Zvířecí safari, kráter Ngorongoro a sněhem pokryté Kilimandžáro

Expedice Kilimandžáro (3)

Ani si nepamatuji, jak jsem se dostala do postele. V noci mě vzbudila příšerná žízeň. Vykoukla jsem z moskytiéry a zjistila jsem na mobilu, že je kolem dvou hodin v noci. Zašla jsem si na toaletu a na chodbě jsem uviděla svítit automat na balenou vodu. Vydolovala jsem z něho jednu malou flašku naprosto studené neperlivé vody. Vypila jsem ji na ex. Pak jsem znovu usnula jako dřevo.

8. den (sobota)

Ráno odjíždíme autobusem do města Arusha a ubytováváme se v hotelu Eland. Je to muslimský hotel, čistý a za slušnou cenu. Dáváme si tu oběd a pak jdeme do města. Kupujeme tady CD s písničkami, které nám zpívali při výstupu na Kilimandžáro. Sháníme auto a taky hledáme kancelář letecké společnosti ZANÉR. Chceme si zabukovat letenky na ostrov Zanzibar, kde chceme strávit zbytek dovolené u moře.

Chodili jsme dobré dvě hodiny, ale Zanér jsme nenašli. Ptali jsme se místních a všichni vypadali, že ví naprosto přesně, kam nás poslat, ale ve skutečnosti nevěděli a čekali jen na spropitné za dobrou radu. Unavení jsme se vrátili do hotelu, kde jsme se umyli a šli jsme do vedlejšího hotýlku na večeři.

Čtěte také: Předchozí část článku, Expedice Kilimandžáro (2)

Bylo to tu malinké, ale útulné. Byly tu tři stolky. Prohlížíme si ze zajímavosti i hotelové pokoje. Vše je tu nově a stylově zařízeno. Mile působí i dekorace a výzdoba. Mají tu i malinký dvorek, naprosto úžasně osázený a zatravněný. I personál byl velmi příjemný. Uvařili nám masové nudličky s rýží a nějakou omáčkou. Bylo to vynikající. Majitelka si k nám na chvíli přisedla. Pak jsme se ještě trochu prošli a byla skoro půlnoc.

9. den (neděle)

Všední dny od těch víkendových se tu nijak zvlášť neliší. Znovu jdeme do města do půjčovny aut, kde jsme měli předjednáno zapůjčení vozu. Chtěli bychom si zajet do parku "Serengeti" a ke kráteru "Ngorongoro". Dnes tu byla šéfová, takže jsme si mysleli, že po včerejším neúspěchu to dnes vyjde. Chtěli jsme půjčit auto bez řidiče.

Po dlouhém vyjednávání, protože náš požadavek byl pro ně nestandardní, jsme dostali k dispozici stříbrnou toyotu džíp. Než auto připravili, šli jsme hledat opět Zanér. Po dlouhém vyptávání a kličkování v různých uličkách mezi obchody a obchodníky jsme to konečně našli. Tady jsme si zaplatili letenky na pondělí.

Spokojení jsme si vyzvedli připravené auto a jeli jsme si pro věci do hotelu. Naházeli jsme vše do auta a vyrazili na safari. Dostala jsem na starost navigaci podle mapy a GPS. Na svačinu připravuji mango. Ruce si umývám z okna auta balenou vodou. Je vedro k padnutí. Auto jede, ale je to vehikl. Silnice je nově vyasfaltovaná, rovná a téměř bez provozu.

Asi po dvou hodinách cesty zastavujeme, abychom se ujistili, že jedeme správně. Už dlouho jsme neviděli žádné značky. Na kapotu roztahujeme mapu, podle ujetých kilometrů bychom už měli odbočovat, ale cesta vede stále rovně. Možná se za horizontem křižovatka objeví. Nemůžeme nastartovat. Díváme se do motoru.

Baterka je v hrozném stavu. Musíme to rozjet z kopce. Mezitím se kolem nás objevilo několik černošských dětí. Zvědavě se na nás dívají a jeden na druhého se usmívají. Auto jsme rozjeli a já jim mávám na rozloučenou. Konečně se v dálce objevila cedule s odbočkou vpravo. Jedeme stále do mírného kopce. Občas potkáme v protisměru auto.

Po levé straně je vyhlídka. Zastavili jsme a jdeme se taky podívat. Před námi se rozprostírá obrovské jezero. Jmenuje se to tu Lake Manyara. Je to mělké jezero obehnané skalnatými a travnatými břehy. Stoupáme po klikaté silnici dál ke kráteru Ngorongoro až k bráně národního parku Serengeti. Zaparkovali jsme a jdeme dovnitř. Je tu spousta turistů. Na informacích vyplňujeme dotazník se smlouvou.

10. den (pondělí)

Když jsme si odpočinuli po náročném putování po safari, balíme a přejíždíme taxíkem na letiště v Arushi, kde čekáme na domluvené letadlo L 410. Nakonec se dozvídáme, že poletíme menším letadlem Cessna-Caravan pro 12 pasažérů. Ale nejdřív musí personál letiště vyměnit na letadle kolo. Náš odlet je asi o hodinu a půl zpožděný. Poletíme na ostrov Zanzibar a budeme nějaký čas trávit taky v hlavním městě Tanzánie Dar es Salaam.

Samotný let trval hodinu a viděli jsme pod sebou běžící stáda buvolů, zeber, taky žirafy a sem tam nějakého slona. Vše bylo ale malinké. Taky jsme přelétli třpytící se mořskou hladinu Indického oceánu. Když jsme vystoupili z letadla, zacloumalo se mnou prudké, horké a vlhké klima. Bylo tady neuvěřitelných 40 až 50 stupňů horka.

Ubytovali jsme se v hotelu u moře, nedaleko letiště. Hotel byl kouzelný. Byl to komplex dřevěných domečků a všechny propojovala lávka osázená bohatě zelení. Jídelna byla nová, moderní, s obrovskou terasou a výhledem na moře. Pokoje s moderním vybavením nám vynahradí ubytování nevalné úrovně a konečně si můžeme užívat správné dovolenkové atmosféry.

Před naším pokojem se rozprostírá hotelová pláž a ihned po ubytování jsme měli připravena lehátka se slunečníkem a ručníky, abychom mohli lenošit u moře. Voda byla příjemně teplá. Hotel byl téměř prázdný. Když se setmělo, pláž se vylidnila. Čekali jsme na večeři a já jsem pozorovala z terasy, jak se po pláži producírují krabi. Jsou jich tu mraky. Malí i velcí, jako dvě spojené pěsti. Večeře a sklenička dobrého vína umocňuje zážitek z ničím nerušeného lenošení. Po takové relaxaci přichází hluboký spánek a jen z dálky se ozývá šumění moře.

11. den (úterý)

Ranní probuzení se odehrálo v režii slunečného počasí a na obzoru se objevila nějaká velká loď, pohupující se na třpytivě modré hladině. Po snídani si jdeme zaplavat. Procházíme zvědavě pláž a po dlouhé procházce máme hlad jako vlci. Po obědě jdeme do nedalekého kamenného města "Stone Town".

Jdeme asi tři čtvrtě hodiny pěšky po okraji silnice, kterou lemují dřevěné chatrče s malými obchůdky. Míjíme taky velký činžovní dům, který nemá vsazena okna. V nich vidím hlavy dětí, které na nás mávají. Před domem kdosi věší prádlo a po celém prostranství, které je zatravněno, se pasou krávy.

Jdeme kolem školy, kde děti hrají na školním dvoře fotbal. V dálce na pláži je vidět torzo právě vznikající lodě. Stone Town je hlavní město ostrova UNGUJA, na kterém se právě nacházíme. Odsud jezdí rychlé lodě a přepravují lidi do Dar es Salaam. Na začátku města je obrovská nemocnice a pak jdeme klikatými uličkami, mezi kamennými domy, kde sotva projede motorka.

