Výstup na magické Kilimandžáro (5 895 m), nejvyšší horu Afriky

Expedice Kilimandžáro, výstup na nejvyšší horu Afriky (1)

Tento unikátní výlet za dobrodružstvím se uskutečnil v listopadu 2007. Je to deník, který jsem sepsala na základě svých vlastních zážitků z cesty, kterou jsem osobně absolvovala. Spolu se mnou se této expedice účastnil můj kamarád, který mě přemluvil, abych mu dělala doprovod.

1. den (sobota)

Let Praha - Kilimandžáro končí. Přistáváme ve 20:25 hod. (časový posun je 2 hod.). Je už dvě hodiny tma, když vystupujeme z letadla Boeing 777 pro 350 pasažérů a vcházíme do malé budovy letiště Kilimandžáro. Je to úplně malé letiště venkovského typu. Čeká na nás dlouhá fronta na víza.

Čtěte také: Magické Kilimandžáro, trek s podrobným itinerářem výstupu na vrchol

S razítky a bágly vyrážíme hledat taxi. Jedeme do nedalekého města Arusha najít nějaké ubytování. Jede se v koloně dýmících aut. V husté kouřové cloně se skoro ztrácíme. Cesta k hotelu je samý kámen, samá díra. V přízemí hotelu nejde elektrika a tak hledáme baterky. Svítím recepční, aby se mohly vyplnit formuláře. Jsme po cestě tak unavení, že jdeme hned spát.

2. den (neděle)

Po snídani jedeme do města Moshi, abychom si domluvili vysněný, ale i tolik obávaný výstup na nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro. Po cestě nakupujeme repelent a antimalarika. Na parkovišti před kanceláří společnosti, která nabízí služby spojené s výstupem čekám v taxíku. Prší a zároveň svítí Slunce.

Na pravé straně pozoruji překrásně upravený dvorek s bohatou flórou. Na listech banánovníků se třpytí kapičky čerstvého deště. O kousek dál kvete nějaký keř. Jeho jasně rudé květy září do dálky a omamně voní. Mezitím se u našeho auta začínají scházet místní domorodci a všichni mi něco nabízejí. Ten korálky, tamten šátky nebo sošky zvířat.

Z okna na mě mává kamarád spolu s nějakými muži. Ukazuje na mě. Za chvíli přichází s nadšeným výrazem ve tváři a vyřízenými papíry. Zeptala jsem se, proč si mě tak prohlíželi. Moc mi to nebylo příjemné. Dozvěděla jsem se, že kamarád projevil obavu, že já se svými 45 kg výstup nezvládnu. Šéf společnosti prý vykoukl z okna a s úsměvem zhodnotil, že to zvládnu. On sám neváží o mnoho víc než já.

Přestupujeme z taxíku do auta společnosti, která nás převáží i s bágly do jejich hotelu. Naše dobrodružství začíná. Ubytování je prosté. Malinkatá recepce a za ní přízemní prostory pavlačového typu. Uprostřed je jídelna oddělená dřevěným zábradlím a kolem dokola chodba se vstupy do jednotlivých apartmá. Mohli jsme si vybrat.

Vybírali jsme pokoj, ve kterém funguje toaleta. Dvě postele s moskytiérou, stůl a jedna židle. Vše je hodně staré a trochu ušmudlané. Ale teče teplá voda.

Odcházíme do města na večeři. Jdeme asi půl hodiny. Potkáváme místní černošky, jak nesou nákup na hlavě. Míjíme malý kostelík, z něhož se otevřenými dveřmi line sborový zpěv. Je to velmi moderní hudba ve stylu "gospl tajm". Je vidět, že pěvci do toho dávají ze sebe všechno. Farář hraje na klávesy.

Zůstala jsem stát ve dveřích a se zatajeným dechem jsem poslouchala jejich přenádherný zpěv. Kamarád už mi pomalu mizel z dohledu, a tak jsem musela jít. Ale jejich zpěv mi zněl ještě dlouho v uších. Ve městě jsme koupili pohledy, pečivo a najedli se v restauraci se zahrádkou. Bylo tu plno. Dostali jsme židle a na stůl jsme nějakou dobu čekali. Měli jsme hovězí maso a hranolky.

