Putování liduprázdným Mafate, Réunion (1)

Mafate je nejmenší, nejdivočejší a nejodlehlejší ze tří skalních amfiteátrů (cirques) ve vnitrozemí Réunionu. Jeho jméno odvozeno z malgašského výrazu Mahafaty, jenž by se dal do češtiny přeložit jako smrtící, osudný, tak přesně vystihuje povahu tohoto místa. Tento, místy až kilometr a půl hluboký kotel je totiž svým charakterem naprosto unikátní.

Drsný ráz a nepřístupnost této oblasti zapříčinily, že se tu zachovala panenská příroda s minimálním zásahem člověka. Jediným způsobem jak se dostat do toho nádherného kouta ostrova je buď vrtulník, kterým se obstarává většina místních služeb (nákupy, pošta, lékař apod.) a nebo pěšky. Tento způsob jsme zvolili i my.

Z pěti možných přístupových cest do Mafate jsme si vybrali tu z cirku Cilaos. Už samotná cesta do Cilaos patří k nezapomenutelným zážitkům. Silnička se do městečka Cilaos ležícího ve výšce 1 200 m n.m. kroutí ve čtyř set zatáčkách a po většinu cesty je vytesána do skály a přilepena k okolním strmým svahům. Když projedeme závěrečným tunelem rozprostře se před námi taková nádhera, že musíme zastavit a z otevřenou "hubou" koukat na tu nádheru.

Čtěte také: 150 metrů na laně, kaňon Eli

Z Cilaos jedeme kousek po silnici D 242 až k malému parkovišti a piknikovému místu "Aire de pique nique Bras Rouge". Je to úžasné, nádherné místo pro táboření s altánky, ohništěm, grilovacím roštem a pramenem pitné vody. Zuzka nám opět uvařila výbornou večeři a my v klidu uléháme, abychom nabrali dostatek sil na zítřejší pochod cirkem Mafate.

Ráno balíme stany, dvanáct dlouhých francouzských baget a pár salámů a po značené cestě GR R1 - GR R2 vyrážíme vstříc našemu třídennímu dobrodružství v nejdivočejším cirque ostrova. Zpočátku cesta vede mezi mohutnými listy aloe vera, které jsou opředená obrovskými žlutými pavučinami velkých žlutočerných pavouků rodu Nephila, kterých je na Réunionu všude spousta a naštěstí pro nás nejsou jedovatí a hrozivě jen vypadají.

Asi po hodince chůze přicházíme na rozcestí, odkud doprava odbočuje cesta k vyhlídce na "les Trois Salazes". My však pokračujeme dále řídkým listnatým lesem, mezi stromy porostlými dlouhými vousy lišejníku.

Les postupně střídají jen nízké pokroucené keře a nám se tak otvírají nádherné výhledy na cirque Cilaos, který před sebou máme jak na dlani. Asi po dvou hodinách chůze jsme v sedle "Col du Taibit" (2 081 m n.m.) a poprvé můžeme nahlédnout, pěkně z ptačí perspektivy do čarokrásného Mafate.

Pod sebou máme dramatickou členitou krajnou, proměnlivé různobarevné odstíny a nepřekonatelnou majestátnost. Žádné silnice, auta, města, stres. Jen vysoké hory, ostré rozeklané hřebeny a hlubokými roklemi zbrázděná krajina nám leží přímo u nohou. Po malé svačince a nabažení se pohledem na tu nádheru zahajujeme sestup k vesničce Marla.

Zhruba o hodinku později jsme o pět set metrů níže v malé poklidné vesničce Marla a sedíme před malým barem u vychlazeného piva a ochutnáváme samosu. Samosa patří mezi typická indická jídla a dokládá tak vliv dávných indických přistěhovalců na místní kulturu a kuchyni. Jedná se o taštičky z listového těsta plněné různým náplněmi od zeleniny počínaje a mořskými plody konče.

Po této výborné kulinářské vložce, jsme pokračovali dál po trase GR R2. Nejprve jsme procházeli okolo malých dřevěných domků se střechou z vlnitého plechu a mezi políčky kukuřice až na malý vršek za vesnicí, odkud jsme poprvé uviděli řeku "rivi?re des Galets" která odvodňuje celé Mafate.

Úžasné místo Trois Roches

Sestup k řece je vede pustou krajinou po šerkových polích s minimem vegetace, takže nás pěkně spaluje polední slunce. Když přicházíme k řece, zjišťujeme že cesta vede po druhé straně, avšak most nikde v dohledu. Chvíli hledáme kde by se dala řeka pohodlně přeskákat, ale pak se raději sundáváme boty a řeku brodíme a spojujeme to tak s malým osvěžením po náročné cestě.

Dál cesta vede po břehu řeky a připadáme si jako na houpačce, neboť cesta chvíli vede vysoko nad řekou a za chvíli zase spadne k řece a takto se to několikrát opakuje. Když se přehoupneme přes jeden boční hřebínek, krajina se jako mávnutím kouzelného proutku mění a místo sevřené kamenité rokle se před námi otvírá široké zelené údolí s poklidně tekoucí řeku.

Touto, zatím asi nejúžasnější krajinou, kterou jsme na ostrově viděli, jsme přišli až k úžasnému místu jménem "Trois Roches" ("Tři balvany"). Jedná se o vodopád, který padá asi sedmdesát metrů dolů úzkou průrvou v šedé žule, kterou precizně vymodeloval do vlnitých ornamentů. Sundáváme batohy a z hrany v leže nahlížíme do děsivě vypadající úzké temné soutěsky pod námi, ve kterou se změnilo to nádherné, široké a zelené údolí za námi.

Všude okolo je perfektně vyhlazená žula nebo jemná travička s řídce roztroušeným aloe, která úplně vybízí k táboření. I když jsou teprve čtyři hodiny rozhodujeme se zůstat na tomto úžasném místě a stavíme stany. To zpozoroval býk pasoucí se na druhé straně řeky a rozhodl se, že přijde na návštěvu a začal brodit řeku, což nás zpočátku trochu vyděsilo. Ale když býk uviděl nás čtyři sošné chlapy pochopil, že mu Zuzku nedáme a odešel podél řeky směrem na Marlu.

• Dokončení článku