Prohlížíme si přístaviště. V jedné kanceláři si zjišťujeme, kolik by nás stála přeprava lodí na pevninu. Na ulici nás osloví chlapec na motorce a nabízí nám k půjčení svou motorku. Přišlo nám to jako skvělý nápad alespoň nebudeme muset zpátky jít pěšky.

Jdeme na oběd do jedné italské restaurace. Já jsem si dala rybu se zeleninovým salátem, ve kterém dominovalo avocado, a naprasto famózní dresing. Jako příloha byly pečené brambory. Prostě jsme se nadlábli. Jen pivo tu neměli. Pivo se zde pije v malých třetinkových lahvích, spíše na chuť a osvěžení. Velice rychle nám čas v Kamenném městě utekl.

Sedli jsme na motorku značky Honda a ujížděli k hotelu. Museli jsme dávat pozor, abychom někoho na krajnici nesrazili. Žádné osvětlení tady mimo město není, jen černočerná tma. Sem tam svítí někteří obchodníci, kteří lákají kolemjdoucí na čerstvé pečivo a základní pochutiny k němu.

12. den (středa)

Po snídani jdeme do moře. Je špinavé. Místní obyvatelé do něj odhazují odpadky a vypouštějí do něj veškeré splašky z města. Musíme plavat dál. Pak se vypravujeme na objížďku ostrova. Když sedáme na motorku, uvědomujeme si, že jsme na pokoji zapomněli helmy. Už se nám nechtělo vracet, a tak jsme odjeli bez nich. Však jsme turisté.

Motorka šlape jako hodinky. Ovívá nás teplý vzduch plný prachu. Stavujeme se na benzín. Je tu pouze ženská obsluha. Mají na sobě dlouhé černé sukně a žlutá trika s nápisem "Petrol". Pak už svištíme stokilometrovou rychlostí. Silnice je lemována palmami, míjíme chatrče v lese, občas potkáváme i dobytek.

Naši idylickou a pohodovou jízdu přerušuje policejní kontrola. Kamarád pronesl trefnou poznámku: "už nás mají". Doklady jsou v pořádku, ale vysvětlují nám, že musíme mít helmy. Kamarád se to snaží ukecat. Ale policajt vypisuje protokol. Asi po dvaceti minutách dohadování nás pouští s pokutou. Jedeme dál.

Asi po půl hodině jízdy nás zastavuje další hlídka. Nelíbí se jim řidičský průkaz, ale nakonec ho uznají za mezinárodní. Problém jsou helmy. Vysvětlujeme, že už jsme to řešili s kolegy, že jsme turisté a jedeme na půjčené motorce. Že helmy, které jsme dostali k motorce, byly stejně ve špatném stavu (což byla pravda). Hlídka se vysílačkou spojuje s předchozí hlídkou a nakonec nás pustili s tím, že jedeme jen na výlet.

Asi za další půl hodiny jízdy nás staví další hlídka. Ta nás odvádí na odlehlé místo, kde probíhá dlouhé vysvětlování stále stejného problému s helmami. Ani řidičský průkaz se jim nelíbí. Jeden z policistů zastavuje právě projíždějícího motorkáře. Společně nás přesvědčují, že helmy tohoto typu jsou dobré.

Musela jsem si helmu, kterou motorkář vytáhl z úložného prostoru, nasadit na hlavu. Byla prasklá jako ty naše, co jsme si zapomněli v hotelu. Jeden z policistů chce, abychom si helmy, které má zastavený motorkář navíc, odkoupili, a to za nehoráznou cenu. Nechtějí nám vrátit řidišský průkaz a hrozí nám, že nás předvedou na služebnu. Naštvali jsme se, otočili jsme motorku a vracíme se pěšky do hotelu pro helmy.

Po malém osvěžení z ledničky vyrážíme znova na cestu. Tentokrát máme helmy na hlavě. Domlouváme se, jestli jet stejnou cestou, nebo to zkusíme zase jinudy. Zvítězil pocit pomsty. Hlídky ještě úřadovaly. Pyšně jsme projížděli kolem a klepali jsme si na hlavu, jako že už ty helmy máme. Bylo štěstí, že naši snahu pochopili tak, jak jsme ji mysleli. Jedna z hlídek nám dokonce přátelsky pokynula. Jeli jsme dlouho, než jsme konečně dorazili k mořské pláži.

