Přechod hřebene Jeseníků

Na poslední říjnové dny jsme naplánovali využít zbytku dovolené k podniknutí zajímavého treku přes pohoří Jeseníky a Rychlebské hory s tím, že si budeme moct přidat rozhledny Praděd a Borůvková hora do seznamu těch, které jsme již navštívili. Bohužel počasí rozhodlo jinak a tak jsme museli vyrazit až v pátek a spokojit se "pouze" s Jeseníky.

V pátek, 28.10., nasedáme do plného vlaku turistů směr Jeseník a stejně jako ostatní bedlivě sledujeme oblohu, která je stále šedivá a když ani v Ostružné nenese známky sluníčka, začíná téměř celý vagón nadávat na "žabičkáře". Situace se mění jako mávnutím kouzelného proutku před Jeseníkem, kde je jasno, neboť mraky se zarazily o horský masiv a tak zatímco na Šeráku byla mlha, dole svítilo sluníčko.

Směr Čertovy kameny, Rejvíz a Koberštejn

Nedočkaví vystupujeme a napojujeme se na žlutou značku, po které přecházíme celým městem a stoupáním dosahujeme asi za hodinu prvního cíle, vyhlídky Čertovy kameny. Turistickou chatu míjíme (info www.certovykameny.cz) a pomocí umělých pomůcek se dostáváme na vyhlídkový bod, ze kterého je moc hezký výhled na Jeseník, do údolí říčky Bělé a do Polska.

Čtěte také: Dvoudenní přechod hlavního hřebene Hrubého Jeseníku

Čas neúprosně běží, neradí slézáme dolů a po modré značce prudkým stoupáním míříme na rozhlednu Zlatý Chlum. Tato velmi zdařilá a krásná stavba byla otevřena turistům již v roce 1899 a podařilo se jí přečkat všechna méně šťastná období naší historie až do dnešních dnů. Výška vyhlídkové plošiny je ve výšce 26 m a nabízí výhled na Hrubý Jeseník, Králický Sněžník, Rychlebské hory, Jeseník, Zlatohorskou vrchovinu a samozřejmě do Polska. Otevírací doba je za pěkného počasí denně od 10 do 18 hodin, v zimě pouze o víkendech.

Po náročném výstupu se občerstvujeme v chatě pod rozhlednou a v poledne vyrážíme dále po červené značce na Rejvíz. Blízká vzdálenost od města a parkovacích možností na Rejvízu je znát, neboť turistů i "turistů" dosti přibylo. Míjíme skalní útvar Chlapecké kameny, na které je zakázán vstup a po chvíli se ocitáme na parkovišti u rozcestníku TZ.

Odtud nás čeká méně příjemný úsek po asfaltu přes celou osadu, kde u chaty Svoboda odbočujeme na červenou značku, ze které nakrátko odbočíme k Lurdské jeskyni. Toto poutní místo bylo vybudováno v roce 1909 a scházeli se zde místní obyvatelé, kteří věřili v nadpřirozené schopnosti a uzdravující moc Panny Marie a prostřednictvím těchto svatostánků se k ní obraceli pro pomoc. Jeskyně byla po roce 1948 zapomenuta a obnovena byla v roce 2006.

Opavská chata

Pokračujeme dále z mírného kopce a na rozcestí Pod Koberštejnem se vydáváme do prudkého stoupání po zelené značce vstříc zřícenině hradu. Kilometr nám dal, s batohy na zádech, docela zabrat, ale stálo to za to. Zachovalá hradní věž a pohled dolů do údolí je odměnou za námahu.

Dáváme si pauzu a poté pokračujeme dále k Opavské chatě. Zde se nachází památník zajateckého tábora, který zde byl postaven v roce 1940 pro zajatce Polské a později i dalších armád, především Rudé. Zajatci pracovali na těžké práci v lese a pohřbíváni různě po okolí. Od roku 1948 zde vzniklo pietní místo s náhrobky, které bylo postupem času přestavěno a do roku 1999 chátralo. Na místě najedeme také informační tabuli.

Denní světlo začíná pomalu ustupovat tmě, takže jdeme rychle dále a bivakujeme na rozcestí Kristovo loučení, kde dle pověsti umrznul jeden ze tří přátel, kteří se před odchodem do války dohodli, že se znovu sejdou. Na setkání přišel jen jeden, který navíc přišel o nohu a když zjistil, že nikdo další nedorazil, zvolil v mrazu a sněhu dobrovolnou smrt. Mrtvolu našli lesní dělníci, kteří mu postavili na jeho památku kříž.

Videlský kříž a Švýcárna

Ráno čekáme hezké počasí, ale opak je pravdou, je mlha a zataženo, naštvaní po snídani odcházíme a po žluté značce jdeme opuštěnou krajinou po ne moc chozeném chodníku přes Jelení loučky na Videlské sedlo. Z výhledů není, bohužel, skoro nic a když vidíme i Praděd pod vrstvou mraků, nechce se nám ani jít dál. V sedle potkáváme víc rozčarovaných turistů, kteří uvěřili předpovědi, že v Jeseníkách bude skoro jasno.

Chvíli odpočíváme a připravujeme se na strmý výstup k chatě Švýcárna. Výstup se zdá nekonečný a dá nám hodně zabrat, ale časově jsme nahoře vcelku rychle. Jako odměna je nám částečné protrhání nízké oblačnosti a první výhledy. Na chatě je úplně narváno, dáváme si malý oběd s pivem a čekáme, jak to bude dál s počasím a tím pádem i s naším výletem.

Za výhledy na Praděd

Praděd (1 492 m) není pouze nejvyšším vrcholem Jeseníků, ale i v rámci celé České republiky drží solidní pátou
příčku. Ano, Praděd je pátým nejvyšším vrcholem ČR po krkonošských vrcholech Sněžka (1 603 m), Studniční hora (1 554 m), Luční hora (1 547 m) a Vysoké kolo (1 503 m) «

Štěstí se k nám začíná otáčet, vyjasňuje se a tak pokračujeme dále směr Praděd. Cestou potkáváme mnoho turistů, bohužel i někteří hodně připomínají ty z Rejvízu a klidně srovnávají přírodu v Jeseníkách s nákupem v hypermarketu. K vysílači jde opravdové procesí, do toho někdy až bezohlední cyklisté, takže s klidem na Jeleních loučkách se to srovnat nedá.. Hlavu si moc lidí neláme se zákazem vstupu do rezervace a cestu si z Ovčárny zkracují, jak se dá, holt daň za snadnou přístupnost.

Vyhlídkový ochoz na Pradědu je ve výšce 73 m, vstupné činí 60 Kč a výjezd nahoru je možný pouze výtahem s obsluhou. Otevřeno je denně 9-18 hodin a kruhový výhled může za dobré viditelnosti dosahovat až k Vysokým Tatrám. My měli štěstí, jen co jsme sjeli výtahem dolů, zahalil se vysílač do mlhy a ta nás provázela, k naší nelibosti, i po hřebenu z Ovčárny na Jelení studánku, takže z něj nemáme téměř vůbec nic. Jediná změna byla v tom, že jsme byli opět téměř sami.

Druhou noc trávíme na Ztracených kamenech a ráno jdeme v mlze na autobus k motorestu Skřítek. Zde si doporučuji zjistit odjezdy autobusů předem, neboť jízdní řád velkou hustotou spojů neoplývá.