Kras Nízkých Tater, největší jeskyně a nejhlubší propasti

Za podzimním královstvím do Nízkých Tater

Letošní rok byl poměrně hektický, v horách jsem moc času nepobyl a když už, tak pouze krátce. Jedním z vrcholů letošní turistické sezóny byl pro mne přechod vápencových oblastí Nízkých Tater severně od Ďumbiera. Kromě toho jsme také navštívili jeskyni Mrtvých netopýrů.

Poludnica - skrytý poklad Slovenska

Klasické peripetie ohledně srazu v horách začaly už v Uherském hradišti, kde jsem si myslel, že máme sraz. Ve skutečnosti to bylo Staré město u Uherského Hradiště, takže jsem Toma a Viktora zbytečně táhl jinam a Jarmil, který nás měl vyzvednout autem, logicky dojel později. Po tomto chaosu na začátku už úspěšně a spěšně vyrážíme směr Trenčín, napojujeme se na dálnici a frčíme až téměř do Liptovského Jána.

Tady nastala další peripetie, když Petr s Barčou přejeli stanici, kde měli vystoupit a končí v Liptovském Hrádku. Musíme pro ně dojet. Konečně jsme v Jánu u hotelu Ďumbier všichni, řešíme ještě podrobnosti ohledně vaření (nakonec zbytečně) a klasicky pozdě vyrážíme.

Čtěte také: Krakova hoľa - strážní hlídka Demänovské doliny - výstup na Krakovou holi

Od začátku je stoupání na Poludnici opravdu velmi výživné. Jdeme po strmé sjezdovce a uvažujeme, jestli bude pršet teď nebo až potom. Mokří jsme však od vlastního potu. Po čase dosahujeme konce sjezdovky, kde potkáváme slovenský pár. Upozorňují nás, že v masivu Poludnice a Krakove hole žije na 30 medvědů. Kromě toho prý brzy uvidíme stopy. Nu což, konečně potkám medvěda.

Od konce pisty se stoupání zmírňuje a my pokračujeme lesem. Začíná pršet, takže se přeskupuji do pláštěnky. Táhlým stoupáním dosahujeme kóty Javorovica, která je odlesněná a kde nás prověřuje silný a velmi studený vítr. Tatry nám dávají na srozuměnou, že už je listopad.

Po pár stovkách metrů se noříme konečně do lesa a sčítáme škody. Všichni jsme už trochu unavení, navíc se začíná stmívat a počasí je dost zlé. Jarmil chce Poludnici vynechat, mě by to přišlo škoda a tak se tedy v sedle Okrúhlá rozhodujeme pro nocleh.

Nejprve zkoumáme možnosti přístřešku, co zde stojí. Je sice zamčený, ale po dřevech lze vylézt nahoru na "půdu" a spát zde. Přístřešek je totiž obestavěná maringotka a lze spát na její střeše. Je zde místo pro deset lidí, ale spousta prachu. Z bednění navíc trčí spousta hřebíků. My nakonec spíme ve stanu, ale maringotka může být varianta pro tuláky, co nechtějí tahat stan. Asi 300 metrů od sedla vlevo po zelené značce se nachází vydatný pramen.

Ráno jdeme pro vodu a opět řešíme, zda se nám chce na Poludnici nebo nikoliv. Dalo mi dost práce přesvědčit, abychom šli. Horu lze totiž traverzovat po zmiňované zelené značce. Vynechat ji ovšem znamená připravit se o překrásný výhled a atraktivní zkrasovatělý hřeben.

Ze sedla od počátku strmě stoupáme vzhůru. Brzy začínají sněhové jazyky a my u pramene nahoře potkáváme avizované medvědí stopy. Chvíle focení a už jdeme dál. Míjíme zajímavou jeskyni a další krasové útvary. Stoupák nepolevuje a trvá až na Prední Poludnicu. Jsme 1 491 metrů vysoko a výhled je opravdu letecký. Vysoké Tatry, Roháče, Chočské vrchy i Liptov máme jako na dlani. Vidět jsou i Levočské vrchy, Babia hora a další kopce. Liptovská Mara vypadá jako brouzdaliště a Mikuláš jako městečko ze stavebnice.

Medvědím revírem do sedla Javorie

Krátkým stoupáním se dostáváme na samotný vrchol Poludnica. Zatímco z Predné Poludnice se můžeme kochat pohledem na sever, z 1 549 metrů vysokého "hlavního" vrcholu se výhledy otevírají především na samotný hlavní hřeben Nízkých Tater. Vlevo lze stále vidět Vysoké Tatry a Levočské vrchy, potom však nastupuje Velký Bok a další kopce (Královu holi jsem neidentifikoval - možná byla v mlze).