Chtěli jsme se tady vykoupat a dát si oběd. Našli jsme ale jen špinavou pláž a rozpadlé chatrče. Prošli jsme to tu a jeli zpátky. Večeři jsme si dali v Kamenném městě.

13. den (čtvrtek)

Ráno vyrážíme opět v plavkách na motovýlet. Chceme objet ostrov z druhé strany. Máme helmy, tak by neměl být žádný problém.

Po dlouhé jízdě jsme objevili nádhernou, čistou pláž s restaurací. Rozhodli jsme se, že tu zakotvíme až do večera. Na oběd máme grilované krevety se zeleninou a grapefruitem. Zkoušíme moře. Ale to je tady velmi plytké, nedá se tu plavat. Dno je navíc poseto mořskými ježky. Jsem celá popíchaná. Všude kolem jsou malinkaté skákající rybky.

Jdeme se projít po pláži. Ve skalnatém břehu pozorujeme kraby. Sbírám škebličky na památku. Jsou jich tu mraky. Píchají do chodidel. Kolem čtvrté hodiny se chystáme na cestu zpět. Večer máme vracet motorku.

Na zpáteční cestě nás zastavuje opět policejní hlídka. Příslušník se na nás už z dálky šklebí. Jedním okem si prohlíží řidičský průkaz a dělá směšné grimasy. Zatím to bereme s humorem. Po chvíli ale příslušník přitvrdí. Vysvětluje kamarádovi, že jeho řidičský průkaz nemá mezinárodní platnost, že platí pouze v ČR. Kamarád začíná být nervózní.

Příslušník se od začátku chová arogantně a dělá si z nás legraci. Po dlouhém vysvětlování, které nebralo konce, odhazuje kamarád helmu do přikopu a vypadá to, že za chvíli chytí přidrzlého policejního příslušníka pod krkem. Přetahují se o doklady. Kamarád na svou obhajobu vysvětluje, aby nás už nezdržovali, že musíme do šesti hodin vrátit motorku a že se svým řidičským průkazem může řídit na celém světě, jen ne na Zanzibaru?!! Pak celý rozčílený nasedá na motorku, mě nechává u silnice a odjíždí zpět.

Příslušník se na mě ironicky usmívá a poklepává našimi doklady v dlaních. Za chvíli jde ke mně a doklady mi s úsměvem naschválníčka podává. Kolemjdoucí černošští obyvatelé se u mě začínají scházet a nabízejí mi pomoc. Já jen mávnu rukou a poděkuji. Z přilehlého lesa se ozývají bubny a zpěv. Mně ale do smíchu není. Nemám z toho, co se právě odehrálo, dobrý pocit.

Za chvíli přijíždí kamarád a veze s sebou uniformovaného šerifa. Ten promlouvá s hlídkou. Je to velmi ostrá debata. Já kamarádovi ukazuji, že doklady už mám zpět. Šerif pokračuje v ostré diskusi s policistou, který to všechno spískal, a nám rukou kyne, abychom jeli. Tak raději rychle mizíme.

Na hotelu jsme se převlékli a jedeme vrátit motorku. Zatím se setmělo. Majitele motorky ale nemůžeme najít. Telefon nebere. Nějací jeho kámoši nás vedou do přístaviště. Vypadá to tu nebezpečně. Začínám se bát. Chtěli, abych čekala v restauraci, ale já jsem odmítla. Už to vypadalo, že nám motorka zůstane.

Nakonec přiběhl chlapík s naší zálohou. Dívám se mu do obličeje, ale jsem si téměř jistá, že to není majitel. Zálohu máme, tak mu předáváme motorku a jdeme rychle pryč. Je tma jako v pytli. Jdeme za sebou po kraji silnice. Málem jsem se srazila se ženou, objevila se přede mnou jako duch.

V dálce vidím světýlko. Je to stánek s pečivem. Kupujeme si pár rohlíků. Trochu si povídáme s majitelem obchůdku. Kamarád se mu snaží vysvětlit, že my u nás pečeme rohlíky a chleba ze slaného těsta. Tady je všechno mírně nasládlé. On ale myslí, že to bez cukru nejde a tak nás ujistil, že to zkusí příště i osolit. Ale cukru se nevzdá. Nevěří, že by se to dalo jíst jen slané. Smějeme se a jdeme dál.

Je taková tma, že máme problém najít uličku k našemu hotelu. Vzpomněla jsem si, že naproti ní jsem zahlédla budovu nějaké místní rádiové stanice. Jmenovalo se Rádio kokosový ořech (100,9 FM). Tak jsme úspěšně trefili celí zchvácení a ospalí k našemu hotelu, kde si po koupeli dopřáváme večerní siestu, pojídáme sýr a pijeme místní víno. Sledujeme televizní program, kanál světových zajímavostí.

14. den (pátek)

Balíme! Ke snídani dojídáme zbytky našich zásob z lednice, protože už pro nás nemají snídani. Hotel se zaplňuje novými turisty. Je jich poměrně hodně. Pak odjíždíme taxíkem na letiště a letíme na pevninu do Dar es Salaam, odkud nám v noci odlétá letadlo zpět domů. Prošli jsme si toto nádherné přístavní město křížem krážem.

Dali jsme si oběd v rychlém občerstvení. Je tu 50stupňové horko. Vychlazený džus z manga bylo to nejlepší osvěžení, jaké tu mohlo být. Vyrazili jsme hledat jednu vyhlášenou indickou restauraci, kde nabízejí naprosto famózní krevety s omáčkou a zapečenou zeleninovou rýží. Když jsme ji našli, zjistili jsme, že otvírají až v 7 hodin večer. To my už musíme být na letišti.

Zazvonili jsme a domluvili se s majitelkou, že kvůli nám otevřou už v půl sedmé. Tak jsme si udělali takovou stylovou rozlučkovou večeři. Po večeři, která skutečně neměla chybu, jsme odjeli taxíkem na letiště. Byla už tma a my jsme popojížděli v kolonách. Dívala jsem se z okénka taxíku a padl na mě smutek. Afrika mi přirostla k srdci natolik, že bylo pro mě velmi těžké se s ní rozloučit.

Na letišti, kde jsme neměli předem zabukované letenky, jsme 2,5 hodiny čekali na informaci, jestli bude pro nás v letadle místo. Čekací hala byla příšerná. Připomínalo to tu spíš nějaký hangár. Dvě lavice se sedačkami a kolem jen holé zdi. Za rohem plechové WC a po levé straně závora pro vstup do další části letiště.

Když jsme se v okýnku dozvěděli, že můžeme dál, bylo to pro nás vysvobození. Vyjeli jsme výtahem do patra a tady se před námi otevřel úplně jiný svět. Podlaha z bílého naleštěného mramoru se před námi leskla jako kluziště. Všude byly otevřené obchůdky, i když už byl večer, a vůbec to tu bylo velmi honosně zařízeno. Tady se nám čekalo daleko lépe než dole.

Prošla jsem si všechny obchody, nakoupila suvenýry na památku a taky jsme ještě něco málo snědli na stojáka u pultu. Poslední jídlo v Africe a nastoupili jsme do letadla. Čekal nás 9hodinový let a pak ještě 1,5 hod. s přestupem v Amsterodamu.

Když jsme přistáli v Amsterodamu, poletoval tu sníh. Z téměř 50stupňového horka jsme přiletěli do nějakých 2 °C. Tady jsme nějakou dobu čekali na odmražení křídel, takže jsme do Prahy přiletěli zhruba s dvouhodinovým zpožděním. Byla tu zima a slabý poprašek sněhu. A mně už teď začalo chybět to horko, pálící slunce, palmy, vůně moře a čerstvých melounů, prostě všechno, co k tomuto božskému černému kontinentu patří. SBOHEM, AFRIKO!

Další související články: