Zimní hřebenovka Nízkých Tater na sněžnicích

Zimní přechod hřebene Nízkých Tater (1)

Nápad podniknout na sněžnicích zimní přechod Nízkých Tater mi ležel v hlavě už několik měsíců a když jsem ho zmínil před kamarádem Pivošem, zareagoval pohotově: "Jel bych taky". Někdy v lednu jsme v hospodě nad mapou a průvodcem dohodli směr z Donoval do Telgártu a poslední únorový den jsme se sešli na Hlaváku a nočním rychlíkem jsme nabrali směr Ružomberok.

Dva lahváče a pár loků rumu nás brzy uspaly, takže ve čtvrt na šest ráno se nám z pelechů lezlo celkem bez problémů. Autobus na Donovaly odjížděl z přilehlého autobusáku tak akorát, abychom v čekárně na nádraží vyřešili snídani a za další půl hodinu už stojíme v Donovalech.

Pátek 1. března 2013, Donovaly - Chata Ďurková (11 1 hodiny)

V půl sedmé ráno, už za světla, nakládáme na záda batohy a ukrajujeme první metry z pětidenního osmdesátikilometrového přechodu. Donovaly je malá horská vesnice v nadmořské výšce 980 metrů, která leží v sedle mezi Velkou Fatrou a Starohorskými vrchy a právě po hřebenech tohoto pohoří vede prvních necelých 10 kilometrů, než se v Hiadelském sedle nastoupí do prvních kopců Nízkých Tater.

Čtěte také: Nízké Tatry nonstop, slovenské hřebenovky

Celý přechod vede po červené značce trasy nazvané Cestou hrdinů SNP, pro orientaci ale většinou slouží tyčové značení. V Donovalech necháváme za zády kostelík a se sjezdovkou a vleky po levé straně stoupáme po silnici až do osady Polianka. Zabere to asi 20 minut.

Osadou se prochází bez odbočování, dokud se nedojde k parkovišti na jejím konci, nalevo vybíhá z lesa upravená běžecká stopa, po které se pokračuje do kopce. Výšlapy se střídají s rovinou, v bořícím sněhu přichází čas na obutí sněžnic.

Červená značka několikrát odskočí do lesa, aby se zase vrátila na běžeckou stopu, až nakonec definitivně zatočí do lesa vlevo a míří do sedýlka pod prvním vážnějším vrcholem, Kečkou. Výstup je strmý, ale brzy ho máme za sebou. V jasném počasí pokročilého rána se otvírají pěkné pohledy k západu na nejvyšší horu Starohorských vrchů Kozí chrbát a na západní partie Nízkých Tater.

Z Kečky cesta příjemně ubíhá až k rozcestí pod Kozím chrbátom, tam je možnost pokračovat po plochém hřebínku až na jeho vrchol a potom prudkým sestupem dolů do Hiadeľského sedla, nebo zvolit žlutou značku po vrstevnici a dojít tamtéž.

V Hiadeľském sedle je dřevěný turistický přístřešek, kde se dá v pohodě přespat, ve střeše patra v podkroví byla ale docela velká díra a na seně napadáno hodně sněhu. V dolní, otevřené části boudy jsou široké lavice, které by po očištění od zmrzlého sněhu také poskytly pohodlné spaní. V bezprostřední blízkosti se nachází pramen vody.

Pro toho, kdo nechce jít z Donoval a přechod Nízkých Tater si chce trochu zkrátit, je možné do Hiadeľského sedla přijít ze severu po modré z vesnice Korytnica-kúpele, autobusy z Ružomberka do Donoval tam s výjimkou rychlíkových spojů staví.

My jsme ale do sedla dorazili v deset ráno, čekat na noc tady určitě čekat nechceme. Zůstáváme jenom na krátkou přestávku a pak už hurá do svahu prvního tatranského kopce, Prašivé. Přes ní a Malou Chochuľu na vrchol Veľké Chochuľi nás čeká přes 600 metrů převýšení.

Cesta vede lesem, pak přes serpentiny, červená občas nikde, ale vcelku spolehlivě nás vedou stopy lyží a sněžnic těch, co tudy šli před námi. Brzy jsme nad hranicí lesa, do jižního svahu pere sluníčko, daleké výhledy na Slovenské rudohoří, ale na Veľkou Chochuľu je to pořád zatraceně daleko. Před Malou Chochuľou se navíc od severu zvedla mlha a začalo ostře foukat.

Viditelnost se snížila na pár metrů, v sedlech je vítr ještě silnější. Výstupy do svahů začínám kouskovat na vzdálenosti mezi třemi tyčemi, pak dvěmi a nakonec proklínám sebe a svojí mizernou fyzičku u každé tyče.

