Švédská Královská cesta aneb dálková trasa Kungsleden

Královská cesta Kungsleden (1) aneb spanilá jízda do švédského Laponska

Švédská Královská cesta (orig. Kungsleden) začíná v osadě Abisko na severu země a pokračuje cca 430 km jižním směrem až do osady Hemavan, přičemž její převážná část se nachází za polárním kruhem. Je to jeden z mála souvislých, udržovaných a dokonce i značených chodníčků v pustině švédských hor, v námi vybraném úseku tedy těch, které sousedí s národním parkem Sarek.

V kontrastu s nevídanou liduprázdností okolní krajiny představuje Královská cesta něco, jako je Tatranská magistrála ve Vysokých Tatrách. Ale i to je relativní. Za celý týdenní trek jsme potkali asi tak 15 lidí…

Cesta prochází mírně zvlněnou kamenitou krajinou, vršky kopečků jsou holé a téměř bez vegetace, vyšší vrcholy mohou být pokryty sněhem. V údolích tečou potoky a říčky nebo se tam rozkládají jezera, vše vždy obklopeno hustým porostem keřů a zakrslých stromků, kterému jeden místní turista říkal "jungle". Na vlhčích místech se drží jen zakrslá vrbka a kamenité stráně bývají porostlé šíchou. Přestože terén vypadá přehledně a prostupně, musíte počítat s rychlostí chůze tak nanejvýš 3 km/h, ono to zdání trochu klame…

Čtěte také: NP Sarek - sobi, řeky, sníh aneb putování za polárním kruhem

Teplota v letních měsících může vylézt i na neuvěřitelných 20 °C, ale většinou docela fouká, a tak to na tričko s krátkým rukávem opravdu není. To vám určitě chybět nebude kvůli množství komárů, o nich však později.

V noci, co žádnou nocí není - je přece polární den, může ale teplota klesnout až k nule. Kromě toho tu dokáže vydatně pršet, i když my jsme to asi měli u svatého Petra dobré, protože kromě několika menších přeháněk pršelo až v závěru posledního dne. Ale přejděme raději k zážitkům a ostatní "vzácné rady" si nechejme jako součást vyprávění.

Tento trek jsme absolvovali v počtu devíti lidí od 1. (pátek) do 10. (neděle) července 2011. Pro dopravu byla zvolena následující varianta: letecky Praha - Stockholm, pak přes noc lehátkovým vlakem do městečka Gällivare, dále autobusem do osady Kebnats a nakonec ještě motorovou lodí přes jezero Saltoluokta do stejnojmenného východiště.

Zpět obdobně autobusem z Kvikkjokku do Murjeku, pak přes noc lehátkem do Stockholmu a nakonec letadlem do Prahy. Zpáteční letenka u ČSA přišla na necelých 8 000 Kč, zpáteční lehátko na necelých 6 000 Kč, autobus si už nepamatuji a loď stála 120 SEK.

Pátek 1. července 2011 - Stockholm

Letět z Prahy do Stockholmu, což trvá necelé dvě hodiny, není už v dnešní době nic zajímavého. Letiště Arlanda je však od samotného Stockholmu ještě notný kus cesty a je třeba se tam nějak dostat. Všude avizovali skvělý rychlovlak, ovšem za nekřesťanské peníze (400 SEK).

Podstatně levnější variantou byl autobus, který jel také k hlavnímu nádraží, ale jízdné v něm bylo možné uhradit jen platební kartou, a to včetně zlevněného zpátečního s platností jeden měsíc. Jízdenka za hotové byla k mání pouze v informacích na letišti.

Na hlavní nádraží ve Stockholmu jsme dorazili kolem poledne a vlak do Gällivare odjížděl až před šestou. Následující plán byl tedy velmi jednoduchý - nezbytné nákupy a hurá na prohlídku města.

Ovšem začátek byl grandiózní - všechny nádražní úschovné boxy na zavazadla byly plné. Vyrazili jsme tedy nazdařbůh do města a skončili jen kousek od nádraží v malém parčíku obklopujícím kostel sv. Kláry, jehož věž patří k nejvyšším ve městě. On to tedy není parčík, ale starý hřbitov, což jsme naštěstí nevěděli.

Vsuvka - o zásobách a nakupování

Letecká přeprava znamená vždy spoustu ústrků ohledně hmotnosti zavazadel. A tak to nakonec odskáčí potraviny, ať už na množství nebo na rozmanitosti. Nezbývá tedy, než učinit nápravu až místě samém. Faktem je, že někteří z mých kamarádů dosáhli v sortimentu nejrůznějších sušených běsů takové dokonalosti, že jim stačilo na celý týden jen to, co pobrali do letadla.

Jestli jste ovšem milovníky poctivého chleba, masových konzerv, štangle salámu, kusu tvrdého sýra a půllitru kořalky na osobu, tak to musíte na nákupy. Naštěstí úsek Královské cesty, který jsme si vybrali, není až takovou pustinou.

Obchod s hospodou je hned na začátku v turistickém centru Saltoluokta, další obchod je zhruba dva dny pochodu v osadě Aktse u jezera Laitaure a v Kvikkjokku vás taky nenechají zajít hlady. Ovšem sortiment v těchto obchodech je úplně jiný, než jsme zvyklí. Samozřejmě pouze trvanlivé věci - pytlíkové polévky a nehorázně drahá instantní jídla, z konzerv jenom sardinky a tuňák, chleba jen "Knäcke Brot", ale zato hodně sušenek, čokolády a dokonce několik druhů slaných chipsů. Z alkoholických nápojů jen plechovkové pivo, víno a kořalka se prodává pouze ve speciálních "licencovaných" prodejnách.

Dalším vyhledávaným zbožím jsou bomby do plynových vařičů, které se nesmějí brát do letadla, a to ani do odbavovaných zavazadel - i když jedna kamarádka ji s přehledem "propašovala" v ešusu. Ty ale naštěstí ve všech výše vzpomínaných obchodech také mají. A ještě poslední věc - ve Švédsku je draho. Kdyby byl kurs české a švédské (SEK) koruny 1:1, tak by to ještě šlo. Oni ale za ni chtějí 2,70 Kč.

Prohlídkou Stockholmu bych se tady nerad zdržoval, stejně nám na ni nakonec, díky zmatkům při shánění proviantu, nezbylo mnoho času. Město má přízvisko "Benátky severu", protože se rozkládá na mnoha ostrovech. Dominantou je Královský palác, jehož hlavní atrakcí je výměna hradní stráže každou hodinu, v poledne pak speciálně s vojenskou hudbou a slavnostním maršem. Kromě toho je tu spousta kostelů, muzeí a dalších památek, na prohlídku kterých byste nakonec potřebovali několik dnů…

Lehátkový vlak odjel s více jak půlhodinovým zpožděním, což je zřejmě, alespoň podle internetových diskuzí, ve Švédsku věc naprosto běžná. K samotné cestě jen pár poznámek. Zatímco letadlem jsme urazili jen nějakých 1 100 km, vlakem to bylo přes 1 300 km. Trať je převážně jednokolejná, takže se vlaky míjejí jen na nádražích, kterých i tak není mnoho.

Krajina kolem trati je lesnatá, les vypadá trochu jinak než u nás, takový zakrslejší a smíšený - jehličnany s převahou smrku a z listnatých stromů hlavně břízy. Pohled z okýnka teď, za půl hodiny nebo za dvě byl stále tentýž, při troše štěstí jsme zahlédli nějakou chatu, malou skupinku chalup nebo jezero. I když jsme se k polárnímu kruhu teprve blížili, v průběhu celé noci se doopravdy nesetmělo, jen se zešeřilo.

Vsuvka - o polárním dnu

Přestože bylo od počátku známo, že jedeme až za polární kruh, tak pro člověka, který tam nikdy nebyl, je těžké uvěřit, že den může trvat celých 24 hodin. Kolem půlnoci začalo Slunce zapadat včetně pomalého stmívání, ale místo úplného setmění se to najednou během krátké chvilky změnilo v rozednívání, a to včetně všech doprovodných subjektivních pocitů. Velmi zajímavé. Navíc se v té době slunce nacházelo na severu, což je pro našince další neobvyklá věc. Škoda, že nám hory bránily zjistit, zda skutečně zůstává celé nad obzorem.

I rytmus dne nabyl úplně jiný charakter. Většinou člověk podvědomě směřuje své celodenní konání k tomu, aby zavčasu, tedy než se setmí, došel tam, kam chtěl, postavil stan, nachystal spaní, uvařil si večeři a měl dobrý pocit, jak to pěkně zvládl. Když ten dobrý pocit trval už několik hodin a stále bylo světlo, muselo každému dojít, že tady je veškerý chvat jen pro hovado dobrý, jak praví klasik.

Přesto jsme nedosahovali dokonalosti místních turistů, kteří byli schopni v poklidu dorazit do tábořiště v jedenáct večer, tedy přesněji řečeno v jedenáct po poledni. Na druhé straně se velmi rozšířila příhodná odpověď na častou otázku: "Jak dlouho dneska půjdeme?" "No, přece do tmy!"

Sobota 2. července 2011 - Saltoluokta a první kroky po Královské cestě

Ráno bylo pošmourné, vlak natáhl zpoždění na dvě a půl hodiny a bylo jasné, že na nás autobus do Kebnatsu asi nepočká, i když jsme měli v Gällivare na přestup tři čtvrtě hodiny. Na místě samém jsme se dočkali zajímavého rozuzlení.

Stranou u nádražní budovy stál nějaký neoznačený autobus. Dotazem u řidiče jsme zjistili, že by nás do Kebnatsu zavezl. Uf! A další překvapení nás čekalo při placení - světe, div se, autobus byl zdarma! Prý "train was late", a tak "no money". V duchu jsme se omluvili švédským drahám a chvíli přemítali, jak by se v podobné situaci zachovaly České dráhy. Radši nebudeme sprostí…

Autobus drandil úzkou, ale kvalitní asfaltečkou neměnnou krajinou lesů, osamělých chalup a zastrčených osad. A jako zpestření se tu a tam objevila jezera. V jednom okamžiku řidič náhle přibrzdil, protože mu cestu zkřížil sob. Než jsme stačili zareagovat a vytáhnout foťáky, sob zmizel v lese. Škoda. Bohužel to byl jediný okamžik za celé putování, kdy jsme soba viděli, přestože jsme si doma vyslechli nespočet historek o celých stádech sobů, kteří na severu Švédska blokují silnice, vynořují se náhle na nečekaných místech a ráno nakukují do stanů.

Sotva jsme přijeli do Kebnatsu, už se od protějšího břehu odlepila motorová loď a od skutečného začátku putování nás teď dělilo pouze jezero Saltoluokta. A hned jsme se přesvědčili, že taková cesta přes jezero také něco stojí (120 SEK), a to byl, jak se později ukázalo, ještě ten suverénně nejlevnější přívoz. Z hladiny jezera jsme se mohli kochat bližšími i vzdálenějšími kopečky a horami, ty zasněžené na obzoru už vykukovaly z národního parku Sarek.

Na druhé straně jezera se objevilo klasické místní turistické centrum (také jménem Saltoluokta) s možností ubytování, nákupu základních potravin a vybavení, pořízení suvenýrů a fungovala tam i něco jako hospoda. Sluníčko mezitím definitivně prorazilo mezi mraky, i když žádný "pařák" to tedy nebyl. U venkovního posezení jsme se ještě zdrželi na pozdní oběd, a pak už nic nebránilo vyrazit po Kungsleden vstříc neotřelým zážitkům.

• Pokračování článku

Další související články: