Túra na horu Musala, bulharské hory

Pokus o výstup na nejvyšší horu Bulharska i Balkánského poloostrova

Na přelomu měsíce června a července se mně konečně podařilo dostat do pohoří Rila v Bulharsku. Lákadlem byl samozřejmě výstup na nejvyšší horu Bulharska a vlastně i celého Balkánského poloostrova, Musalu (2 926 m n. m.). Ideálním místem pro výstup se zdálo být horské středisko Borovec, které je jednou z místních částí města Samokov.

Cesta do těchto končin vede od Sofie po silnici č. 82 údolím řeky Istar a je se stále na co dívat. Očekávaný pohled na hřeben se ale změnil ve zklamání. Jih byl ponořen do černošedých mračen a po příjezdu k hotelu to bylo ještě horší. Potěšujícím faktem bylo zjištění, že lanovka na hřeben Rily je každý den v provozu od 8.30 hod. Ta vyjíždí z výšky 1 315 m, její délka je 4 827 metrů a ušetří nám výstup lesem o celých 1 046 metrů.

Čtěte také: Vitoša - kráska nad Sofií, bulharské hory

Další den stojíme krátkou frontu u pokladny a po několika minutách nás kabinka veze neprůhlednou mlhou. Po necelé půlhodince se díváme opět do husté mlhy u horní stanice. Cesta odtud vede jen jedna a tak sestupujeme po svahu k rozcestí, na kterém nás vítá směrovka s nápisem Peak Musala. Cesta je zaříznutá do svahu a jdeme stále po rovině. Kolem cesty jsou porosty kleče a objevují se i první vzácné květiny.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Přicházíme k rozcestí s info tabulí, ze které se toho moc nedovídáme. Po levé straně se v mlze ztrácí malé jezírko a tak zbývá jen věřit, že jedenáctá rozhodne. Po několika desítkách metrů se objevují obrysy jakéhosi objektu. Nápis na něm nám sděluje, že jsme u chaty Musala (2 389 m n. m.). Je otevřeno, ale podávají jen čaj. Mlha se trochu rozestoupila a je vidět hladina jednoho z Musalských jezer.

Několik turistů mizí v mlze před námi a tak to také zkoušíme. Kolem potůčku se cesta šplhá prudkým svahem vzhůru. Dosti to klouže a průchod mezi klečí nás smáčí do poloviny těla. Dostáváme se na rovnější plochu a stezka se často musí hledat. Značení je sem tam červený pás na kamenech, nebo vysoká tyč. Mlha opět začíná uzavírat všechno v okolí. Kolem stezky se objevují hvozdíky, hořce, písečnice a další desítky druhů zdejší květeny.

Vystoupali jsme přibližně o 150 metrů, někdy by tu mělo být jezero Aleko, ale mlha už zhoustla natolik, že je vidět tak na deset metrů. Nedá se nic dělat, vzdáváme to a začínáme sestupovat. Je to horší než výstup, klouže to, občas se šlápne do vody a tak jsme rádi, že jsme pod svahem u chaty. Vracíme se na stanici lanovky, na kterou nás doprovází kromě mlhy i deštíček.

Ráno moudřejší večera je jakési přísloví. Budím se ještě před svítáním a k mému překvapení po obloze plují bělavé mráčky a v oknech nad nimi září hvězdy. Po snídani začínáme opět v kabince lanovky. Pod námi je moře nádherných lesů, občas je vidět skalisko či údolí potůčků. U horní stanice máme před očima nádherné údolí říčky Bystrice a na jeho konci se zvedá pásmo, kterému vévodí Musala.

Jdeme stejnou cestou, na svazích jsou rozlehlé plochy kleče a na loučkách to kvete jako o závod. Člověk neví kam se dívat dřív. Nádherné trsy jen 1 cm vysokého hvozdíku hned v mnoha různých barevných odstínech. Modré hořce a zvonky, žluté kručinky a mochny, červené kuklíky a vzácná, bíle kvetoucí orchidej pětiprstka. Včerejší v mlze ukrytá hladina se mění v kouzelnou mokřinu. Louky se střídají s klečí a k tomu všude kolem horské štíty a hluboké údolí.

Chata Musala je opět otevřená, ale dnes nevaří ani ten čaj. V okolí je vidět velký patrový, ale prázdný hotel a další dva rozestavěné objekty. Pod chatou se leskna hladina jednoho z Musalských jezer. Začínáme stoupat svahem a objevují se další dvě jezera pod námi. Stezka je suchá, jen mezi klečí to zase klouže.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Svah máme za sebou a docházíme k hezkému jezírku. Kolem jsou sem tam zbytky sněhu. Kvetou tady šafrány, dřípatky, pryskyřníky a také masožravé tučnice. Uprostřed loučky je tabule s popisem prvosenky boží (Primula deorum). Tak kdepak se nám holka schováváš? Za kamenem na břehu potůčku se objevuje šarlatová červeň. Tak tohle musím rozdýchat. Několik kvetoucích trsů tohoto vzácného rilského endemitu mám přímo před sebou. Nejde to ani vyfotit, jak se mně klepou ruce. Takové setkání se podaří jednou za život.

Stezka stoupá mezi menšími skalami, kleče začíná ubývat a v okolí je stále více sněhových polí. Po zdolání několika desítek metrů se před námi rozprostřela modrá hladina. Jsme u jezera Aleko (asi 2 550 m n. m.). Píše se o něm, že je nejhlubší v celém pohoří, ale ono je i divukrásné. Nad ním je vidět vrchol Musaly a jeho okolí.

Od jezera se dostáváme do sedla ze kterého jsou vidět Musalská jezera a značná část údolí Bystrice. Nad protějším svahem vyplouvá mrak a stéká docela rychle k nám. Stačíme ještě zahlédnout modrou střechu chaty Everest.

Božstva hor zřejmě usoudila, že jsme toho viděli už dost. Za necelých deset minut nevidíme dál než na pět kroků. Občas se ve směru Musalských jezer mlha na krátkou chvilku roztrhne a tak je čas rozhodnout se, co dál. Vrchol Musaly je v šedočerném a v mlze zmizelo i Aleko. Vyhrává sestup a už u chaty Musala je jisté, že dnes už nic neuvidíme. Vracíme se ke stanici lanovky, u níž nás dohání menší sprška. Ani druhý pokus o Musalu se nezdařil. Tak snad někdy příště.

Sponzor článku: Nezapomeňte se pojistit na cestu. Výběr cestovního pojištění najdete na Hyperfinance.cz.