Přechod přes Malé Karpaty, hřebenovka

Hřebenem Malých Karpat z Bratislavy na sever

Po Alpách, kdy jsme dobývali velikány výšek téměř 3 000 m vysokých, Malé Karpaty s nejvyššími Zárubami (768 m) mohou zdáti pohořím nevýznamným, leč opak byl pravdou. Vždyť i ony patří k horské soustavě Alpsko - himalájské, mají skalnaté vrcholy a vzhledem k tomu, že se zdvihají prudce z Poddunajské a Záhorské nížiny v povodí Dunaje, jsou výstupy s převýšením okolo 500 m srovnatelné např. i s Beskydami.

Malé Karpaty se táhnou SSV směrem od levého břehu Dunaje v Bratislavě až k Novému Mestu nad Váhom v délce cca 100 km s nejužším místem 16 km. Sousedí na severu s Bílými Karpatami a s Myjavskou pahorkatinou, což bylo zřetelně vidět ze Zárub. Nejvýznačnější vrcholy jsou již vzpomínané Záruby (768 m), Vysoká (754 m), Vápenná (748 m), Somár (649 m), Čertov Kopec (752 m), Javomík (594 m) a na jihu Kamzík (440 m) s vysílačem a s rozhledem až na Alpy. Ale musí být hezky i v Alpách.

Malé Karpaty se dále dle chytré knihy dělí na Devínské Karpaty, Pezinské Karpaty, Brezovské Karpaty a Čachtické Karpaty, proslulé paní Alžbětou Bathoryčkou, kterou naštěstí odsoudili v roce 1611 na doživotí. Hrad byl vidět z vlaku tam i zpět. Z hlediska vodopisu patří Malé Karpaty k povodí Moravy, Dunaje a na severu i Váhu.

Oblast patří do teplé oblasti, což dokazovala naše propocená trika při putování. V oblasti se vyskytuje 39 druhů chráněných rostlin, což jistě Jardu přinutí k dalšímu návratu za Jelením jazykem celolistým či Zimozeleněm bylinným. Na jihu Malé Karpaty proráží Dunaj v Devínské bráně a odděluje je od jejich pokračování v Rakousku, kde se nazývají Hundsheimské vrchy. To krátce k lokalitě našeho letošního putování, které při hlasování všichni podpořili. Mirek si zavzpomíná na dobu vojenskou a nakousneme další neznámé pohoří. Ve složení skupiny dochází ke změnám - nejede Pavel (stavba domu) a Dub (koleno mu nedovolí přenášet.

Jako již po několikáté při našich cestách na Slovensko volíme noční rychlík Petrof Brna do Košic, tentokrát s plánovaným přestupem v Žilině na Bratislavu. My s Mirkem nasedáme ve Svinově, v Přívoze přisedá Orel a v Těšíně Jarda, kterého doprovází Verka. Hlasitě nás zdraví a sděluje nám radostně, že nemáme kotlík. Tedy I. překvapení, pro Jardu tak netypické. Vzhledem k tomu, že vlastníme v baťozích 8 velkých konzerv s úmyslem si je ohřát na ohni, vyžádá si toto další řešení situace.

Na přestup v Žilině máme jen 10 minut, a proto s nevolí sledujeme, jak v Mostech u Jablunkova chytáme sekyru. Naštěstí v Žilině je na tom podobně i vlak z Košic, takže do hlavního města Bratislavy přijíždíme místo v 6.10 až v 7.10 hod. Toto téměř 400 000 město v nadmořské výšce 140 m nás přivítalo modrou oblohou bez náznaků ochlazení a deště, které byly u nás meteorology předvídány. Tedy druhé překvapení, tentokrát příjemné. Steinův pivovar byl založen v roce 1871 a tuto značku v okolních hospůdkách nadále několikrát okusíme.

Díky Mirkovi, pomocí automobilu, navštívíme TESCO, kde Šulda za trest potupně nakupuje něco, co vzdáleně připomíná kotlík - je to spíše salátová mísa, kterou po návratu do vlasti věnuje svojí Verce. Nu což - "Aku mala - taku dala!" Odjíždíme na vrch Kamzík (440 m), nejvyšší vrch nad Bratislavou, kde je vysílač, kavárna, koliba. restaurace i bufet, jehož služby využíváme nákupem vychlazených piv. Jezdí zde i městská hromadná doprava, my jsme jeli vozem.

