří nadobro končí.

Závěr

Co povědět závěrem? Snad jen to, že rumunské hory nezklamou žádného milovníka přírody. Tyto končiny, byť se mnou nemusí všichni souhlasit, nemají chybu, a tak pro ně hlasuji všemi končetinami, zkrátka a jednoduše hurá na východní pohoří.