Mallorka, moře žízně na mallorských horách

Na letiště v Palmě Mallorce přistává letadlo snad každých dvacet minut. Proud turistů je silný a zdánlivě nekonečný. Z hlavního města se poté natěšení návštěvníci rozjedou všemi směry. Jejich lehátka a slunečníky jsou nadosah… My mezitím pátráme po nejschůdnější cestě, sevřeni úzkým kaňonem, jehož kolmé stěny stoupají stovky metrů nad kamenité dno. Klid tu ruší jen skřeky dravců a mečení horských koz.

V září letošního roku jsme se s přítelkyní rozhodli prozkoumat španělskou Mallorku, a to bez cestovky, auta a dokonce i spacáků. Kromě lezení a koupání byl v plánu také treking. Nechtělo se nám ale šlapat po nejznámější turistické magistrále ostrova GR 221. Dali jsme přednost staré pobřežní cestě v kombinaci s odmítavým kaňonem Torrent de Pareis.

Sierra Tramuntana

Z vesnice Bunyola, u které jsme strávili pár dní na skalách, vyrážíme na sever, do hor Sierra Tramuntana. Nejvyšší pohoří na Mallorce kopíruje cely sever ostrova a dravě šplhá z moře až do výšky Puig Majoru (1 445 m n. m.). Ten je od pláže vzdálen jen čtyři kilometry vzdušnou čarou, ale bohužel je zastavěn armádní radarovou stanicí, a tak je tento slušný krpál turistům uzavřen.

Nám však nešlo o dobývání nejvyšších vrcholů, chtěli jsme se projít terénem, který je pro zdejší krajinu typický. Náš trek začínáme v městečku Port Sollér, kde nakupujeme zásoby jídla na další dny. Lépe řečeno, přítelkyně nakupuje, já jsem byl z obchodu vykázán kvůli velikosti batohu. Za zraků německých důchodců ještě na batoh připínáme láhve s vodou. Ta je v horách velmi vzácná, a tak ji bereme do zásoby.

Z přístavu jdeme chvíli po malé silničce, ze které se odděluje ledabyle značená stezka směrem na Calu Tuent, nejopuštěnější pláž ostrova. Po cestě bloudíme mezi starými olivovníky a kamennými zídkami, po chvíli ale narážíme na stezku, která nás proplétá bludištěm soukromých pozemků. Po dlážděné pěšině scházíme do malé osady Bálitx, kde se krčí pár tradičních domků a jedna fungující ekofarma.

Stoupání do Col de Biniamar

Stoupáme odtud do sedla Col de Biniamar. Pot stéká do očí a hmotnost trika se zvětšuje. Jsme v sedle. Otvírá se před námi pohled na moře a starou pobřežní pěšinu, kterou budeme traverzovat horský útes. Tady už jsou známky lidského působení minimální. Jen trosky starých zdí směřující od moře kamsi vysoko nad nás. Užíváme si slunečného počasí a výhledů, cesta po pěšině rychle utíká až k dnešnímu cíli.

Navečer docházíme k vyhlášené pláži Tuent. Čekal jsem tu spoustu rekreantů, ale opak byl pravdou, není tu ani noha. Vítají nás vlastně jen čtyři psí nohy, patří místnímu rybáři. Co se děje, se dozvídáme vzápětí. Na pláži Sa Colobra za kopcem právě Tom Hanks natáčí film o pirátech, a tak je silnice pro dnešek zavřená. Kdo do těchto končin nepřišel po svých, ten tu dnes není.

Přechod kaňonem Torrent de Pareis

Po přechodu do městečka Sa Colobra následovalo vyvrcholení našeho treku, průchod zmíněným kaňonem Torrent de Pareis. Začali jsme ranní koupelí v pěnivých vlnách na vyhlášené oblázkové pláži, která od sebe drží slanou vodu a sladký torrent (občasný tok) z hor. Po vylezení z moře nás ale zaskakuje přílivová vlna z vnitrozemí. Na pláž právě dorazili navonění turisté ze zájezdních autobusů.

Opouštíme pěkné místo u skály a hned se o něj strhává bitka mezi příchozími. Je načase vyrazit kaňonem nahoru. Pár minut jdeme společně se dvěma rekreanty, ti ale odpadávají u cedule: "Bez vybavení a znalosti terénu průchod vzdejte." Odvážnější turisté to otáčejí u prvního těžšího závalu.

My pokračujeme dál spletí popadaných kamenů a úzkých průchodů. Je to vlastně taková speleologie, jen místo stropů s krápníky je tu úzký průzor na nebe. Překonáváme pár obtížnějších míst, například hladký vklíněný balvan nebo různé průlezy vodou vymletých děr. Podlézt, seskočit, vylézt, vrátit se, přelézt… Kaňon je velkolepý, oči hltají, ale nohy jim nerozumí. Po téměř pěti hodinách této nechůze se dostáváme k odbočce na ves Escorcu.

To nejhorší nás teprve čeká

To nejhorší nás ale teprve čeká. Zatím jsme postupovali ve stínu, nicméně teď vylézáme na nemilosrdné španělské slunce. A před námi je přes 500 výškových metrů do vesnice, což samo o sobě není mnoho, ale za těchto podmínek to bohatě stačí. Sápeme se nahoru stezkou ve vysoké trávě, ta nás nejprve jen řeže do nohou. Pak ale začíná pohlcovat samotnou stezku, a tak se mezi dlouhými šlahouny zanedlouho ztrácíme.

Zkoušíme jít stejným směrem dál, občas narazíme na vyšlapaný úsek, který ale není od lidí, nýbrž od místních koz. Bloudíme dál v tiché krajině bez stínu a pitná voda nám nemilosrdně dochází. Nakonec volíme sestup k poslední spatřené značce na zemi. Nervózní chodím kolem ní a tápu. V trsu pár metrů vlevo se něco krčí, namáhám krátkozraké oči a jdu blíž.

Zachraňuje nás malý kamenný mužík. Radí důležitý směr a za chvíli už jsme opět na pěšině. Silou vůle po ní vynášíme batohy a naše vyprahlá ústa do vesnice Escorca. V místní restauraci mají hadicí svedenou vodu z pramene, další záchrana. Majitel se ptá, zda jsme přišli od moře pěšky… "You are crazy," reaguje na mé přikývnutí.

Po tomto zážitku v kaňonu jsme ještě pokračovali do monastiru Lluc, kde jsme náš trek ukončili. Dále jsme se na Mallorce věnovali už jen sportovnímu lezení a těžce oddychovému koupání.