Přímo před námi se tyčí Rovná hola, Štiavnica, Ďumbier, v popředí Krakova hola, dál pak Chopok a Dereše. Vpravo poznáváme Zákluky, Bôr a Sinou, úplně vpravo je výrazná Demänovská hora. Výhledy jsou opět čarokrásné a Poludnica se u mne rázem stává jedním z nejlepších tipů na slovenské výhledy. Bohužel se provalil můj megalomanský plán a musím volat do jeskyně Mrtvých netopýrů, že to dnes nestíháme. Naštěstí mají volno zítra, takže jsme odloženi na další den.

Z hlavního vrcholu začínáme nejprve strmě, později mírně klesat do sedla Pod Kúpelom. Ihned začínají fantastické krasové útvary, stezka několikrát přechází z jedné strany hřebene na druhou, procházíme skalní bránou, navštěvujeme snad tři jeskyně, z nichž některé jsou krásně průchozí a stezka vede jimi. V mapě se to označuje jako jeskyně Za humnom, těžko však identifikovat, která to vlastně je. Ze skalních převisů visí veliké rampouchy, většina z nich se však odlomila a povaluje se na stezce a v okolí. Máme tedy logicky strach, aby nám něco těžkého a ledového nekřáplo na hlavu.

Parádní krasové útvary trvají skoro až nad sedlo. Tady potkáváme velmi těžko průchozí polom, kdy se nám osvědčila Petrova sekera. Doufám, že to správa NP na jaře uvolní, polom byl sice krátký, ale dost nepříjemný. Pak už dosahujeme jakési loučky a vyhříváme se na listopadových paprscích slunce. Seskupujeme tlupu a společně klesneme do sedla. Tady se připojuje zelená značka ze sedla, kde jsme spali. Myslím, že všichni jsou rádi, že jsme si Poludnici neodpustili a určitě nám stála za tu dřinu.

Ze sedla Pod Kúpelom, které leží pouze 1 131 metrů nad mořem, nás čeká zdlouhavý a jednotvárný výstup do sedla Predných, kde se nachází jeskyně s příznačným názvem "Večná robota". Stoupání je namáhavé, po cestě nás osvěžuje stále větší sněhová pokrývka a také časté medvědí stopy. V sedle Predných naštěstí sníh není, takže dáváme oběd a čaj.

Z Krakovy hole se stává taktéž utopie a především jeden z důvodů proč sem jet někdy příště. Traverzujeme tady vrchol po modré značce a rovnou klesáme strmým padákem do sedla Javorie.

Vzhůru přes hlavní hřeben

V sedle Javorie končí vápencový příkrov Tater a začíná souvislá sněhová přikrývka. Bohužel také zjišťujeme, že turistická stezka po žluté značce na hlavní hřeben je v zimě zavřená. Nedá se nic dělat, stezka je prošlápnutá, takže jdeme. Omlouvám se všem kamzíkům a medvědům za vyrušení. Snad z toho nebudou mít takové stresy jako při stavbě lanovky na Chopok a z toho vyplývajících častých přeletech vrtulníků.

Hned za sedlem překonáváme menší polom (nebo umělé zátarasy proti turistům?). Pokračujeme v několika serpentinách pod Tanečnicu, abychom ji obešli a dosáhli sedla za ní. Po cestě se ukazují opravdu nádherné pohledy na Krakovu holi. Ze sedla za Tanečnicí stoupáme rozmoklým sněhem na Prašivou, kde sníh tuhne a zvedá se vítr. Nahoře na softshelku přidávám membránovku, nasazuji rukavice a kuklu.

Pořádný vichr však začíná po dosažení severního výběžku Krupové hole přibližně 1 800 metrů vysoko. Sníh je vyfoukaný skoro až na led, fičí jižní vítr a přináší mraky. Hlavní hřeben není vůbec vidět, severní pohledy jsou také stále horší. Najednou se všude kolem zjevuje obrovské stádo kamzíků a především Viktor je jimi obklopen ze všech stran. Krásný zážitek.

Denní doba už také pokročila, takže i viditelnost je stále horší, těsně pod závěrečným stoupákem na Krúpovu holi doplňujeme energii z rozinek a do Krúpového sedla přicházíme prakticky za tmy. Výstup na Ďumbier se také odkládá na neurčito. Děláme konzultaci s mapou, abychom odhadli čas a především nešli místo na Štefáničku na Ďumbier. Pod námi se mihla skupinka s čelovkami, je tedy jasné kudy jít.

Štefánička

Po tmě klesáme na magistrálu, která je kupodivu bez sněhu a svižným krokem začínáme klesat k chatě. Na této straně hřebene sice nefouká, ale je mlha a tma jako v pytli. Viditelnost i s čelovkami nepřesahuje pět metrů. Skáčeme tedy po šutrech a doufáme, že někam blbě nezahneme. Magistrála je naštěstí často chozená a kamení dobře vyskládané.

Těsně nad chatou mě dost vyděsí rozcestník modré značky směřující do údolí Štiavnica. Lekl jsem se, že jsme chatu přešli. Už jsem tu nebyl několik let a z nějakého důvodu jsem měl dojem, že chata bude po levici. K milému překvapení se však po pár metrech zjevuje nenápadné světýlko a už víme, že venku nocovat nebudeme.

Na chatu přicházíme dosti zmožení, z oblečení se doslova kouří a mé vysvětlování, že já nesmrdím (ale smrdí moira), je přijato se škodolibým smíchem. Dáváme si pivo, borovičku a polévky a hned se máme lépe. Bohužel úroveň ubytování poměrně neodpovídá ceně, takže spíme ve studeném a vlhkém pokoji a já s nostalgií vzpomínám na ceny a úroveň chat v polských Tatrách.

Jeskynní dobrodružství v srdci Tater

Tento den nás čeká vrchol tohoto čundru a to návštěva vyhlášené jeskyně Mrtvých netopýrů. Jsme objednáni na desátou hodinu, bohužel máme zbytečné průtahy po ránu, takže přicházíme opravdu na minutu přesně. Někteří i o pár minut později. Bohužel ani ten spěch nebyl nic platný, protože dorazila jiná skupina, která už byla objednaná před námi, takže musíme téměř dvě hodiny čekat. Nedá se nic dělat, jeskyni vidět chceme.

Když už na nás konečně přišel čas, tak je jasné, že všechny peripetie s jeskyní zbytečné nebyly. Jako průvodce nám byl přidělen mladý sympatický jeskyňář, se kterým si docela rozumíme a i on nás chválí jako výbornou skupinu.

Nejprve procházíme klasickou turistickou trasu "A". V některých místech je k vidění bohatá krápníková výzdoba, lezení se prozatím nekoná a náročnost je zcela určitě menší než kupříkladu návštěva Krásnohorské jeskyně. Po cestě se stále pohybujeme v sedmém patře jeskyně, procházíme přes několik vysokých, ale dobře zajištěných mostků, a občas traverzujeme i strmější stěnu.

K našemu překvapení je "Áčko" okruh, takže se poměrně brzy ocitáme u stoupáku, který vede na trasu "B". Tato varianta je o poznání náročnější. Nejprve stoupáme komínem vzhůru a brzy přichází na řadu první technické pomůcky - to jest poměrně dlouhý žebřík. Po cestě dál prolezeme i několika úzkými místy, asi na dvou místech přichází na řadu poměrně náročné lezení. Průvodce naštěstí pomáhá i slabším kusům, takže to je beze ztrát. Výborným zpestřením je provazový žebřík, který se houpe ze strany na stranu, takže člověk mlátí helmou o stěny kolem.

Vrcholovým zážitkem je ovšem traverz těsně před koncem jeskyně. Při vší skromnosti to bylo skutečně jediné místo, které se mi zdálo těžké. Bylo třeba traverzovat asi 20 metrů hlubokou propast po poměrně kluzké stěně a závěrečný stup a výšvih na plošinu bych se nebál ohodnodit III. st. UIAA. Poslední úsek jeskyně byla nízká chodba, kde někteří lezli po kolenou, jiní šli "kačení chůzí".

Chodba zničehonic končila kdesi v kleči. Byla mlha, takže jsme nic neviděli, ale dalo se tušit, že okolí bude krásné. Teprve venku z jeskyně jsem si málem ublížil. Uklouzl jsem na blátě a jen zachycení se o kleč zabránilo mému pádu ze skály. Člověk by měl být obezřetný i ve zdánlivě jednoduchých situacích.

Koliba Brenkus - nejlepší ubytování na slovenských horách

Od východu klesáme mokrou kosodřevinou ke správní budově, kde se kvapně převlékáme a loučíme se s jeskynním prostředím. Chlapci nám ještě doporučili zkratku, kterou lze jít ke Štefáničce a ušetří spoustu nastoupaných metrů. Kupodivu ani ochranáři využívání této zkratky nebrání.

Stoupáme klečí do sedla pod Velkým Gápelem, kde konečně spatříme chatu. Bohužel stejně rychle zase mizí v mlze. Na Štefáničce si dáváme jídlo (rybí filé s hranolkami utopené v přepáleném oleji opravdu nedoporučuji) a zvažujeme další postup. Z dřívějšího čundru znám kolibu Brenkus, kde lze přenocovat, takže se shodujeme, že půjdeme tam. Z původního plánu - cesty na Ohniště - bohužel sešlo. Na tak dalekou cestu není čas.

Svižně klesáme údolím, stíhá nás šero a já vím, že bychom mohli chatu snadno minout. Barča je už unavená, takže já s Viktorem a Tomem jdeme napřed, abychom našli Brenkus za světla. Bára, Petr a Jarmil nás ovšem zdárně stíhají. Salaš skutečně nacházíme v posledních paprscích světla, nachází se za brodem potoka po pravé straně. Po tmě hrozí, že turista včas nepřebrodí potok a chatu mine. Asi o 100 metrů dál se totiž nachází ještě jeden brod, turistická stezka poté vede po pravé straně.

V kolibě jsou k dispozici kamna a místo pro asi 10 nocležníků. Voda je pitná z potoka, do chaty nezatéká, pokaždé jsem ji našel prázdnou. Osobně ji považuji za NEJLEPŠÍ turistickou útulnu na Slovensku. Hned po příchodu jsme šli na dřevo, poté následovala party. Zmixovali jsme šest druhů alkoholu (postupně) a Tomáš uvařil eintopf. Některým jedincům bylo v noci pěkně blbě…

Ráno lije jako z konve, do deště se nám vůbec nechce. Po odchodu necháváme na salaši jakési zbytky dřeva, aby měli lidé čím zatopit, a hlavně tam Petr nechává svou sekeru (snad za to bude někdo jednou vděčný). Chtělo by to vyměnit plotnu kamen, pokud máte někdo možnost a cestu na Brenkus, tak to prosím zkuste nějak vymyslet. Já se tam nejspíš dostanu zase až za několik let.

Deštivý závěr

Sestup krásnou dolinou Štiavnica je bohužel pokažen krajně nepříznivým počasím. Voda doslova valí po lesní pěšině a občas není jasné, zda nejdeme spíše v potoku. Určitým zpestřením je brod rozvodněného potoka, naštěstí jej všichni zvládají "bez ztráty kytičky". Upřímně však doufáme, že další brod už nebude, protože z potůčku je stále větší a stále hlasitěji burácející řeka.

Zdlouhavý sestup za stálého deště trochu oživí setkání se skálami Ohniště, které napoví, že jsme asi uprostřed dlouhatánské doliny. Jeskyni Ponor Štiavnice bohužel nevidíme, přesto se mi zdá, že níž teče v řece jaksi míň vody. Od tohoto místa bohužel začíná asfaltové utrpení.

Výrazným a zřetelným krasovým útvarem je silná vyvěračka, kterou můžeme vidět asi v půlce cesty mezi rozcestím Pod Bystrou a Stanišovskou jeskyní. Nachází se na druhé straně potoka v místě, kde silnice vysoko stoupá nad vodu. Zřetelně vidět je asi ze dvou míst a jedné vyšlapané vyhlídky. Brzy scházíme ke Stanišovské jeskyni, která je také přístupná a také jde o tzv. ekologické zpřístupnění jeskyně. Jsme však tak mokří a unavení, že na další jeskyni nemáme náladu.

Kráčíme dál uplakaným údolím, někteří z nás už pouze silou vůle. Báře se doslova rozpadla bota, Viktor má v teple pouze nohy, které strčil do igelitových pytlíků. Nejsušší jsem asi já a Tomáš. Konečně vidíme první hotely Liptovského Jána, v luxusní kolibě si dáváme čaj, zatímco Jarmil veze Barču a Petra na vlak. Vypadáme asi dost zbědovaně a nejsem si jist, zda jsou na takové zjevy v kolibě zvyklí. Naštěstí se k nám chovají příjemně a občas naším směrem i pošlou soucitný úsměv. Jarmil je konečně zpět a tak vyrážíme nazpátek do vlasti.

Celkově mohu tuto túru opravdu vřele doporučit. Myslím, že patří k tomu nejlepšímu, co lze v Nízkých Tatrách podniknout. Při plánování jsem bohužel podcenil různá zpoždění a dezorganizace, takže jsme nestihli Krakovu holu, Ďumbier, Ohnište a ani Stanišovskou jeskyni. Svůj podíl na tom má i kratší den v listopadu a počasí, které nás trochu potrápilo. Alespoň mám důvod vypravit se tam ještě někdy.

Na této trase určitě překvapí strmá a zdlouhavá převýšení, pro netrénovaného turistu to bude jistě zátěž. Odměnou však je průchod krásnou částí Nízkých Tater, skvělé výhledy, zábava v jeskyních a vzrušení z možného potkání medvěda.

Další související články: