Když se ještě dalo, aneb kompletní přechod celého hřebene Západních Tater

Několikrát na stránkách Trekingu se psalo o možnosti - nemožnosti a legálnosti - nelegálnosti udělat přechod Západních Tater - Roháčů. Tak jsem zalovil trochu v paměti, prohrabal kroniky a staré dobové fotografie a zkusil si zavzpomínat, jak se nám to před skoro 30 lety podařilo. Dodnes jsem přesvědčen, že to byla jedna z nejkrásnějších hřebenovek, co jsem kdy absolvoval, srovnání snese snad jenom Pirin (na který jsem nedávno také zavzpomínal) nebo Fagaraš.

Koncem roku 1981 jedna ze sportovně založených trampských osad na Pardubicku vyhlásila prostřednictvím Mladého světa a jeho tehdejší rubriky Táborový oheň zajímavou soutěž - během 12 měsíců a v určitých časových limitech absolvovat několik podniků, nevím zda si vzpomenu na všechny, ale bylo tam uplavat 5 km, ujít bez přestávky 50 km, ujet na lodi 50 km za den po řece, terénní běh 10 km, jízda na kole 100 km, letní přechod pohoří min. 80 km, běh na lyžích 50 km a zimní přechod pohoří min. 60 km. Docela mě to jako mladého nadšence pohybu chytlo (tenkrát slovo outdoormann nebylo ještě v Československu známé) a ještě mám doma diplom za 15. místo.

Tímto úvodem se dostáváme k meritu věci. Sehnat v Čechách pohoří v délce 80 km moc nejde, snad jen spojit Králičák s Jeseníky, ale to jsme si chtěli nechat na ten zimní přechod, tak sedíme nad mapou Slovenska a přemýšlíme. V úvahu připadaly Nízké Tatry, Slovenské rudohoří a nebo Západní Tatry. Že padlo rozhodnutí na to nejatraktivnější je nabíledni.

Samozřejmě již tenkrát byly Západní Tatry v ochranném pásmu TANAPu, tedy nebyly ještě součástí parku a Liptovské kopy patřily do rezervace Podbanské. Abychom se vyhnuli komplikacím, tak jsme přechod naplánovali na první týden října. Sice již v noci přimrzalo, vstávali jsme v šest za rozednění a chodili spát v šest večer se slepicemi, ale stálo to za to, a byl to vlastně můj jediný kompletní přechod tohoto pohoří.

Do Tater se tehdy zásadně jezdilo nočním vlakem (viz Zdeněk Šmíd - Proč bychom se nepotili, aneb jak se chodí po horách). Embéček nebylo mezi obyvatelstvem zase tolik a lístek z Pardubic do Štrby stál obrovských 65 Kč. Při mém tehdejším platu 2 000 Kč čistá ruka to bylo docela za pakatel.

Z Tatranské Štrby jsme vyjeli zubačkou na Štrbské pleso a odtud busem do Podbanského. Hned ze začátku nás čekal nejrizikovější úsek přes Liptovské kopy, které geograficky patří ještě k Západním Tatrám. Občas se chybně uvádí, že Vysoké Tatry od Západních odděluje Tichá dolina, ale pravdou je, že je to až dolina Kôprová dolina.

Abychom se trefili do kopců, tak jsme museli vyrazit po žluté do Tiché doliny a kousek za rozcestím se zelenou odbočit doprava po neznačené cestě, která se sice postupně ztrácí, ale to už jsme před očima měli orientační bod - Všiváky (1 811 m). Dál je to přehledné, kopce jsou holé a správný směr se dá dobře uhlídat. Krížna (2 039 m), Holý vrch (1 934 m) a Veľká kopa (2 052 m).

Celý tento úsek jste hodně "na ráně", protože se není kam schovat. Avšak mimo sezónu jsme měli štěstí. Za Veľkou Kopou se hřeben stáčí o 90°na východ přes Tichý kopec (1 949 m) klesá do sedla Závory. Ze Závor traverzujeme Svinicu, kdysi tu vedla zelená značka, ještě je znát, jak jsou zatřené značky na kamenech. Kdysi vůbec vedlo v Tatrách spousta značených cest, které postupně úředníci rušili a rušili, což vede k tomu, že už do Tater raději nejezdím.

Traverz nás dovede do Ľaliového sedla, které geograficky odděluje Vysoké Tatry od Západních. Tady vede po hřebeni polská červená, na chvíli je klid. Následuje Kasprový vrch (1 949 m), na který vede lanovka ze Zakopaneho, dál Goričková (1 912 m) a Kondratova kopa (2 005 m). Pokračuje úsek přes Červené vrchy, které jsou tvořeny vápencem. Malolučniak (2 104 m), Kresanica (2 122 m), s nejvýše položenou propastí na Slovensku Malou Kresanicou a Temniak (2 095 m) s výhledy na Giewont. Tady červená odbočuje do Polska a hřeben se lomí k jihu, kdy je potřeba po hranici sestoupit do Tomanovského sedla.

Ze sedla krásný výhled do Polska na Kominy Tylkowe, také tvořené vápencem. Pod sedlem dáváme bivak. Další den pokračuje neznačený úsek (v 60. letech tudy vedla podle starých map legální modrá turistická značka) přes Polskou Tomanovou (1 977 m), Smrečiny (2 068 m) a Veľkou Kamenistou (2 127 m) do Pyšného sedla, kde začíná červeně značená hřebenovka. Tím máme za sebou rizikovou část přechodu. Z Blyště si děláme krátký odskok na nejvyšší horu Bystrou (2 248 m).

Z Bystrého sedla sestupujeme na noc do Račkovej doliny, kde tenkrát stála salaš. Potřebovali jsme totiž doplnit vodu, takže bohužel tu ztrátu výšky jsme museli podstoupit. Kdo si to pamatuje, tak cesta k salaši vedla kosodřevinou, různě se kroutila a salaš byla vidět, až když jste od ní 20 m . Když jsem uviděl salaš, uviděl jsem ještě někoho, kdo mě přinutil zabrzdit tak prudce, že do mě Slávek zezadu narazil. "Co blbneš vole?" povídá. "Medvěd vole", povídám, spíš šeptám já a házím zpátečku a Slávka tlačím zpátky do kleče.

Tak to bylo mé první a zároveň poslední setkání s méďou ve volné přírodě. Samozřejmě tam hodoval na zbytcích po takyturistech, asi tak dvě hodiny jsme vyčkávali schovaní v kleči, než se uráčil volnou chůzí odkráčet. Samozřejmě jsme se na spaní pořádně zalígrovali v boudě, ale noc proběhla klidně. Další den se vracíme do Gáborova sedla, stoupáme na rozložitý Klin (2 173 m) a Hrubý vrch (2 137 m), ze kterého odbočuje jedna ze zajímavých bočních rozsoch, kterých na jih Západní Tatry vysílají několik, a to přes Jakubinou.

Cesta vede stále po hranici až na Volovec (2 063 m), kde se hřeben zase lomí o 90°na jih a začínají Roháče, tedy centrální část Západních Tater. Hned Ostrý Roháč (2 088 m) prověří naše schopnosti. Severní část hřebene je mírně namrzlá a použití řetězů je víc než nutné. Následuje Plačlivé (2 125 m), ze kterého odbočuje další významná jižní rozsocha přes Baranec. Odtud sestupujeme po žluté do Žiarského sedla na bivak. Pod sedlem je pramen.

Čtvrtý den - technicky nejnáročnější úsek Tri kopy (2 136 m), Hrubá kopa (2 166 m) a Baníkov (2 178 m), vše zajištěno řetězy.

Jsme docela rádi, že jsme zvolili směr z východu na západ a tyhle úseky mohli lézt směrem nahoru. To je vždycky snadnější. Následuje již snadnější Pachoľa (2 167 m) a Spálená (2 083 m). Poslední technický úsek jsou Skriniarky, skalnatý hřeben na Salatín (2 048 m). Odtud již hřeben klesá přes Brestovou do travnatého sedla Pálenica, kde se krásně bivakuje.

Další část na poslední den je opět vápencová, nejprve jsme vyšli na Sivý vrch (1 805 m), krásný vápencový vrchol s bludištěm skalek a odtud scházíme po zelené boční vápencovou rozsochou přes Ostrou a Babky do Jalovce na autobus. Bus nás dovezl do Liptovského Mikuláše, odkud se ještě na noc vracíme domů.

Tak vzpomínám na nejkrásnější slovenskou hřebenovku a přemýšlím, jestli by to dnes šlo takhle ještě risknout. Co říkáš Otakare?

PS: Fotky jsou opět dobové, třicet let staré, focené na invezrzní film původně jako diapozitivy.