Retezat, princeznou Jižních Karpat křížem krážem (2)

To už ale, abychom neopomíjeli hlavní vrcholky, znovu stoupáme. Šplháme do sedla Ciurila (1 780 metrů) a po hřebeni míříme k hoře Retezat, přičemž se v jednu chvíli prvně za život stávám pavoučím taxikářem. Při chůzi mi vlítne pádící pavouk na botu, již zvedám do vzduchu, a jakmile zase došlápnu, bez rozpaků slézá na druhé straně a pokračuje v běhu, aniž by mi poděkoval za svezení. No tohle? To se dělá? Ale co, nechám pavouka na pokoji, raději se jako ostatní zaměřím na terén.

• Předchozí část článku

Na vrcholech Lolaia Nord a Sud přeskakujeme z balvanu na balvan, posléze nabírá na obtížnosti i samotný výstup na Retezat. Chvílemi lezeme vzhůru téměř po čtyřech, jak jsou stěny strmé, posléze se shodujeme, že běželo o nejtěžší úsek při přechodu navštíveného pohoří.

Horu Retezat (mapa uvádí 2 482 metry a vrcholová cedule 2 485 metrů) samozřejmě pokořujeme, otevírají se před námi výhledy na místa známá i neznámá. Před námi se rýsují jak navštívené hory Papusa či Peleaga, tak i například Bucura I. (kousek vedle se vyskytuje méně výrazná Bucura II.). Výhledy jsou opět zajímavé a byly by ještě působivější, kdyby po obloze nepřipluly šedivé mraky, u nichž není jasné, co mají v plánu. Nespustí se náhodou déšť?

Retezat a Bucura

I proto se raději příliš nezdržujeme a mnohem lepší pěšinou než doposud pokračujeme na Bucuru I. (2 433 metrů), z níž se nám mimo jiné nabídne výhled na jezero stejného jména, jež je se svými 10 ha největším jezerem Retezatu. Abych ale neopomíjel hory, hledíme i na vrcholy jako Custura Bucurei, Peleaga, Judele či prve navštívený Retezat, pročež stále litujeme toho, že pohoří ulpívá v šedi.

Čtěte také: Vilcan a Retezat, do nejkrásnějších hor Rumunska

Následuje sestup a denní pouť končíme u jezera Bucura, u nějž stojí dřevěný domek záchranné služby. Poblíž se smí oficiálně stanovat a oblast je využívána víc než dost. U vodní plochy v době naší návštěvy stálo dobře sedmdesát stanů, zkrátka hrůza. A kdyby jen to, jednoho též překvapí, že i v odlehlých horách narazí na voyeury. Ti se vyskytovali u odtokové říčky z jezera, v níž se smí koupat, a očumovali omývající se turisty, no tfuj. Že se nestydí, holenkové!

Jezero Ana

Ráno, vyčasilo se už večer, máme opět nádherně. Panuje klid a větřík si dává pohov, což je prý pro oblast Bucury neobvyklé, i díky tomu se vytvářejí skvělé podmínky pro focení. Na hladině jezera se odrážejí okolní kopce, a tak po probuzení vyrážíme na kamenitý břeh. Plácáme jeden snímek za druhým a bavíme se tím, že jsou v odrazu na vodě vidět mraky lépe než ve skutečnosti, náladu nám trochu pokazí jen jistý Rumun, který náhle přikvačí ke břehu a máchá si ve vodě ruce, pročež dočasně zčeří hladinu.

Posléze vyrážíme do terénu, přičemž náš cíl, jelikož jsme zdolali nejvyšší vrcholy, se jeví býti méně náročným. Míjíme jezero Ana (1 900 metrů) a poté stoupáme pod Slaveiuou. Když se dostaneme na postranní hřeben, nabídnou se nám zpětné pohledy na jezero Bucura, nad nímž se zvedají stejnojmenné vrcholy i Custura Bucurei či Peleaga, za jejíž boční stěnou se v pozadí klube i špička Papusy.

Proč to nepřiznat, rozloučení s nejnavštěvovanější částí pohoří je velmi pěkné, poté traverzujeme svah a hodláme po neznačené, byť v mapě uvedené stezce zavítat k jezírkům Rasucit a Urat. Co se však nestane, na odbočku vůbec nenarazíme a prodírat se k vodě skrz zrádnou kleč nemíníme. Zas takoví blázni nejsme.

Postupujeme tedy dál a po holých pláních dosahujeme vrcholu La Clinte (2 074 metrů). Z něho se nám nabízejí pohledy i na hřeben Malého Retezatu, přičemž na svazích hor proti nám spatřujeme za zalesněným údolím i jezero Zanoaga, k němuž se ubíráme. Jak to vypadá, ještě si slušně mákneme, a to mělo jít o pohodičkový den! Ale co, my se s tím srovnáme.

Mineme polorozpadlou salaš, na jejíž střeše k našemu úžasu leží mrtvá ovce, a vzápětí scházíme k rozcestníku, jehož ukazatel zvěstuje, že nám do cílového bodu schází dvě hodiny. No tohle? Údaj nás trochu překvapí, jelikož počítáme s mnohem delší dobou, jak se posléze přesvědčíme, naše předpoklady se ukázaly jako správné.

Cesta skutečně trvá déle. Zatím to však neřešíme a při strmém sestupu klečovým porostem nás zastaví borůvky. Nabízejí se v neskutečném množství i velikosti a jen velmi otrlý jedinec by odolal jejich tokání, jak dobrovolně přiznám, vysloveně se jich přežíráme.

Další pauzu činíme až v údolí, kde se vyrácháme v potoku, pouze mi není stále jasné, zda jsem to s očistou nepřehnal. Že jsem do vody skočil jednou, dalo by se pochopit, druhý pád do říčky v kraťasech jsem si ale mohl odpustit. Zvlášť když jsem máčel i v kapse nesené hodinky, jež se naštěstí ukázaly býti vodě odolnými. Holt si se mnou kámen, jenž způsobil můj druhý skok do vodního živlu, nemístně zalaškoval.

Dosti ale očisty a ponořme se do smrkového lesa, jenž se mění ve skutečný prales. I proto, navyknuti našim lesům, žasneme, jak vypadá v reálu zcela neudržovaný porost. Stromy rostou i těsně u sebe a zdá se až neskutečné, když se z jednoho místa pnou vzhůru k nebi rovnou čtyři kmeny, všude se vyskytují lišejníky a mechy. Ty se táhnou po kůře a vlají z větviček, pohlcují ve svém objetí kromě kamenů i spadlé stromy, zkrátka nádhera.

Zanoaga

To už opět stoupáme a hustý porost postupně přechází v kleč, po zdolání dobře čtyř set metrů převýšení končíme u Zanoagy (1 997 metrů), jež je se svými 29 metry nejhlubším jezerem Retezatu. I zde po vzoru Bucury stojí boudička pánů ochranářů a smí se zde oficiálně nocovat, také prozradím, že se dá vykoupat v odtoku bez přítomnosti voyeurů. Alespoň já si jich nevšiml a nikdo jiný se o nich nezmiňoval, pro šmíráky asi není Zanoaga, kde nepobývá tolik lidí, to pravé ořechové.

Jídlo si tradičně vaříme z vlastních zásob a ono kupodivu voní i oslíkům toulajícím se kolem, též se setkáváme s členy organizovaného zájezdu, od nichž jsme se před několika dny odpojili a k nimž se tímto opět přidáváme, jelikož není důvod se více rozdělovat.

Poslední den pouze sestupujeme do výletního střediska Gura Zlata, pokud vypustím, že si v úvodu dne střihneme od jezera převýšení zhruba dvě stě metrů. Posléze se ubíráme holými pláněmi s pasoucími se koňmi, odkud se nám nabízejí výhledy jak na vrch Zlata, tak i pohoří Godeanu či Tarcu. Strmý sešup následuje až poté.

Klesáme přibližně třináct set metrů, což potěší zvláště kolenáře, zprvu se jde klečí a nakonec lesem bez výhledů. Jestli něco upoutá, tak strom padlý přes řeku, z něhož učinili lávku. Odměnou za výkon se pak každému stává návštěva chaty Gura Zlata. V té si lze objednat nejen pivo, limo a běžná jídla, ale i mamaligu, což je rumunská krmě představovaná kukuřičnou kaší, k níž nám přidali smetanu a vše posypali ovčím sýrem, zkrátka mňamka nemající chybu.

Závěrem se ještě zbývá vyráchat v potoce a převléci do "čistého", aby člověk alespoň trochu vypadal k světu, přestože následně na hranicích očividně nevoníme rumunské celnici, jež kontroluje naše pasy. To už je ale jiná záležitost, a tak nadobro opouštíme nádherné hory, jež se oprávněně honosí titulem: "Princezna jižních Karpat".