Směnili jsme peníze a vyfotili jsme si Mont Meru, druhý nejvyšší vrchol Tanzánie, sousedící s Kilimandžárem, které bylo bohužel zahaleno v mlze.

3. den (pondělí)

Sbalili jsme si potřebné věci podle instrukcí, jeden batoh s letním vybavenim jsme nechali na recepci a po snídani jsme s pivem v ruce vyšli před hotel čekat. Postávali jsme pro Afriku v typickém hnědorezavém písčitém terénu pod oknem našeho pokoje a pozorovali východ slunce.

Najednou u vchodu zastavila sanita s červeným křížem na boku. Vyskočil z ní mladý, pohledný černoch a kynul nám. Otevřel bok a my jsme přistoupili ke zbytku výpravy. Seznamujeme se. Dozvídáme se, že vedoucí výpravy (onen pohledný mladík) se jmenuje Isák. Naše skupina má celkem i s námi dvěma 8 členů (druhý doprovod Julio, kuchař, pomocník kuchaře a dva nosiči).

V autě je skvělá atmosféra. Pomalu vyjíždíme výš a výš po klikaté asfaltce. Posádka nám na cestu zpívá písničku "Jambo, jambo" a já pozoruju z okna zajímavou scenérii jakési podhorské krajiny proseté občasnou vesničkou s pár obyvateli, kteří nás slyší zpívat a kynou nám na pozdrav. Cestou několikrát zastavujeme, abychom dokoupili chybějící potraviny. Je to až neuvěřitelné, v jakých primitivních podmínkách je k dispozici například čerstvě upečený pecen chleba.

Poklepem na kapotu dostal řidič znamení, že jedeme dál. Čím jsme výš, tím víc se nebe halí do husté mlhy a sluneční paprsky zůstávají za námi kdesi dole. Zastavujeme na velkém odstavném parkovišti vedle dalších sanit podobných dodávkových vozů. Když jsme vystoupili, tak nám pod nohama křupaly kamínky a vzduch byl chladný a vlhký.

Oblékám si větrovku a přemísťujeme se na vrátnici. Vstupní brána "Marangu" je 1 500 m nad mořem. Recepční si nás zapsala, dostala jsem na cestu teleskopické hůlky a domluvili jsme se, že já nic neponesu.

Když jsme za bránou čekali na vedoucího, všimla jsem si na kraji cesty sedící Němky, která právě s ostatními dorazila z výstupu. Vypadala unaveně, obličej bílý jako zeď, rty rozpraskané do krve. Zírali jsme na ni jako na nějakou atrakci. Když jsme si to uvědomili, kamarád ji pozdravil a ptal se, jak se jí výstup líbil. Ona pohotově odpověděla, že to bylo úžasné, a oči se ji rozzářily. Já jsem ale při pohledu na ni trochu ztrácela odvahu. Vypadala trénovaně, její svalnatá postava oblečená ve značkovém sportovním oděvu mně nějak neseděla k celkovému dojmu a výrazu, který z ní vyzařoval.

Isák si všiml, že jsem poněkud posmutněla, a pokynul mně a ostatním, že jdeme. Cestou nám vysvětloval pokyny, které jsme dostali i písemně, jak bude vše probíhat. Jeho povzbuzující úsměv dodal opět klid do mé lehce rozkolísané nálady. Dozvěděli jsme se, že celková délka tohoto výšlapu je 6 dnů.

První etapa výstupu vedla tropickým lesem a trvala nám 3 hodiny. Šlo se lehce do kopce a chvílemi i po rovině. Pěšina byla široká, takže jsme se mohli bez problémů vyhnout s turisty jdoucími zpět dolů. S každým jsme se pozdravili pozdravem "jambo", což znamená ahojky nebo tak něco.

Zpočátku jsme šli s Juliem. Isák se zdržel někde dole. Ostatní členové naší skupiny nasadili rychlejší tempo a po chvíli nám zmizeli z dohledu. Spěchali, aby nám posléze v táboře připravili občerstvení. Slunce pálilo čím dál víc. Asi v polovině trasy jsme si udělali přestávku, abychom načerpali novou energii a doplnili do těla tekutiny. Jak nemusím čokoládu, tak teď jsem si pár čtverečků s chutí dala. Nebyla jsem příliš trénovaná, a tak jsem se cítila unaveně.

Když jsem byla malá, dělali jsme s rodiči vysokohorskou turistiku. Mívala jsem kdysi výdrž. Snad teď ostatní nezklamu.

