Túra na Kozí chrbát, Starohorské vrchy

Starohorské vrchy určitě nepatří k příliš známým pohořím. Většina turistů obvykle nedokáže odlišit Starohorské vrchy od sousedních Nízkých Tater případně Velké Fatry. I přesto, že nejvyšší Kozí chrbát (1 330 m) je hojně navštěvován. Především ze směru známého střediska Donovaly…

Starohorské vrchy jsou 13. nejvyšším pohořím Slovenska. Přestože nedosahují nijak závratných výšek, turistika v tomto pohoří dokáže uspokojit každého milovníka hor. Bukové a smrkové lesy jsou tu a tam střídány lesními mýtinami, v nejvyšších partiích pohoří pak krásnými a doslova poloninskými loukami plnými horského kvítí.

A výhledy. Výhledy z Kozího chrbátu a nebo Kečky patří k nezapomenutelným. Jako na dlani před vámi jako velbloudí karavana defilují vrcholy hlavního hřebene Nízkých Tater s blízkou Prašivou. Na severu se lze pokochat pohledy na Velký Choč, nejvyšší vrchol Chočských vrchů. Na západě se rozkládají táhlé hřebeny Velké Fatry a na jihu je obzor lemován nekonečnými vlnkami Slovenského rudohoří a Kremnických vrchů se Skalkou ve Slovenském středohoří.

Velkolepá túra na sobotní odpoledne

Na hřeben Starohorských vrchů vyrazíme ze střediska Donovaly, kde nás bez větších problémů dopraví některý z četných autobusů z Ružomberka či Banské Bystrice. Samozřejmě, že sem lze dojet i vlastním autem. U zastávky autobusu přejdeme přes cestu a dostaneme se k prvnímu turistickému rozcestníku, od nějž budeme pokračovat po červené turistické značce. Jako bychom nastupovali na hřebenovku Nízkých Tater.

První úsek cesty vede po vcelku nudné asfaltové cestě kolem lyžařských sjezdovek a nových nevkusných panelákových hotelů zhruba k jihu. Po čtvrthodině se dostáváme na "křižovatku", na které se vydáme doleva k božím mukám schovaným pod mohutnými stromy. Vpravo odbočuje zelená značka na Krčahy, ale tu nyní ignorujeme.

Z křižovatky pokračujeme po asfaltu ještě asi pět minut. Následně odbočíme doleva do lesa na sypanou lesní cestu, po které budeme pokračovat dále. Cesta nejprve mírně stoupá, pak se ale napřimuje. Po necelých 10 minutách se objevuje malá lesní mýtina, na které budeme odbočovat vlevo na další lesní cestu. Postupujeme lesem s hustým porostem až na širší vozovou a značně kamenitou cestu, která se objeví po dalších asi 20 minutách.

Vrcholy Štrosy a Kečka

Následuje krátký, ale strmý výstup a pak konečně vrcholová rovinka na vrchu Štrosy. Vlevo od cesty se objevují kamenná moře se suťovými lesy a hustými porosty borůvčí, které patří k vzácným lokalitám. O jejich významu svědčí přírodní rezervace Štrosy (94,79 ha), která byla na zdejších sutích vyhlášena.

Po dalších asi deseti minutách pochodu se konečně dostáváme na větší louky, kde se cesta stáčí silně doprava. Je tady cihlová bouda a stopy po intenzivní pastvě. V případě nutnosti lze boudu využít k bivaku.

Pustíme se po chodníku do protějšího svahu. Vpravo u cesty se objeví hadice, ze které teče voda. Její průtok je ale obvykle dosti nízký. Následujících asi 7 minut stoupáme lesem, než se konečně dostaneme na nádherné horské louky pod vrcholem Kečka.

Kečka (1 225 m) je značně plochým a travnatým vrcholem, který umožňuje nádherné a prakticky kruhové rozhledy zejména na Slovenské rudohoří, ale také na Velkou Fatru a Chočské vrchy se Západními Tatrami. Na západě dominuje vrch Zvolen a Liška, na severu Velký Choč. Východní obzor poněkud stíní strmý vrchol Kozího chrbátu.

Přes sedlo Hadlanka na Kozí chrbát

Z vrcholu Kečky pokračujeme mírným sestupem do sedla Hadlanka. Tady se dostáváme po dalších asi 25 minutách. V sedle je rozcestník, od kterého pokračujeme strmě vzhůru na vrchol Kozí chrbát (1 330 m), jenž je o pouhých 7 metrů vyšší než Lysá hora, nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd.

Prohlédnout fotky k článku

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 

Pohledu z Kečky směrem k jihu vévodí Slovenské rudohoří, nalevo vystupuje Ľubietovský Vepor

Pohled k hlavnímu hřebeni Velké Fatry, od Krížne až po Suchý vrch

Nízké Tatry, zprava Prašivá, Chochuľa a Salatín

Na hřebeni občas narazíte i na cyklisty

Neobyčejně strmé svahy Kozího chrbátu

Kečka od Kozího chrbátu, vzadu Velká Fatra

Výstupu na Kozí chrbát kraluje Prašivá v hlavním hřebeni Nízkých Tater

Na vrcholu Kozího chrbátu

Pohled jižním směrem ke Slovenskému rudohoří a Slovenskému středohoří

Kdo by chtěl hřebenovku Starohorských vrchů trochu ošidit, může se dále vydat vlevo žlutě značeným traverzem. Ale nechat si ujít fantastické výhledy z Kozího chrbátu je téměř trestuhodné… Proto výstup za výhledy mohu jen a jen doporučit.

Podle vápencových výchozů a malých skalisek snadno poznáme, že se dostáváme do geologicky odlišné oblasti. Přeměněné horniny jsou tady nahrazeny horninami usazenými. Díky nim se na tomto vrcholu objevuje ve velkém množství chráněná vápnomilná flóra. O jejím významu a bohatosti svědčí skutečnost, že velká část území tohoto vrchu požívá nejvyššího stupně ochrany. Byla tady totiž vyhlášena přírodní rezervace Kozí chrbát. Stoupání na vrchol je skutečně strmé, ještě strmější jsou pak jižní svahy této hory. To nakonec dokladuje i jedna z doprovodných fotografií.

Vrchol Kozího chrbátu poskytuje krásné výhledy na okolní kopce, k východu je však výhled stíněn masívem Prašivé. Na podzim jsou krásné výhledy umocněny rudou barvou zrajících jeřabin a barvících se buků, které tady rostou.

Klouzačka do Hiadelského sedla

Z vrcholu Kozího chrbátu již následuje prudký sestup do Hiadelského sedla, do kterého se dostaneme po asi 20 minutách skutečně strmého sestupu. Zejména po dešti je sestup docela výživný a uklouzaný. Určitě mi dá za pravdu každý, kdo se za takovýchto podmínek tudy vydával na hřeben Nízkých Tater.

Starohorské vrchy, přestože nevynikají ani rozlohou ani nadmořskou výškou, drží jeden primát. Jsou jediným pohořím krystalické povahy Západních Karpat, jejichž jádro netvoří žuly, ale migmatity a a dvojslídné pararuly krížňanského příkrovu (horniny druhohorního stáří). Obalové série jsou tvořeny křemenci, břidlicemi, vápenci, dolomity, slinitými vápenci aj. Podloží Starohorských vrchů je tak skutečně neobyčejně pestré. Na ně je vázán výskyt řady kovů jako je stříbro, měď, antimon aj. «

V Hiadelském sedle se dostáváme na hranici Starohorských vrchů a Nízkých Tater. Krása místa je ale bohužel zničena vn elektrickým vedením, které Hiadelských sedlem prochází. Kousek pod sedlem je pramen vody a bivakovací bouda, která tady byla postavena před pár lety. Bouda slouží k jednorázovému bivaku při přechodu hlavního hřebene Nízkých Tater.

Zpáteční cesta

V Hiadelském sedle se dále sbíhají žlutá značka ze sedla Hadlanka a modrá značka z Hiadelské doliny. A samozřejmě nemohu zapomenout na modrou turistickou značku z bývalých lázní Korytnica, do kterých se v minulosti dalo dostat vláčkem z Ružomberku…

My se z Hiadelského sedla vydáme na zpáteční cestu po žluté turistické značce. Vcelku pohodovým traverzem obejdeme po severním úbočí Kozí chrbát a na původní trasu se napojíme v sedle Hadlanka. Návrat na Donovaly již vede po stejné cestě, po které jsme se dostali na Kečku.

Trasa je zvládnutelná během odpoledne či dopoledne, celý okruh lze s přehledem absolvovat během asi šesti hodin. I s kocháním se úchvatnými výhledy, fotografováním i svačinou. Tedy pokud jste zvyklí chodit. Pokud nemáte natrénováno a nebo sem vyrazíte třeba s malými dětmi, počítejte s celodenní túrou. Ono nakonec není kam spěchat, tato část Starohorských vrchů je totiž neobyčejně malebná.