Letní přechod přes pohoří Lužické hory, pohraniční hory

Přechod Lužických hor přes Jedlovou a Tolštejn

Předpověď počasí slibuje, že ještě snesitelně teplé dny bez deště vydrží i tento víkend. Přibaluji tedy do batohu pouze spacák (jsem zmrzlík, tak radši Bambusu M10), alumatku a plachtu 2 × 3 m (lehká skladná plachta na auto s otvory po obvodu za pouhých 59 Kč je k dostání takřka v každém hypermarketu) a rovnou z práce upaluji na nádraží.

Přechod začínám na vlakové stanici Chřibská (trať č. 081 Děčín - Rumburk). Pokud pojedete od Prahy, je asi lepší jet přes Nymburk a vystoupit ve stanici Jedlová (trať 080). Přechod je možno zahájit rovnou odsud či přestoupit a popojet o jednu zastávku dál do Chřibské (některé spoje od Nymburka tam i pokračují).

Od nádraží vyrážím po modré na rozcestí turistických značek (pozor - nejděte dolů do Chřibské!). Zde po cca 500 m přecházím na červenou a pohodlnou cestou lesem docházím do osady Jedlová. Pokud jste zde ještě nebyli, zastavte se aspoň na chvíli v penzionu Zvoneček. Již jeho exteriéry navozují atmosféru jako v pohádce, restaurační místnost je pak jednou velkou sbírkou zvonečků.

Vrchol Jedlové

Dále cesta začíná stoupat, vede zčásti i po sjezdovce, ale není to žádný zabiják - cca po 40 minutách jsem na vrcholu Jedlové (774 m n. m.). Výstup na rozhlednu, která byla zachráněná doslova 5 minut po dvanácté v roce 1993 si nenechávám ujít.

Vstupenku za symbolickou cenu koupíte v sousední horské chatě. Díky vstřícnému personálu, dobré kuchyni a pivečku je zde velmi příjemné posezení, můžete si i zajistit nocleh. Škoda, že půvabný vrchol hodně ztratil ze svého šarmu díky vybudování dvou telekomunikačních stožárů, z nichž jeden je opravdu mamutí.

Po krátkém oddychu scházím s vrcholu. Asi po 300 m se červená větví (vpravo je to zpět do osady Jedlová). Kdykoliv tu jsem, tak se musím aspoň na chvíli zastavit - podvečernímu výhledu odsud se nevyrovná ani kruhové panorama z rozhledny - plastickému obrazu dominuje Klíč, v desítkách dalších vrcholků vás jistě upoutá Malý Stožec, Velká Tisová, ale i např. vzdálenější Vlčí Hora, při dobré viditelnosti i Milešovka … jednou se mi při západu Slunce podařilo zahlédnout i Želenický vrch a Zlatník u Mostu. Ani se mi nechce odejít, ale Slunce už je hodně nízko nad obzorem, tak raději pokračuji.

Zřícenina hradu Tolštejn

Po červené křižuji zelenou značku (vede od nádraží Jedlová přes Ranč a Křížovou horu do Jiřetína pod Jedlovou) a mířím k poslednímu cíli dnešní krátké cesty - zřícenině hradu Tolštejna (670 m n.m). Posledního světla využívám k vytipování vhodného místa pro nocleh. A pak již vzhůru na hrad. Založen byl v polovině 13. století a vydržel až do roku 1642, kdy ho zapálili Švédové.

V roce 1866 byla ve zřícenině zřízena hradní restaurace, kterou se před několika lety podařilo obnovit (či lépe znovu vybudovat). Vystupuji na skalnatý vrchol, který je přístupný díky schodišti a lávce a pozoruji příchod noci do Lužických hor. Večeře za rozumnou cenu, stejně tak i pivečko, chvíli posedím a hajdy na kutě - zítřek už taková selanka nebude. Scházím dolů, mezi dva vyhlédnuté stromy natahuji provaz, přehazuji plachtu, upevňuji čtyři stanové kolíky, vybaluji alumatku a spacák. Ještě vedle sebe uložit batoh a ať si ranní rosa přijde.

Ráno vyrážím hned za rozbřesku. Stále po červené scházím do osady Lesné. Původně tu stával lesní mlýn, po vybudování silnice tu od roku 1803 začaly vyrůstat zájezdní hostince, svého času tu byly i lázně. Časy se ale mění - zavítáte-li sem dnes v pozdější hodinu, přivítají vás po okrajích silnic stepující skupinky prostitutek - SRN je blízko a kde je poptávka, je i nabídka.

Překračuji hlavní silnici a stoupám poměrně příkrým svahem do sedla mezi Čertovou plání (vpravo) a Kozím hřbetem (vlevo). Procházím místy tzv. Lužického zlomu. Jde o linii tektonické poruchy, podél které byla vyzdvižena starší žulová vrstva (Kozí hřbet) a střetla se s vrstvami pískovce (Čertova pláň). Netřeba ani tabulí naučné stezky, aby si trochu pozorný turista všiml rozdílů při pohledech vlevo a vpravo od cesty (jiné kameny, jiná vegetace …).

Stoupání na vrchol Luže

Na rozcestí pod Ptačincem červená uhýbá ostře vpravo a po pár metrech stoupání jsem na hlavním hřebenu. Cesta po něm chvíli kopíruje hranici se SRN a poskytuje pěkné výhledy. Cca 700 m před osadou Myslivny odbočuji a po značené stezce stoupám na vrchol Luže (793 m n.m), nejvyšší hory Lužických hor. Mimochodem víte, že stezka, po které šlapete, zde vznikla v roce 1851 pro bývalého císaře Ferdinanda V. Přes vrcholovou plošinu vede hranice se SRN, díky péči německých turistů můžete posedět na lavičkách a zapsat se do vrcholové knihy.

Vrchol poskytuje výborný rozhled. Občerstvení tu ale nehledejte. Jen zbytky budovy připomínají, že tu kdysi stávala chata. První byla postavena v roce 1823 (dřevěná hospoda K. B. Mathese), majestátní chata z roku 1879 pak vydržela až do novoročního požáru v roce 1946. Pivečko na mě čeká na Myslivnách.

V chatě Luž již otevírají, takže párečkem, pivkem a turkem nepohrdnu. Osada Myslivny má svoji romantiku zejména v zimě. Samotný hřebínek a hustá síť lesních cest v okolí je ideální pro běžkaře, kteří před dokonale upravenou stopou a davy lyžařů upřednostňují jízdu v krásné přírodě. Louky s vleky s nízkými cenami na jihozápadním svahu pak potěší nenáročné sjezdaře.

Scházím po červené dolů a přes Horní a Dolní Světlou (při cestě se nachází spousta starých, vzorně udržovaných chalup) se blížím ke Krompachu. Dnes bych asi volil cestu poněkud atraktivnější - z osady Myslivny přes turistický přechod nad Waltersdorfem z německé strany na Hvozd. Trasa nabízí možnost návštěvy skalních útvarů Nonnefelsen či Falkensteinu a Orgel (malé "varhany"). A nevím, jestli bych dokázal nesestoupit do malebného městečka Oybinu s mohutným hradem a odpustit si vyhlídku se Scharfersteinu či Topferu. Ale to by asi chtělo den navíc.

Hvozd, dominanta Lužických hor

Slunce už začíná pěkně připalovat, vděčně tak kvituji výhody funkčního, pot odvádějícího prádla a šátku. V Krompachu využívám chládku místního hostince a chmelovým mulťákem doplňuji tekutiny. Únava a s ní i obava z následujícího stoupáku mě rychle opouští a tak pokračuji dále po červené na východ, na jeden z mých nejoblíbenějších kopců a dominantu této části Lužických hor - Hvozd (750 m n.m.). Cestou tentokrát vynechávám odbočku k místní raritě - krompašským tisům, z nichž nejstarší je přes 500 let starý.

Rozhledna z roku 1892

Šátek i triko jsou pěkně prosolené, když se zastavuji na jeho jižním vrcholku. Z rozsáhlého vrcholu patří Česku jen tento malý kousek. Do roku 1946 tu stál i český hostinec, dnes musíte vzít zavděk chatou německou (koupíte zde i pohlednice, obsluha je vstřícná, přijímala i české koruny). Na sousedním asi 900 m vzdáleném severním vrcholku, se týči krásná kamenná rozhledna z roku 1892 a samozřejmě nechybí ani restaurace.

Chcete - li se tam podívat, musíte sestoupit, přejít na hraničním přechodu a znovu vystoupat z německé strany. To by udělal leda blázen - za 10 minut již kupuji vstupenku, tisknu na pohledy krásná razítka a stoupám za úžasnými výhledy. A jedna zajímavost z Hvozdu - dříve tu stával optický tyčový telegraf, kterým se přes Bezděz ku Praze signalizovala čísla vylosovaná v lotynce v Žitavě!

Cesta dolů mi připadá nekonečná. Červená značka kopíruje hranici, stáčí se na sever, aby pak prudce obrátila k jihu na Šestku (rekreační zařízení, tábor) a pak znovu chytila východní směr a kolem Sokola (593 m n.m) došla do Petrovic. Pamatoval jsem si zde na malý krámek s potravinami a restauraci. Obojí vypadá již jako dlouho uzavřené, ale otevřeno má pro mě nový penzion u silnice k hraničnímu přechodu pro pěší u obce Luckendorf. Pro dnešek je to poslední možnost k občerstvení.

Skalní divadlo a Popova skála

Opouštím Petrovice a opět se nořím do krásných lesů. Po červené značce pokračuji na východ a kolem Loupežnického vrchu, s takřka neznatelnými zbytky hradu mířím do Krásného dolu. Jde o malebné údolí se spoustou skalních útvarů, nacházejících se zejména v bočních dolech. Neodpustím si tu malé odbočení - na křižovatce značených cest ostře uhýbám po zelené vlevo.

Kolem Skalního divadla (skalní stěny jako kulisy a pískovcové věže jako postavy) a Podkovy (s údajnými otisky čertova kopyta) stoupám k úpatí Popovy skály (565 m n.m.). Již v roce 1904 zpřístupněný vrcholek poskytuje parádní kruhový výhled (Smrk, Jizera, Vraní skály, Vysoká, Ještědský hřbet, Ralsko, Tlustec, Ortel, Jezevčí vrch, Hvozd, Luž, Klíč, Scharfenstein a další) a je vyhledávaným cílem vycházek turisticky založených obyvatel severně ležícího Hrádku nad Nisou.

Vracím se zpět na červenou do Krásného dolu a severním úbočím Vraních skal a Hřebenů (v obou nesčetné horolezecké terény) přicházím do osady Horní Sedlo. Tu protíná silnička spojující sever s jihem (Hrádek nad Nisou s Rynolticemi). V jedné z chalup prosím o doplnění zásob vody a pokračuji ještě pár set metrů dál.

Na úpatí Ostrého vrchu (507 m n. m) shazuji batoh - pro dnešek padla. Vybaluji alumatku a do soumraku se pouze povaluji, vařím si polévku, kafe a chroupu tatranky. Brzy usínám, v noci mě budí jen šramot, praskání větviček a po mém pohnutí zběsilý úprk lesní zvěře.

Přes Kozí hřbety

Ráno pokračuji dál na východ. Cesta nejprve chvíli stoupá, aby pak dále pokračovala přes velmi pěkné skály Kozích hřbetů. Místy vede přímo po jejich ostrém hřebínku a poskytuje i pěkné, byť omezené výhledy. Procházím bukovým lesem, když mě zarazí podivné zvuky, přicházející zleva, z celé plochy hustého podrostu. Zastavuji a najednou jsem uprostřed stáda divokých prasátek různého stáří. Moje přítomnost jim rozhodně nevadí. Já tak klidný nejsem a pro jistotu zůstávám nehybně stát ještě pár minut po jejich odchodu.

V závěru cesty vystupuji na vrchol Vysoké (534 m n.m.). Jsem na posledním, nejvýchodněji položeném vrcholku Lužických hor. Původně jsem chtěl pokračovat dál, na Ještěd. Ale ač je teprve ráno, je už jasné, že bude zase pořádný pařák. Takže po sestupu z Vysoké opouštím červenou značku, přecházím na zelenou a sestupuji se pokochat přírodním útvarem Sloní skály (Bílé kameny). Jsou dobře viditelné i ze silnice či vlaku při jízdě do (od) Liberce. Sundávám batoh - po rezignaci na Ještěd mám fůru času, tak proč si neudělat malý piknik na takovém kouzelném místě.

Po žluté na Černou Louži

Po snídani pokračuji po zelené značce směrem k hlavní silnici. Několikrát se ohlížím - z větší vzdálenosti skály skutečně připomínají stádo bílých slonů. Přecházím hlavní silnici (pozor, řada řidičů zde testuje, co ze svého miláčka vymáčkne) a přicházím do obce Jítrava. Zde uhýbám vpravo a po úzké silničce vedoucí souběžně s hlavní se pomalu šourám do Rynoltic. Zde je vlaková zastávka, ale domů se mi ještě nechce. Proč neoživit vzpomínky na propršenou, ale přesto krásnou dovolenou v Polesí, kdy jsme denně v pláštěnkách a v blátě nachodili spousty kilometrů a dětské botičky sušili za bedlivého dozoru na žárovkách lampiček.

Vydávám se po žluté na Černou Louži, kde odbočuji vlevo a po modré značce (neodpustím si odbočku na vyhlídkovou skálu Havran nad obcí) přicházím do Polesí. Osvěžuji se v místním zanedbaném koupališti v centru obce, dávám si pivko na Chatě Polesí. Ta patří KČT a poté, co se provozu ujala činorodá a výřečná provozovatelka, to vypadá, že se zde opět turistům blýská na lepší časy.

U chaty je rozcestník, přecházím na zelenou a přes Lvovou mířím k malebnému zámku Lemberk. Na velmi zachovalé stavbě ze 13. století je patrný rukopis čtyř stavebních slohů, místo má bohatou historii, legendou se staly život a skutky svaté Zdislavy. U její studánky, vzdálené od hradu asi 600 m, se také zastavuji. Zelená značka mě pak kolem rybníku Markvart přivádí do Jablonného v Podještědí.

Katakomby s mumiemi

Za zhlédnutí zde stojí zejména chrám sv. Vavřince s dominikánským klášterem ze 13. století, kde se nachází i krypta s hrobem sv. Zdislavy a katakomby s mumiemi. Rozloučení s Lužickými horami je pak nejlepší z nově otevřené vyhlídkové věže.

Pokud byste tu chtěli přenocovat, doporučuji kemp za hlavní silnicí na severním okraji města (cca 700 m od nádraží). Jsou zde solidní chatky a sociální zázemí, restaurace, dostatek místa pro stany a pěkné koupaliště. Na nádraží v Jablonném staví i rychlíky (trať Liberec - Česká Lípa), odkud můžete pokračovat dále na Děčín nebo Bakov n.J. (a dále přes Všetaty do Prahy) či motoráčkem podél východní části Českého středohoří do Litoměřic a Lovosic.

Páteční podvečerní trasa měřila jen 8,5 km, v sobotu jsem ušel 29 km a v neděli asi 18 km. K popsanému putování doporučuji mapu KČT č. 14 - Lužické hory a před cestou neuškodí trochu se naladit prolistováním průvodce (stačí ze starší edice Olympie - č. 31: Lužické hory a Ještědský hřbet). Na trase a v její blízkosti je spousta zajímavých míst a byla by škoda doma zjistit, že jsme kolem nich prošli bez povšimnutí.