Prostředí bylo nádherné, stromy byly vysokánské až do nebe, všelijaké zajímavé křoviny, stromořadí se střídalo s mýtinkami a malými loučkami, dokonce i potůček jsme objevili v ohromné propasti, kolem které vedla naše pěšina olemovaná na krajích dřevěnými kůly. Vlastně to bylo velmi podobné našim lesům někde na Šumavě či v Tatrách. Rozdíl byl pouze v tom, že v lese švitořilo ohromné množství ptactva a sem tam na nás taky zaječela nějaká ta opice, která se spustila po liáně mezi stromy. A taky to nezvyklé horko. U nás v lese je spíš příjemný chládeček. Ale to teplo (kolem 50 °C) bylo jen v první části výstupu.

Když jsme vyšli z lesa, vykoukla na nás velikánská louka a na jejím vrcholku byly rozesety chatičky z tmavě hnědého dřeva. Bylo zde příjemně, sluníčko sice svítilo, ale už tu pofukoval osvěžující větřík. Tady budeme spát. Správce si nás zapsal a nabídl nám pivo v plechovce. Pili jsme ho s takovou chutí, jako už dlouho ne. Jsme v táboře "MANDARA HUT" 2 700 m nad mořem.

Nosiči nám u chatky nechali batohy, přinesli teplou vodu v plastovém umývadle, abychom se mohli opláchnout, a v jídelně na nás čekalo občerstvení, vlastně už to byla večeře. Jídelna byla velká, vlezlo do ní několik výprav naráz. Byly tam dvě řady stolů, každá výprava si musela zapamatovat barvu svého ubrusu. My jsme měli modročervené kostky.

Z okna byl nádherný výhled. Od lesa se na nás přišla podívat modrošedá opice a snad i něco vyloudit k zakousnutí. Ale my jsme byli poměrně vyhladovělí, tak toho moc nezbylo. Nejdřív jsme dostali popcorn a kávu. Pak jsme si byli vybalit věci do chatky. Uvnitř byly 4 postele (tři nahoře a čtvrtá dole, téměř na podlaze). Tam jsme si nechali věci. Venku byla umývárna a splachovací toalety přímo na louce.

Před večeří jsme se šli podívat na nedaleký kráter "MAUNDI", který jsme obešli celý kolem dokola. Kráter byl obrostlý trávou a křovinami a cesta k němu byla poseta chomáči již uschlé trávy, které zdobily jinak fádní louku po stranách cesty. Rozhlíželi jsme se po okolí dalekohledem. Rychle se ochladilo a rozfoukal se ostrý vítr. Začala nám být zima, a tak jsme se museli vrátit.

V táboře už byla nachystána večeře. Měli jsme kuřecí stehno, karbenátek, koblížek, pečivo, ovoce a tekutiny. Moje babička by řekla: "co dům dal", ale věřte, že jsme byli za toto jídlo moc vděční, i když porce nebyly příliš velké. Isák nám sdělil program na další den a popřál nám dobrou noc.

Dohodli jsme se, že budeme vstávat brzo, už v 7 hod. a hned vyrazíme na cestu, protože další etapa bude delší a náročnější a ještě je potřeba mít čas na dostatečný odpočinek a aklimatizaci, kterou každý potřebuje pro to, aby mohl pokračovat v dalším výstupu. Než jsme ulehli, setmělo se úplně. Západ slunce je tu asi v 18:30 hodin.

4. den (úterý)

Po snídani vyrážíme na druhou etapu našeho výšlapu do výšky 3 700 m nad mořem. Tábor se bude jmenovat "HOROMBO HUT". Cesta bude trvat asi 5 hod. Je 8 hod. ráno a mírně mrholí. Lesní porost se pomalu mění na klečovitou otevřenou krajinu. Po levé straně se objevilo spáleniště. Z černé plochy občas vykoukne suchý trs trávy. Isák nám vysvětluje, že zde byl před 14 dny velký požár.

Země je široko daleko spálená na troud. Jen tu a tam začíná prorůstat zelená tráva. Pěšina, po které jdeme, je poctivě olemována dřevěnými kládami. Soupeříme s dechem. Stoupání je prudší a prudší. Občasnou rovinku využíváme k tomu, abychom se vydýchali. Do kopce se jde převážně po kamenitém terénu.

Počasí se neustále mění, zatím nás provázelo sluníčko, ale občas se krajina ztrácí v mlhovitém oparu. Máme jen jednu přestávku na balíček sušenek a trochu vody. Jdeme dál, každý ve svém tempu. Pozoruji nádhernou scenérii krajiny kolem a hlavou mi probleskují různé vzpomínky z mého života. Pak si vzpomenu na milou, emotivní melodii jedné písně z rádia, která mě provází celým zbytkem cesty.

Sem tam potkáme turisty jdoucí dolů. Ti už mají vítězství v kapse. Znovu a znovu se střídají kamenité výstupy a oddechové rovinky. Jdu vepředu. Chvíli stíhám jít s našim kuchařem, ale po čase mi mizí z dohledu. Nese obrovský vak a je z nás nejrychlejší. Hlavu má plnou spletených copánků a na čele uvázaný pestrobarevný šátek, jako čelenku. Jeho obličej je opálený a usměvavý. Neustále si pod vousy něco prozpěvuje. Vyzařuje z něj pohoda, která nám pomáhá, abychom zvládli dlouhou cestu.

Ke konci cesty potkáváme téměř utíkající čtyřčlennou posádku s nosítky. Nesou mladou ženu. Uprostřed nosítek je velké kolo, aby tíha nosítek byla rozložena. Co s ní asi je?

Konečně vidíme v dálce střechy horských chatek. Scházíme k nim z mírného kopce. Cesta nám trvala celkem 4 hodiny. Jsme tu první. Alespoň máme více času na aklimatizaci. Ta je prý velmi důležitá.

Kuchař už vaří oběd. Dostáváme klíč od chatky která je stejná jako v předchozím táboře. Jen střecha už není oplechovaná. Jdu obhlédnout toalety, po cestě bylo jen odpočívadlo s lavičkou a stolem k posilnění. Je tu umývadlo, ale voda neteče. WC je nízký a bez destičky. Ta leží na střeše. Podávám ji a kladu na mísu. Teď je to dokonalé.

Po obědě se jdeme projít. Okolí je kamenité. Je tu zima. Pomalu vytahujeme zimní oblečení. Po obhlídce okolí si chvíli povídáme se správcem kempu. Dozvídáme se, že skupinka Čechů, která tu byla před námi, měla problémy s nevolností a průjmy a museli výstup vzdát.

Kamarád dostal strach z černošské stravy, a tak jsme se dohodli, že vytáhneme naše jídlo a poprosíme kuchaře, aby nám ho připravil k večeři. Ale nebyl to moc dobrý nápad. I když všechno bylo instantní nebo v konzervách, kuchař s tím měl problém. Dvakrát se pomocník doběhl zeptat, jak to připravit.

Nakonec to přinesl, a když jsme nahlídli pod pokličku hrnce, viděli jsme, že jídlo stejně smíchal s vodou, které jsme se obávali nejvíce. Kuchař na nás z dálky volal, jestli je to OK, nezbylo než přikývnout. Od té chvíle mi bylo stále lehce na zvracení. Po večeři jsme šli hned spát, protože ráno na nás čekala další štreka.

5. den (středa)

Ráno vstáváme v 6:30 hod. Následuje snídaně, hygiena, příprava zavazadel a v 7:45 hod. vyrážíme na poslední etapu před samotným výstupem. Je zima, máme na sobě zimní oblečení, je jasno a neprší. Cesta má trvat opět asi 5 hodin. Jdeme kamenitou, ale opět zelenou cestou. Spáleniště je za námi. Občas přecházíme přes vodu po dřevěném mostku a fotíme si zajímavé rostliny a stromy.

Asi po hodině cesty se zelená flóra mění na kamenitou step. Cesta je hladká, písčitá a podél cesty se objevují obrovské kulaté kameny. V dálce se tyčí "KILI" a jeho menší bráškové. Dlouho jdeme po rovině, takže trochu odlehčíme plícím a taky si můžeme povídat. Uviděli jsme na pravé straně uprostřed hlinitého terénu odhozená nosítka. Taková, na jakých nesli včera tu ženu. Šli jsme to prozkoumat. Proč tu asi zůstala? Určitě by nikdo z nás na nich nechtěl skončit.

• Pokračování článku

Další související články: