Jeseníky na sněžnicích, zimní přechod Hrubého Jeseníku

Hřebenovka Jeseníků, trek z Červenohorského sedla na Rejvíz

Když jsem při podzimní návštěvě Jeseníků pozoroval z vrcholu Malého děda Medvědskou hornatinu, jednu z částí tohoto velmi známého pohoří, zrodil se mi v hlavě nápad na zimní přechod na sněžnicích. Relativní plochost tohoto celku a absence jakékoli možnosti noclehu dávala dobrý předpoklad pro ideální zimní trek se vším všudy.

Dvakrát plánovaný termín odjezdu naprosto zkolaboval, nakonec to ale byla výhra, protože se ke mně přidal Roman, parťák z několika zimních návštěv Slovenska, a nemusel jsem to jít sám. K tomu předpověď slibovala aspoň hezkou sobotu.

Vyrazili jsme v pátek před polednem a trek jsme započali pivem a polévkou na Červenohorském sedle, odkud vyrážíme na klasickou část jesenické hřebenovky. K našemu překvapení, je hřebenová trasa upravena rolbou. Běžkařská trasa vedla vždycky, co si pamatuji, po modré nedalekým traverzem. Díky tomu postupujeme svižně se sněžnicemi na batozích.

Čtěte také: Pětidenní podzimní přechod Jeseníků, Rychlebských hor a Králického…

Děvče ze záhrabu…

Hřeben tone v oblacích a dohlednost se tak pohybuje v řádu desítek metrů. Z výhledů nic nebude, což je trochu škoda. Míjíme se s řadou běžkařů, procházíme kolem přístřešku na Klínovci a u vrcholu Výrovka zažíváme neuvěřitelné setkání. Proti nám jde děvče, z návětrné strany trochu obalené ledem. Jmenuje se Bára a jen tak si vyrazila na hřebenovku. V týdnu, sama a se záhrabem. "Chtěla jsem to konečně vyzkoušet" říká.

Potkal jsem už v horách kde koho, ale tak odvážné děvče poprvé. Dáváme kolovat nějaký ten moravský penicilín a bavíme se tam přes půl hodiny. Nakonec se loučíme s tím, že určitě něco společného podnikneme se vydáváme každý svou cestou, my naprosto konsternováni. Tímto Báru, pokud to bude číst, převelice zdravím.

Švýcárna a Malý děd

Čeká nás stoupání ke Švýcárně, kam skočíme na jedno pěnivé. Chata je poslední výspou civilizace, po zbytek treku to bude už jen na nás. U Švýcarny opouštíme klasický jesenický hřeben a míříme na vrchol Malého děda. Je to možná můj nejoblíbenější vrchol tady a moc se tam těším. Jenže dohlednost je asi dvacet metrů a na nás tak vykukují jen nejbližší těžce zkoušené stromy.

Poprvé nasazujeme sněžnice, ledová krusta se pod námi přece jen propadá. Batohy jsou zkrátka poznat. 1 355 metrů vysoký vrchol je zároveň nejvyšším bodem celého treku. Z něj začínáme klesat a startuje dobrodružství. Špičky sněžnic mají tendenci se po proboření krustou podsunout pod ni a sestup tak není úplně snadný. Jednou tak obejmu smrček, co mi stojí v cestě.

Sněhová past

Největší legrace ale přichází při dosažení hranice lesa. Chodník přechází vysněžený žlab nějakého potoka. Fotogenické, jenže mi tam spadla jedna hůlka. Vydávám se pro ni a žlab se pro mě stává sněhovou pastí. Nafoukáno jsou ho tady skoro dva metry a při snaze se vyškrábat nahoru mizí hůlky i s částí paží kdesi v hloubi sněhové vrstvy, sněžnice se proboří až po pás a já se tam motám jak klacek ve splavu. Roman to se smíchem pozoruje pěkně seshora, aspoň že to dokumentuje.

Po několika marných pokusech nakonec nacházím ústupovou cestu kousek níž, podél jednoho smrku, je pod ním méně sněhu. Jenže tam se batoh zahákne o větev a jsem zase v pasti. Když se vyprostím, zachytím se tentokrát za pojistnou šňůrku na rukojeti mačety, co je přidělána k batohu. To se Roman už málem válí smíchy na zemi a nefotí, stabilizace to už prostě nebere.

Až se konečně dostanu nahoru, napadá mě, proč sem to vlastně celé absolvoval s tím báglem na zádech? No, některé věci prostě nevysvětlím…

Sestupujeme dále dolů, chodník se mezi stromy zužuje tak, že si nemůžeme vybrat stopu. Po stopách těch ostatních, co tudy prošli, jsou v krustě jámy a vůbec je povrch hodně rozbitý. To je ale pro achilovky uvězněné ve sněžnicích tak nepříjemné, že musí sněžnice dolů. Vlastně nahoru na batohy.

Jdeme bez nich a moc to nejde. Úseků, kde to nejde pěšky ani na sněžnicích ještě pár potkáme. Jenže to způsobí, že tento asi šestikilometrový sestup nám zabere tři hodiny. I když se k tomu připočítá drobný kufr, kdy jsme ztratili značku a k silici přetínající pohoří jsme došli asi kilometr pod Videlským sedlem. Do sedla jsme došli tedy po asfaltu a krátce usedli v autobusové zastávce na čaj.

Medvědská hornatina

A já krátce popíšu Medvědskou hornatinu, náš hlavní cíl, protože právě tady, za Videlským sedlem začíná. Jedná se o třetí, a nejnižší, podcelek Hrubého Jeseníku. Oproti známější Keprnické a Pradědské hornatině je plošší. Nejvyšší vrchol se jmenuje Medvědí vrch a je vysoký 1 216 metrů. Nachází se tady ještě několik dalších s výškou přes 1 200 metrů - nejznámější Orlík (1 204 m), Jelení loučky (1 205 m) a Černý vrch (1 201 m). Na žádný z těchto vrcholů ovšem nevede značená cesta.

Dalším znakem jsou četné skalní útvary, kterých je zde požehnaně. V pohoří se nachází také pět hradních zřícenin, ale značené cesty vedou jen na tři z nich. Platí tady, že spoustu těch nejzajímavějších míst a nejlepších výhledů leží mimo značky. A nejspíš proto je tak málo navštěvovaná. A to ani v létě. A to je právě něco pro mě!

Pokračujeme dále po žluté značce, která vede od Švýcárny až na Rejvíz. Po široké cestě jemně stoupáme a stará běžkařská stopa svědčí o tom, že i sem občas někdo zavítá. Z cesty se občas ukáže zahalený Malý děd a přilehlé hřebeny a za zády se tyčí svah Praděda.

Čas pokročil a my začínáme hledat místo prvního bivaku. Nacházíme ho na plošině mezi Lysým a Osikovým vrchem, ve výšce lehce nad tisícem metrů. Začínám stavět stan, Roman si půjčuje lopatu a kope záhrab. K našemu překvapení kolem nás prochází dvojice chlapíků, kteří byli na nedalekých vrcholech instalovat nové skrýše s keškama. Budou to jediní pěší turisté, co tady potkáme.

Největší starost nám dělá oheň, v této výšce je už vše obalené ledem, tak i suché dřevo moc nehoří. Nakonec kopeme díru, kam se i s ohněm schováme a přece jen si i tu večeři ohřejeme. Usínáme s vidinou hezkého zítřka, který předpověď slibuje.

Slunce!

A opravdu se budíme do krásného slunečného dne. Sluníčko suší vybavení a my s pohledem na krásný vrchol Malého děda snídáme. Vydáváme se na druhý den naší cesty a první zastávku děláme u rozcestí pod Lysým vrchem. Stojí tady přístřešek, úplně stejný jako na Klínovci nebo pod Jezerníkem. Jsou totiž unifikované a stojí po celých Jeseníkách.

Tady si dovolíme odbočku. Batohy schováváme do lesa a nalehko zamíříme, po modré, ke Kamzičí skále. Je to něco přes půl kilometru a odbočka i chodníček k ní je dobře zaznačen. Menší skalka a její okolí poskytuje skvělý, možná nejlepší, výhled na celou Keprnickou hornatinu.

Pohled přitahuje nejvíc sněžná kotlina pod Červenou horou. A mě zaujala i skála na vrcholu Vozky. A k tomu výhled na Rychlebské hory. Zacházka se vyplatila! Zpátky u přístřešku ještě chvíli posedíme na slunci než se dáme do zase pohybu.