Po třech hodinách máme zatěžkávací zkoušku za sebou, z vrcholu Veľké Chochuľe nás ale žádné kruhové výhledy nečekají, jsme rádi, že vidíme na další tyč. Následuje série sedel a vrcholů, spíše než převýšení představuje problém mlha a balanc ve vichru. Mezi Latiborskou hoľou a Ďurkovou už zkracujeme pauzy na minimum a svádíme souboj s časem, den se chýlí ke konci a světlo přechází do soumraku.

V silném větru a mlze se nám nechce stavět stan a dopředu nás žene vidina sucha, teplého spacáku a kusu teplého žvance v chatě pod sedlem za Ďurkovou. V šest večer scházíme z Ďurkové do stejnojmenné útulny a po 11 a půl hodinách pochodu přebíjí únavu úleva, že nemusíme absolvovat noční martyrium ve stanu.

Ďurková. Pěkná turistická útulna ležící těsně pod hlavním hřebenem Nízkých Tater v nadmořské výšce 1 623 m na jižním úbočí mezi vrcholy Ďurková a Chabe- nec. Snad i proto se můžeme setkat s velkou řadou dalších názvů jako útulna pod Ďurkovou, útulna pod sedlem Ďurkovej, chata pod Chabencom aj. Oficiální název útulny však zní Turistická útulna pod Chabencom…

Neměli jsme ani tušení, že útulna Ďurková je obhospodařovaná, a to do té míry, že nabízí velkou vytopenou jídelnu s krbem, u kterého přes noc vyschne všechno mokré, velkou spací místnost s matracemi v podkroví a chatára, co nabídne za levný peníz polévku, čaj, pivo a spoustu dalších dobrot.

Nevýhoda je, že se v chatě nesmí vařit z vlastních zásob, kterých by se jeden rád zbavil, aby je druhý den nemusel táhnout na zádech. Pivoš sice zařídil, abychom si mohli něco uvařit venku, ale chatár na to moc nadšeně nekoukal.

Na chatě už bylo asi 15 dalších lidí, většinou skialpinisti a pár dalších lidí se sněžnicemi, kapacita chaty je asi 30 lidí. Pro pobyt v jídelně jsme vyfasovali bačkory, do podkroví se smí ale jenom v ponožkách, jak si někdo zapomene sundat topánky, chatařovu ostřížímu zraku neunikne a dostane pojeb.

Jinak je ale chatár příjemnej chlapík. Jeho čaj, čočková polévka a pivo chutnaly náramně a i s noclehem to všechno vyšlo na 10 euro. Vodu je možné si nabrat asi 5 minut od chaty a suché WC je kousek od vchodu. Když někdo potřebuje jenom na malou, tak může i do sněhu. To je z praktických informacích o útulni Ďurkové asi všechno.

Do spacáku jsem to zalomil asi v půl osmé a spalo se mi nádherně až do rána.

Sobota 2. března 2013, Útulňa Ďurková - Chata M. R. Štefánika (8 3 hodiny)

Ráno je z okna vidět jenom mlha a do toho skučí vítr úplně stejně jako včera. Věci krásně uschly, před vchodem vaříme snídani a počasí nás nutí zvažovat co dál. Nakonec po deváté opouštíme chatu, šlapeme ze sedla na Chabenec a světe div se, mezi cáry mlhy občas prokouknou pruhy modré oblohy.

To zvedne náladu, po dobrém spánku a snídani se šlape tak nějak lehčeji, za chvíli jsme na Chabenci, kde jsme dohnali trojici Maďarů na sněžnicích, kteří vyšli z chaty o dvacet minut dříve než my. Nasazují si mačky, my pokračujeme dále ve sněžnicích a děláme dobře, v navátém sněhu se jde pohodlně.

Horská chata M. R. Štefánika neboli také chata pod Ďumbierom měla nahradit turistickou útulnu, která stávala na vrcholu Ďumbieru od roku 1902 a po níž dnes zbyla jen kupa kamení. Základní kámen k chatě byl položen 20.7. 1924. Turistická chata pod Ďumbierem, nesoucí název po generálu M. R. Štefánikovi, jednom ze zakladatelů první Československé republiky, byla dokončena 9.9.1928 a prvním chatařem se stal Robert Petrla…

Za Kotliskami se malinko rozjasňuje a na Poľjaně, kde potkáváme pár skialpinistů, se zvedá mlha a uklidňuje vítr. Skoro po 24 hodinách vykukuje sluníčko, konečně kochání na všechny strany. Sedlo pod Poľjanou se leskne a třpytí, proti modré obloze se vyjímají oblé obrysy vrcholů Nízkých Tater a na horizontu se pnou štíty Vysokých Tater.

Z údolí pod sedlem stoupají vzhůru šňůrky skialpinistů a hřeben směrem na Chopok se pomalinku zaplňuje. Kolem Ďereší k prvním vlekům z Bystré doliny a dále pod Chopok, který kvůli davům jenom míjíme, se jde odpočinkově. Sestupujeme do Demänovského sedla, po krátké pauze opět vzhůru po svahu Krúpovej hoľe a dolů do Krúpového sedla, ve kterém už před námi čeká pouze táhlý výšlap na Ďumbier.

Ve spodní partii svahu sice odbočuje přímá cesta po vrstevnici na Štefánikovu chatu, kde dnes zakončujeme den, ale projít Nízké Tatry bez výstupu na jejich nejvyšší bod by nebylo ono. Se Sluncem nízko nad horizontem dorážím unaven, ale s pocitem uspokojení, na vrchol. Pivoš už tam dávno čeká a na mobil dokumentuje fantastické panoramatické výhledy.

Dole v sedle pod jihovýchodním svahem o 300 metrů níž na nás čeká Štefánikova chata, západ Slunce nás zastihuje v půlce sestupu. V některých průvodcích a mapách je informace o tom, že přímá sestupovka k chatě je z důvodu eroze svahu uzavřená, na aktuální mapě z roku 2009 Nízké Tatry Chopok tato trasa ani není zakreslená.

Možná jde jen o letní opatření (ano, jde o uzávěr v letních měsících bez sněhové pokrývky, pozn. red.), ale v době našeho zimního přechodu byl na tomto úseku provoz více než živý, mnoho turistů, skialpinistů a snowboardistů bylo buď na cestě k vrcholu, nebo svah sjížděli. Kdyby se někdo v zimě za bohaté sněhové nadílky při cestě od Chopku na Štefánikovu chatu chtěl vyhnout výstupu na Ďumbier, může odbočit u zmiňovaného rozcestí nad Krúpovým sedlem, ale tyčové značení od odbočky chybělo a nebylo vůbec patrné.

Při pohledu z horních partií Ďumbieru byla ale tato "vrstevnicová" cesta velmi dobře viditelná a v blízkosti chaty spolehlivě značená tyčemi. Co se týká časového údaje v mapě, a to dvaceti minut chůze mezi Krúpovým sedlem a vrcholem Ďumbieru, tak možná s vrtulí v řiti, myslím, že ne vždycky odpovídají časy v mapě nebo na ukazatelích reálu.

Krátce před šestou už sundaváme u vchodu sněžnice, ubytováváme se a nacházíme si dvě místa v zaplněné hospodě. O víkendu je tady opravdu rušno. Jestliže Ďurková o minulé noci poskytovala veškeré pohodlí, Štefánička potom nabízí hotový luxus. Vyhřívané oddělené lyžárny a sušárny bot, splachovací WC a umývárny na chodbách, na pokojích po čtyřech i umývadlo, od čtvrt na devět prý i teplá sprcha.

Sušení mokrých věcí u krbu v hospodě a nafasování bačkor stejně jako na Ďurkové. Široký výběr jídla a pití. Vařit si vlastní věci uvnitř chaty ale samozřejmě není dovoleno. Výborná zelňačka, pivo, 2 čaje, to všechno za 7 euro, nocleh i se snídaní 16 euro. Je to tedy dražší než na Ďurkové, ale po dvou dnech a dnešním, skoro devítihodinovém pochodu menší útrata nebolí.

Jdeme spát kolem deváté, ještě doplňuji nějaké kalorie z vlastních zásob a s Pivošem si dopřáváme několik hřejivých a zasloužených doušků božkovského Tuzemáku.

Neděle 3. března 2013, Chata M. R. Štefánika - Útulňa Ramža (7 hodin)

Vstáváme brzy, kolem sedmé, k snídani si dáváme smažená vejce a čaj, s chlebem trochu šetřili. Platíme, průkazka Alpenvereinu a ČHS tady na slevu bohužel neplatí, možná budou mít víc štěstí ti, co mají plackartu KČT.

Venku na terase si vaříme vodu, plná termoska čaje a petka vody je moje denní dávka. Výdrž velblouda v poušti rozhodně nemám, při každé příležitosti si ještě v puse rozpouštím sníh nebo led.

V jasném ránu se nabízejí nádherné pohledy do doliny a na masívy po stranách, Veľký Gápeľ napravo a Malý Gápeľ nalevo. Západní svah Králičky, do kterého budeme za chvilku od chaty ze sedla stoupat, ještě neodhodil tmavomodrou barvu stínu.

• Dokončení článku

Další související články: