Paglia Orba a Monte d´Oro, hrdé vrcholy střechy Korsiky (3)

Nocleh byl tentokrát po návratu skupiny z hory v hezkém kempu "Camping le Soleil Tattone" ve Vivariu hned pod železniční tratí z Corte do Ajaccia, kde byla kupodivu i teplá voda a záchody, kde se dalo posadit. Jinak jsou zde na Korsice obvyklé i záchody turecké, jak tomu bylo třeba v Bonifaciu.

• Předchozí část článku

Dalšího dne jsem vstal relativně svěží a usoudil jsem, že noha si dostatečně odpočinula. Bulky i bolest v lýtku zmizely , leč pro jistotu jsem končetinu ovázal obinadlem, jenž chrání i proti slunci. Hurá na Monte Oro!

Monte d´Oro (2 389 m)

Autobus nás před sedmou hodinou odváží do Vizzavony, odkud vyrážíme o půl osmé od nádraží z n.v. 915 m. Je nás asi 17 a zpočátku nás vede nevyzpytatelná Vlasta z Prahy, takže začínáme lehkým "kufrem" a motáme se okolo hlavní cesty, než nalezneme odbočku přes potok a žlutou značku, která nás bude provázet až na vrchol.

Čtěte také: Výstup na Monte d´ Oro (2 389 m), Korsika

Záhy zjišťuji, že byť jsem odpočíval i léčil se plné tři dny, bylo to asi málo a zaostávám za rychlejší skupinou. Zpočátku vede cesta příjemným lesem až k potoku Speloncello, kdy se prudce stáčí doleva a začíná nekonečné kamenné království skal nejrůznějších tvarů a velikostí.

Již zcela sám vcházím do impozantního horského kotle se spoustou skalních věží mezi suťovými poli. Na protějším kameni se objevuje velký černý had, který velikostí připomíná užovku, ale je tmavý jako vlasy Korsičanek. Bohužel jsem ho nestačil vyfotit, jako se mi v dubnu podařilo zvěčnit krásnou velkou zmiji při sestupu z beskydské Lysé hory pod Ivančenou. Rychle se přede mnou odplazil do křoví, nechtěl se bratřit. Tak jsem pak vyfotografoval alespoň pár ještěrek, kterých zde bylo jako hub po dešti. Tedy - když rostou, což nebývá pravidlem.

Dorazil jsem ke sněhovému poli, které se táhlo až ke žlabu "La Scala", jenž byl dosti prudký, avšak orientačně snadný - sem tam byla žlutá značka či mužík. Místy se i trochu lezlo, ale vždy se bylo za co chytit a na co postavit. Brzy stojím již asi po čtyřech hodinách své pomalé chůze na velké travnaté terase, na které byly postaveny kamenné ohrádky pro bivakování nedaleko vrcholu.

Dále jsem lezl již opět mezi skalami, ztratil jsem záhy žlutou značku, proto uvažuji, že se vrátím stejnou cestou, abych nezabloudil a ostatní na mne nemuseli čekat, jelikož náš "Führer" vyhlásil čas návratu již překvapivě na sedmnáctou hodinu. Pak jsem ale žlutou přece jen se štěstím na šutru objevil a stále stoupám mezi velkými skalními bloky vzhůru.

Vrcholové výhledy

Najednou asi 5 m ode mne nahoře vidím Láďu J. (1941) a Mirka M. (1960), kterak slézají po šutrech dolů ke mně a říkají: "Kde jsi, na vrchol to máš jen asi 10 metrů!" Moje radost z toho, že nebudu z tohoto nepřehledného kamenného bludiště pod žhavým korsickým nebem sestupovat sám jako kůl v plotě nebo Milouš Jakeš (1922) v roce 1989, převýšila pošetilou touhu lézt na vrchol, což je u mne jev veskrze neobvyklý.

"Seru na to!", volám po zralé úvaze na hochy a čekám, až ke mně sestoupí. Pociťuji k nim náhle něco téměř jako lásku, sálá z nich teplo člověčiny. Takže jsem na Monte Oru vlastně byl i nebyl… Rozhledy však nechybí. Na severu se tyčí ve vzdušné vzdálenosti 9 km vznešená hora Rotondo, pod kterým se chýlí horská chata Pietra - Piana (1 842 m), na jihu pak ve stejné vzdálenosti další pyšný vrchol Monte Renoso.

Sestup kolem Lac d´Oro

Společně pak ve třech opět marně hledáme odbočku na západ a raději se vracíme stejnou cestou k traversu, kde objevujeme dvě žluté šipky na kameni s nápisy - nahoru Monte Oro a západním směrem - Vizzavona. Hurá! Leč další dobrodružný postup mezi skalními bloky a římsami opět vyžadoval orientační smysl, nebylo to úplně jednoduché.

Nad romantickým jezerem Lac d Oro (1 970 m) chvíli odpočíváme a občerstvujeme. Je takové horko, že vůbec nemám hlad a celý den jsem přežíval jen na pivu, až dole jsem si dal kousek čabajky bez chleba. Na severu se dmou blízké skalní vrcholy Punta Marencina (1 770 m) a Punta Renosa (2 008 m).

A pak jsme se nějak všichni tři pomátli a domnívali se , že je Vizzavona na severu a ona byla na jihu. Asi to bylo tím sluncem, kousek za sedlem Boccadi Porco (2 169 m) jsme narazili na naší známou GR 20 a z neznámých důvodů jsme se vydali do dalšího sedla směrem k chatě Refuge de L Onda (1 430 m) , ležící severně pod horou Punta Migliarello (2 254 m).

Naštěstí jsme dohnali dvě již dosti znavené prdelaté Němky, kráčející tímto směrem po GR 20, jenž nám ochotně vysvětlily, že námi vytoužená Vizzavona a kaskády jsou úplně na opačné straně - musíme jít tedy na jih a pak na západ, aby se náš dnešní "masochistický" okruh v žáru slunce uzavřel. Jak jednoduché a prosté - Alaine Proste! Do řitě!

Když jsme se po půlhodinovém "kufru" vrátili na stejné místo počátku našeho omylu (kóta 2 064 m), zrovna se zjevili Pavel H. (1950) s půvabnou dcerkou Franty M. (1947) - zcela svěží Renátkou M. (1991), která po kamenech dolů skákala jako laňka a připomněla nám mládí. Ti vyrazili z Vizzavony ještě později než my.

Naše trojice se pak šourala dolů jako odloučená jednotka pěšího pluku po návratu z 1. světové války právě propuštěná z lazaretu. Museli jsme klesnout po rozžhavených šutrech a suti do Vizzavony ještě poctivých 1 150 metrů . Dobře nám tak! No ni? Dvakrát jsem uklouzl a jebnul sebou na prdel, odnesly to spravedlivě oba lokty, přičemž vyteklo trochu stařecké krve s leidenskou mutací. Takže za námi zůstala pouze samorostlá Vlasta z Prahy, která se z ničeho nic zjevila jako zmije na prosluněném kameni, kde se ve svých šortkách opalovala. Holt ženská! Ale do cíle dorazila přesně v 17 hodin a věděla dobře proč.

Anglické kaskády

Klesáme a klesáme, už mi to leze silně na nervy - jakoby to nemělo konec. Konečně jsme u hezkého vodopádu, kde přecházíme šumící potok Agnone po můstku Portetto a sestupujeme podél jezírek již ve stínu stromů, což je dobře. Vytahuji poslední třetinku piva v plechu a vypijeme ji společně všichni tři - v hrdle se alespoň na chvíli rozhostil klid a mír.

Potvrzuje se, že tyto kaskády Anglais (Anglické kaskády) jsou velmi oblíbeným a navštěvovaným cílem, potkáváme desítky lidí, kteří se na rozdíl od nás v klidu máčejí se svými dětmi v osvěžující bublající vodě a polehávají na plochých kamenech.

Těchto kaskád se skalními jezírky je zde více než dvacet, takže nemáme vůbec čas si vychutnat všechnu tu nádheru. Opět klesáme docela prudce. Kolena skřípou a pobolívají. Průzračná voda mezi kameny láká ke koupeli, ale bohužel, čas kvapí. Tu si vychutnali ti z naší skupiny, kteří nešli tento okruh a vyrazili ke kaskádám přímo od autobusu. Dobře udělali.

Objevuje se nečekaně stánek s občerstvením, který ignorujeme (já velmi nerad) a přecházíme potok doleva na lesní cestu, po níž se dostáváme kolem místa, odkud jsme ráno vyráželi po žluté značce na drsnou horu Monte d´Oro, až k nádraží. Tam stojí autobus. Je něco po půl páté odpoledne, túra trvala devět hodin i s "kufrem" při zpáteční cestě. Sundávám obinadlo z nohy a ouha! Bulky zase naskákaly, noha mírně natekla a zrůžověla, což není dobré znamení. Proto jsem rád, že se akce chýlí ke konci, leč je ještě třeba vydržet několik dnů a nezahynout.

To se mi nakonec podařilo a současná léčba injekcemi Fraxiparine Forte a Warfarinem v Ostravě se jeví jako úspěšná. Následné sezení 20 hodin v autobuse v dusnu a horku při cestě domů nakonec dokončilo dílo devastace cév a byla z toho opět trombóza.

Něco na závěr

Protože jsem již starý opotřebovaný lazar, podobné drsné akce jsem se nezúčastnil asi již 10 let, i když se nevyhýbám ani lehčím čtyřtisícovkám. Naskýtá se pak logická otázka, proč jsem do toho šel, když jsem přesně věděl, do čeho v těch tropech lezu. Byla to jen a jen moje svobodná volba.

Důvody jsou následující - touha poznat ostrov Korsiku byla velmi silná a věděl jsem, že při jiném typu zájezdu bych zdaleka neměl možnost takto nakousnout divoká pohoří uprostřed moře.

Dále jsem chtěl otestovat své zchátralé tělo, zjistit co ještě ve starobě vydrží a připomenout si dobu, kdy jsem běžně spával pod stanem, pod širákem a živil se konzervami. Před léty jsem jižní hory v Bulharsku, Řecku, Krétě či v Chile snášel docela v poklidu.

To první se splnilo na 100 %, Korsické Alpy byly velkolepé. Horská hra slunečních paprsků, stínů a barev kamenných velikánů, nenapodobitelná vůně macchií a kaštanových hájů, mnoho tváří rozmanitých zelených údolí i kovově lesklých strmých štítů, balvanů, žlábků a plošin, krystalická jeviště s žulovými nebo vápencovými oponami, nezvyklý tvar roklí, hučící vodopády i divoké peřeje mezi borovicemi, malebné kaskády s průzračnou bublající vodou a v neposlední řadě členitá pobřeží i slaná mořská voda okolo té vší krásy kolem dokola. To všechno bylo nezapomenutelné.

To druhé dopadlo 50 na 50. Možná mi chyběl přítel na telefonu. Odnesla to levá noha, v autobuse jsem trpěl jako kůň, ale přežil jsem. Byl to plánovaný drsný test provedený fest! Výsledek pokusu? Ve vedrech již nikdy dlouhé trasy nebudu absolvovat. To slibuji. Ale na jak dlouho, to nevím… Vždyť jsem dostal od felčarů novou zdravotní punčochu!