Dáváme si první razítko (já druhé) a fotíme se. Volíme lehkou sportovní výstroj, čepice a brýle proti slunku, nahazujeme krosny a vyrážíme. Mirek nese kytaru jako prvý. Zkušeně se rozhodujeme pro neznačenou cestu lesoparkem k jezeru na Železnej studánce, kde chceme narazit chytře na žlutou značku. Leč u jezera potkáváme uja, který nás navádí k zavřené restauraci, odkud putujeme přes hory a bukové lesy, bloudíme krajinou, nadávajíce si za tuto trapnou chybu v neznámé zemi a kufrujeme dále směrem na sever, občas se nám nečekaně zjevuje vrch Kamzík z různých stran a začínáme ho postupně nesnášet.

Pak naštěstí narážíme na asfaltku, kde se orientujeme pomocí map a samotářského turisty z Bratislavy, který tvrdí, že za chvíli budeme na červené značce na výletním místě Kačín. My jsme čekali zprava žlutou, přišla zleva červená. Tak móžno i tak móžno. Zasedáme pod mohutný strom ke stolu, otevíráme teplá piva a vzpomínáme na Duba, kterému by se pod dubem určitě líbilo. Já vzpomínám současně na X. ročník "Mierového pochodu Bratislava 1982", kdy jsem zde absolvoval trasu 35 km a na Kačíně byla kontrola. Čo bolo, to bolo.

Částečně asfaltkou, místy i lesem, dobýváme ves Marianka (220 m), cca 11 km od Bratislavy. Je to význačné pout ní místo s kostelem, klášterem a dvěma hospodami, využíváme hned tu první. Několik piv, pro mě výjimečně i dva čaje, párky a klobása nás staví na nohy. Teplota venku je minimálně 35 °C, na slunci více, připomíná nám to poprvé Balkán (Řecko, Melnik atp). Před krčmou se fotíme a vyrážíme na poslední část dnešní cesty - na Chatu pod Vrchom nad obcí Borinka.

Stoupáme mezi vrchy Rovnice (378 m) a Svatým vrchem (446 m) přes Klčovnici, pak klesneme přímo k naší chatě, kde již nás v 15.00 hod očekává Štěfan Zabák - chatár, ktorý má horskou chatu, chatky, domek, lupenku a 7 psů z útulku, kteří mu to jeho bohatství střeží. Je docela milý, dává nám klíče od pokoje a sděluje vše další potřebné.

Chata má několik zvláštností: otevírají až ve 12.00 hod, zavírají již ve 20.00 hod, neprodávají cigarety. Naštěstí je zde moc hezky, mají vychlazenou Plzeň, dobré čerstvé řízky i sprchy. Jaroušek somruje "cíga" od učitelek, které zde jsou na výletě s omladinou Odměňuje je kořalkou, tak dostává posléze další příděl. Míra vytahuje kytaru, zpíváme a je nám po celodenní túře krásně. Spát jdeme poměrně brzy, Orel s Mírou jsou vytrvalejší.

2. den

Vstáváme okolo sedmé, venku neprší a zpívají ptáci. Nemusíme do práce a nohy nás nebolí. Díky za každé nové ráno! Balíme bagáž a vyrážíme z kopce do vesnice Borinka, kde u obchodu doplňujeme zásoby. Je zde plno nových novostaveb zbohatlíků z Bratislavy, místní lidé si však blahobyt neužívají.

Vyrážíme severozápadním směrem na hrad Pajštún (486 m), tedy převýšení 250 m. Prudký výstup stojí za to, teče z nás jako z volů. Hrad vyhodila do povětří napoleonská vojska v roce 1810, od té doby je zde zřícenina, ale hodnotná. Vidíme naši včerejší cestu od Kamzíku, Devinskou Kobylu i u Dunaje bílý hrad Devín, jeden ze symbolů slovenského národa. I odtud prý bývá vidět na severní výběžky Alp, ale dnes tam asi bylo zataženo. Sledujeme i naši další cestu na sever, kopce se táhnou poměrně daleko. Však se jich brzy dočkáme, dnes musíme dojít až na horský hotel Baba, kde máme zajištěný druhý nocleh.

Sestupujeme z hradu do sedla, abychom znovu vystoupali na Kozlisko (537 m), což je konečně prvá pětistovka. Jak je vše relativní, dnes nám to připadá proklatě vysoko. Přes Staré Hájne a Ostrovec (468 m) klesáme do Košariska, kde očekáváme možnost občerstveni na chatě.

Chata tam skutečně je, jmenovala se dříve "Budovatel", dnes patří Ministerstvu vnitra. Nesympatická důležitá dáma, nejspíše podpraporčice, nám sděluje, že je zde všechno zatvorené, ale nedaleko je hospoda. Hospoda dál skutečně byla, dokonce ve stylu "Country", ale bývá otevřená pouze víkendově.

Začíná poprchávat, máme obavy ze špatné předpovědi "do konce příštího března". Naštěstí přestává, pod Kozím chrbátom narážíme konečně na červenou Štefánikovu magistrálu, která vede z Bratislavy až na Bradlo nad Brezovou, kde je ve výšce 543 m mohyla významného generála, který byl snad zákeřně sestřelen. Kdo ví, jak to bylo.

Poté stoupáme na vrchol Somár, kde jsou dřevorubci i výhledy na jih. Dáváme si 1. vrcholovku z malé čutory a ještě menší štamprle velikosti náprstku. A to jsme již druhý den na cestách! Dub by tomu nevěřil. Sestupujeme na sedlo Tri kamenné kopce, kde je rozcestník cest na Babu, do Limbachu i na Zumberg.

Je zde ohniště z cihel a tabule, označující Záhorský vojenský prostor. Tabule i turistický rozcestník jsou zdařile prostříleny kulkami ze samopalů Mečiarových mušketýrů, byť "mamlas" je z roku 1991. Asi zděděné pudy po Jánošíkovi či partyzánech, snad i po Hlinkových gardách. Borovička zajisté dodala odvahu i chuť k palbě. Rozhodujeme se udělat první kotlík, tentokrát z fazolí a hověziho. Panenský kotlík bude mít konečně setřený pel a bude vlastnit patřičnou vůni i připáleniml.

Jaroušek topí, já míchám, pak všichni jíme. Orel vytahuje Moskevskou vodku z dob totalitních. Pokrm byl překvapivě zdařilý, Orlův chléb se po dotyku rozdrobil. Pak následuje další výstup na Konské hlavy (648 m), odkud již s omezenými výhledy na západ (vojenské cvičiště) sestupujeme do sedla Baba, které protíná asfaltová silnice z Malacek do Pezinoku.

Ve výšce 540 m nalézáme bufet, kde čepují Topvar. Dáváme si několik kousků a vyslechneme Orlovu story o cestě na Kanárské ostrovy záhadnou cestovkou, přičemž se málem pohádáme. V cíli jsme opět jako včera již v 15.00 hod, i zde je velmi hezky. Očekávaný hotel však vypadá opět "balkánsky", u hlavní cesty nalézáme ten pravý - "Motel na vrchu Baba", patřící pani Daniele Hromníkové, na kterou se tážeme

V kraťasech, s neholenými tvářemi a baťohy vypadáme podivně, nakonec se vše v dobré obrátí a za cenu 900,- Sk máme dva krásné dvoulůžkové pokoje s příslušenstvím. Využíváme sprch a přesouváme se do restaurace na vydatnou večeři, láhvovou Plzeň a zábavu s naší kytarou. Venku začíná pršet, zaléháme v neblahé předtuše deště v následném dni. Ještě před půlnoci již tvrdě spíme.

3. den

K naší radosti se po 6. hodině probouzíme opět do slunečného, byť chladnějšího rána. Venku v noci pršelo, silně se ochladilo, ale obloha je opět modrá. Balíme, platíme a paní vedoucí nám vaří čaj a kávu. Poslední foto jako vzpomínka na Babu a v 7.30 hod opět stoupáme do protějšího kopce na vrch Čmelok (709 m), kde je něco jako vysílač, poté přes sedlo pod Javorinou dobýváme nádherný vrchol Skalnaté (704 m), odkud jsou fantastické výhledy na všechny strany. Vrchol byl zřejmě postižen požárem, všude jsou ohořelé kmeny i stromy. Dopřáváme si malé občerstvení a fotíme.

Sestup je velmi prudký, za deště bychom si užili. Zvláště botaskáři by si přišli na své, podklad je samá hlína. Leč nakonec bezpečně dobýváme sedlo Čermak, kde se rozhodujeme pro "odskok" po žluté značce na Zochovu chatu v Piesku nad městečkem Modra, nejznámějším vinohradnickém místě Slovenska s největší rozlohou vinic, tradice vinařství je zde již od 14. století.

Kousek za rozcestníkem nalézáme ohniště, opět volíme kotlík. Tentokrát pro změnu hrachovou polévku, do které krájím prorostlé uzené, které Orlovi nedělá dobře. Je nelehké se zvlhlým dřívím rozdělat oheň, leč posléze Jarda vítězí nad živlem a plamínky vesele plápolají. Problém je umístit "kotlíkomísu" tak, aby se jeho nebo lépe její obsah záhy samovolně nevyprázdnil. Proto Mira přichází na nápad téměř geniální, nalezl železnou lopatu a klade ji na kameny ohniště jako plotnu kamen, usuzujíc správně, že teplo proudíce sáláním i konvekcí současně, uvede vodu v kotlíku na lopatě do varu. A tak sedíme nad lopatou a pozorujeme plamínky ohně, které se však jakoby někde ztrácely.

Po asi 5 minutách zjišťujeme, že voda s rozmíchanou hrachovou směsí je asi 25 °C teplá, tedy jako v porubském bazénu. Důvod byl prostý - lopata nebyla rovná a kotlík měl malou styčnou plochu pro ohřev dna. Ukončujeme tedy "grilování lopaty" a kotlík klademe přímo mezi kameny. Asi po dalších 20 minutách vítězíme a konzumujeme chutnou hustou krmí, zapíjejíc ji opět vodkou, kterou Šulda označil za slivovici. Další překvapení! Pak se nečekaně zjevuje skupina asi 10letých dětí s paní učitelkou a zdravotnicí, putujíc ze Zochovy chaty.

Děti udiveně a zvědavě pozorují čtyři zarostlé "ujce" z Čiech, jejich krosny i výzbroj a chtějí se s těmito exoty fotit. Totéž činíme i my, paní zdravušku si bereme doprostřed. Loučíme se a pokračujeme dál, kde nás však u lesa "vcucne" Chata pod lesom, kde hodná paní nabízí 4 "zlaté bažanty". Odtud je to již jen 10 minut na Zochovu chatu, která je u velkého parkoviště, kam jezdi autobusy z Modré. Hotel vypadá hezky, mají i pohledy, prospekty, razítko, ale na pivo jdeme do protější koliby, jejíž interiér je stylový a útulný. Pivo však je samý CO₂, nestojí za nic.

Proto záhy odcházíme a Mirek tam zapomíná čepici, pro kterou se po 200 m vrací. Po asfaltové cestě asi 5 km dlouhé opět narážíme na červenou značku na Hubalové (534 m), odkud stoupáme na zatím nejkrásnější vrch Taricové skály (620 m), odkud pozorujeme na západě mohutnou vápencovou Vysokou (754 m). Jarda leze na skálu, fotíme se a obdivujeme téměř mračna broučků, kteří zde asi mají svůj slet. Sokoli mívali svůj slet na Strahovském stadionu v Praze.

Po následném prudkém sestupu a opětném výstupu narážíme na plot obory, který nás provází asi 2 km severním směrem. Na jejím konci opět objevujeme ohniště a na řadu přichází tentokrát guláš. Zapíjíme 1 pivem z Piesoku a vodkou. Za toto gurmánství záhy pykám, je mi špatně a po sestupu asfaltkou Soločnickou dolinou do Soločnice jsem rád, že jsem naživu.

V hospodě, která je opět balkánského typu, kde se odhazují nedopalky na zem ještě hořící, mají televizi a začíná fotbal, kdy hrajeme proti Francii. Za stavu 1 : 1 (Poborský dal gól z pochybné penalty) opouštíme krčmu a jedeme autobusem v 18.15 hod do Plaveckého Mikuláše, kde máme další, již poslední nocleh v rekreačním zařízení "Naftár". Vpravo sledujeme romantický Plavecký hrad (400 m) z roku 1296. Prý jsou zde i horolezecké terény na skále, odkud hrad vystupuje jako dominanta okolního kraje. V 16. století byla na hradě dokonce tiskárna.

Vystupujeme opět za teplého podvečerního počasí v Plaveckém Mikuláši a tážeme se na naši ubytovnu. Navštěvujeme cestou krčmu, která na nás nijak pozitivně nezapůsobila, já si dávám jako balzám na svůj bolavý žaludek horký čaj. Orel a Mira jsou chlapi, pijí pivo. Jarda raději ustupuje do předem připravených pozic rekreačního střediska, kde jsme úplně sami a obýváme sedmilůžkový pokoj vedle kulturní místnosti. Jsou zde sprchy, ošetřovna s vařičem i ledničkou a záchod nečekaně malých rozměrů, kde jen s obtížemi je možno zasednout k vykonáni potřeby. Dlouhán Pepa - náš kamarád, by musel od kráčet do okolní přírody, nevlezl by se tam.

Chybí nám teplá večeře, se kterou jsme počítali. I potraviny a pití došly, proto Jarda s Orlem vyráží zpět do vsi za úlovkem. Přinášejí osm piv, 0,5 l borovičky a 1/2 pecnu chleba, který někde vyžebrali v soukromí. Jako zákusek pak tři palačinky od paní výčepní. A pak že nás bratři Slováci nemají rádi!

Jarda se opět představil jako stratég, ovládaje dokonale "fáberování". My s Mírou zatím v televizi pozorujeme, jak nahý mladý Pucholt bojuje s mladou Hanou Brejchovou a starou roletou v hotelovém pokojí Vítězí na všech frontách. Ze srdce mu to přejeme. Ve střízlivém stavu se těžce usíná, chrápeme, chrčíme a mlaskáme. Státnicky a mužně to vyřešil nasraný Míra, já posléze odcházím spát do vedlejší části budovy, kde je postelí asi 60.

Záhy usnu, probouzím se před šestou, venku opět svítí slunce, zpívají ptáci a na mé posteli jsou obscénní zápisy z prožitých nocí všech možných sexuálně orientovaných člověčích skupin. Zvlášť mne zaujme stručný obsah zprávy: "Jebal som tuna a jebať tu budem zas!". Po ránu milé. Ale to je již vlastně začátek posledního dne.

4. den

Ráno je skutečně nádherné jako v kanadské divočině, z okna je vidět Plavecký hrad a probuzená okolní příroda. Naposled balíme, vaříme čaj, pomýváme a uklízíme. Jdeme platit paní vedoucí, získáváme další informace o další trase, fotíme a razítkujeme "wanderbuchy". Cesta na Brezinky trvá asi hodinu, je poněkud komplikovaná díky odbočce na červenou značku a pak již drsně stoupáme na zříceninu Ostrý kámen, kde ve výšce 510 m čekáme 1/2 hodiny na Jarouška, který vyměnil svůj j botanický zájem za archeologický a bádá v hradbách.

A pak nastává zlatý hřeb pochodu. Po nádherném skalnatém hřebenu s výhledy až na Pálavu úzkým chodníčkem dobýváme nejvyšší bod Malých Karpat Záruby (768 m). Před dobytím vrcholové kóty se ochlazuje, zatahuje a začíná pršet. Navlékáme bundy a konstatujeme, že jsme počasí přechválili. Potkáváme několik turistů, Jaroušek zafáberuje.

Pod dvěma vrcholovými body Zárub s výhledy na jih a na sever objevujeme hořící ohniště, takže jen stačí přistavit kotlík s čočkou a uzeninou. Neuvěřitelné, to jsme ještě neviděli. Ze by Timur a jeho parta? Nikoliv, byli to mladí táborníci, kteří zde pobývali před námi. Přestalo pršet. Opět pivo, foto a mírný sestup na Havraní skalu (500 m), odkud je jako na dlani Podunajská nížina, v dáli je pohoří Tribeč se Zoborem nad Nitrou a vlevo začíná Povážský Inovec.

Ze Zárub jsme viděli na severu i Bílé Karpaty s vysílačem na Velké Javorině a za ní i Vrštatecká bradla. Tedy kraj, kde se v Bošaci narodil náš kamarád Jarda Dub, kterého jsme během cesty několikrát vzpomínali, stejně jako stavebníka Velču, pro kterého by vrchol Zárub byl jistě vítaným skalpem.

Mirek zjišťuje odjezdy vlaků ze Smolenice od ochotného mladého vedoucího turistické družiny a sestupujeme směrem na Trstín. Na železniční stanici Smolenice jsme již ve 13.00 hod, 13. 10 hod jede zázračně vlak z Kútú na Trnavu, pak něco k zakousnutí v Trnavě a rychlík 14.23 hod do Žiliny, Akce kulový blesk.

Jelikož jídelní vozy jsou má slabá stránka, usedáme k pivu a Jarda hlídá bagáž v první třídě, poté, co zvítězil nad masitým růžolícím průvodčím. Pozorujeme Bílé Karpaty, Povážský Inovec, Strážovské vrchy (i Vápeč vykoukl) a Javorníky. V Žilině za poslední fond kupujeme pivo, korbáčiky, obložené rohlíky a loučíme se v Těšíně. My s Orlem jedeme přes Bohumin do Ostravy, Mira do Havířova, Jarda do Frýdku. Tak, jak to má být.