Túra na horu Mangart v Julských Alpách

Túra v Julských Alpách s dětmi

Nádherná a dominantní pyramida na slovinsko-italské hranici - to je Mangart v Julských Alpách. Vrchol svou severní stěnou může směle konkurovat Triglavu. Stěna není sice tak vysoká, ale je zhruba tři kilometry široká. A přesto se k vrcholu dá dostat i relativně lehkou cestou.

Loňský výstup na roháčský Volovec děti považovaly za zlatý hřeb celé dovolené. Proto zařazujeme do letošní dovolené další vrchol, který by se jim mohl líbit. Po dlouhém pátrání po vhodném kopci se rozhodujeme pro Mangart (2 679 m) v Julských Alpách.

Na vrchol chceme vystoupit Italskou cestou ze Slovinska. Je to první setkání dětí s feratou a tahle splňuje všechna kriteria. Obtížnost je A, nastupuje se do ní z poměrně velké nadmořské výšky, takže k vrcholu zbývá nějakých sedm set výškových metrů. Čas udávaný v průvodci je také sympatický - 3 až 4 hodiny.

Na túru se děti zatím těší. Za ten rok zapomněly, že je potřeba taky dlouho šlapat do kopce a v mysli jím zůstává jako dominantní zážitek radost z dosaženého vrcholu a nádherné výhledy. Za to my nezapomněli, že cestou do kopce šlapou rychlostí menší, než jeden metr za hodinu a každý druhý krok doprovází hláškami typu: Kdy už tam budeme? Jak je to ještě daleko? Kdo to chtěl?

Je nám tedy naprosto jasné, že čas tři až čtyři hodiny bude v našem případě minimálně dvojnásobný. Předpověď je slibná. Přeháňky mají přijít až po poledni, takže neponecháváme nic náhodě a z Mangartského sedla zahajujeme výstup přesně v sedm nula nula.

Ovšem už samotný výjezd po uzounké cestě v nesčetných serpentinách a sklonem silnice 22 stupňů je zážitkem samo o sobě. Cestu lemují značky upozorňující na padající motorkáře. Někteří z naší skupiny výjezd nahoru do sedla zvládají hůře a ihned po zaparkování v sedle vyskočí celí zelení a zbaví se snídaně. Vzápětí nahodí úsměv a zahlásí: "Můžeme vyrazit."

Zpočátku vede cesta příjemně v travnatém svahu, kterým se dostáváme k prvnímu rozcestí v sedle Forcella d. Lavina (2 055 m. n. m), kde se dá napojit na těžkou Italskou cestu vedoucí z italské strany kopce od jezer Laghi di Fusine. Tato cesta je velmi těžká nejen po technické stránce. Místy vede IV. stupněm obtížnosti UIAA a celkové převýšení je 1 700 m.

My však pokračujeme dál k další odbočce, kde se cesty dělí na těžší Slovinskou a lehčí Italskou. Obě cesty vedou Slovinskem. V malém sedýlku se dostáváme na hranu kopce a před námi se objeví pohled, který děti naprosto dostane. Jsme nad mraky. Itálii zahalují bílé nadýchané chomáčky mlhy, kterou z vrchu osvětluje ranní sluníčko. Nádherný pohled pro nás. A co teprve děti, kteří něco takového vidí poprvé v životě. Scenérií jsou naprosto fascinované.

Další cesta vede nepříjemným suťoviskem, a to už se jim zase moc nelíbí. Na vlastní kůži zkouší namáhavou chůzi v takovém terénu. Po zdolání tohoto úseku se dostáváme k prvním ocelovým lanům. Večer jsme jim vysvětlili správný postup po feratě, teď jim to ukazujeme v praxi. Postup je velmi baví. Radostně hlásají, že na horu už chtějí lozit jenom feratami.

Cesta příjemně ubíhá až do okamžiku, kdy se nad námi uvolní minimálně dvacetikilogramový kámen a řítí se přímo na nás. Za svůj cíl si vybírá zrovna toho nejmenšího. Ten však zachová chladnou hlavu a v rámci svých možností se mu snaží uhnout. Úspěšně. Zásah dostává jen okrajově do batohu, na kterém zanechává stopy nárazu. Kryštof je však na štěstí celý. Jen ale otřesen, celý se klepe.

Chvíli čekáme, než se trošku vzpamatuje, a když zahlásí, že už v životě na žádnou feratu nechce a začne sám od sebe pokračovat ve výstupu, oddechneme si podruhé.

Cestou nahoru střídají jištěné úseky nejištěné. Terén je opravdu jednoduchý. Já ani Zdenda se nijak nejistíme, ale u dětí dbáme na to, aby se důsledně přijišťovaly. Mimo jiné také proto, aby si typický feratový postup zautomatizovaly.

Asi v polovině výstupu přicházíme na nejištěný a nepříjemný traverz v suti. Pak zase chvíli pokračují lana a zase suť. Poslední část výstupu vede travnatoskalnatým úbočím. Cesta se nám nezdá ani nijak zvlášť nebezpečná, přesto v jednom místě děti uvítají, když si je Zdenda naváže na lano a společně postupují až k vrcholu. Cesta nahoru nám trvala čtyři hodiny.

Na vršku si užíváme výhledů do všech světových stran, zapíšeme zápis do vrcholové knížky, zvěčníme se u kříže, posvačíme a dáme se pomalu na sestup dolů. Zpočátku chtějí být kluci navázaní ke Zdenkovi. Postup je díky tomu hodně pomalý, ale přemlouvat je k tomu, aby šli sami, nechceme. Místy je sníh, který na ně působí jako magnet. "Jé, sníh v srpnu, to jsem ještě neviděl," radostně jásají.

U prvních ocelových lan se odváží z lana a cvaknou se. Zvládnou i suťový traverz. Bez nejmenších problémů slezeme až dolů do Mangartského sedlo, kde končíme túru po šesti hodinách.