Jelení loučka

Mírným stoupáním se posunujeme pod vrch Jelení loučky, kde se z jednoho místa naskytne pohled na moravského krále Praděda. Musím podotknout, že jediný, Praděd už jinde nezahlédneme. Následuje úsek řídkým lesem, kde cestu hlídají i tyče, jediné místo Medvědské hornatiny, kde se nachází. A z tohoto hřebínku znova vidíme směrem ke Keprnickému hřebenu a Rychlebským horám.

Následující sestup je lahůdkou, chodník vede stále rovně je celý posetý vysněženými muldami. Užíváme si to a přecházíme záměrně přes ně. Ve spodní části se objeví malý potůček, který se klikatí a hledá cestu ke slunci. Tento fotogenický úsek doplňuje Orlík, se svou stříbřitou čepicí. Pak se zase vnoříme do lesa přijdeme k velkému rozcestí pojmenované Pásmo Orlíka. Žlutá se tu kříží se zelenou a stojí tady další přístřešek.

Následující úsek lesem mi hodně připomíná Muránskou planinu. U rozcestí Pod Orlíkem potkáváme malou skupinku běžkařů a další následují u Kristova loučení, kde sedí v dalším unifikovaném přístřešku. K rozcestí u Opavské chaty už jdeme bez sněžnic, používáme jednu ze širokých stop po běžkařích.

Opavská chata

U Opavské chaty stojí lesní hřbitov válečných zajatců, ale není poznat kde, sněhu je tu stále dost a dost. Na louce se nachází velký seník, další vhodné místo na nocleh, což je jedna z výhod této části Jeseníků.

Sestupujeme podél potoka a bychom u mostu prudce změnili směr a začali stoupat na vrchol Kazatelny. Na něm se díky mladému lesu otvírá fantastický výhled, kterému dominuje Šerák s Obřími skálami, Zlatý chlum s rozhlednou, rychlebský Smrk a v pozadí Králický Sněžník.

Druhý bivak

Čas postoupil, stíny se prodlužují a my hodláme najít místo na bivak. To se nám podaří hned po sestupu z Kazatelen. Stojí tady asi deset metrů vysoký skalní blok obklopený mladým lesem, ve kterém se utáboříme. Místo nabízí podobný výhled jako Kazatelny, takže budeme moci užít i západ Slunce.

Skála dělá krásné závětří pro oheň, který díky nalezené zlomené bříze hoří tentokrát pořádně. Jdeme spát do bezoblačné noci, což samozřejmě srazí ranní teplotu o nějaký ten stupínek níže. Ale ani já ve stanu a Roman v záhrabu s tím nemáme žádný problém. Jen to ranní soukání do zmrzlých bot, bych si klidně odpustil.

NPR Rejvíz

Východ Slunce zakryla nízká oblačnost přicházející od východu, tak se trochu zklamaně suneme ráno dál. Míříme k hranici NPR Rejvíz. Toto výjimečné místo je krásné i v zimním období, tak se na poslední chvíli rozhodneme navštívit i Mechové jezírko.

Takže těsně před Revízem opustíme žlutou značku, která nás tak dlouho vedla, a míříme ke vstupnímu objektu do rezervace. Vstupné tady nikdo nevybírá a my kráčíme vyšlapaným chodníkem do nitra rezervace. Vůbec nejde poznat, že kráčíme po dřevěných chodnících. Jsme tu úplně sami a u okraje jezírky posedáváme na krytých lavičkách. Mechové jezírko pod sněhem vypadá jako každé jiné, ale to nám nevadí, hezky je tu i tak.

Zpáteční cestu naposledy fotografujeme a po modré značce přicházíme k autobusové zastávce. A je konec. Teda skoro. Necháváme si první autobus ujet, protože přímo naproti zastávky stojí věhlasný penzion. Ten, co se pyšní originálním interiérem, kde má každá židle opěradlo s vyřezaným obličejem některého ze štamgastů. Parádní konec parádního, asi 33 kilometrů dlouhého treku.

Netradiční verze Jesenické hřebenovky není pro každého.V prvé řadě vyžaduje samostatnost a hlavně poskytuje omezený počet výhledů, většina trasy vede prostě lesem. I já jsem musel uznat, že v měsících bez sněhové pokrývky je to tam trochu zajímavější. Jenže kde jinde v Jeseníkách můžete strávit dva téměř nerušené dny putováním, při kterém jste odkázáni jen sami na sebe, bez možnosti ohřátí v některé chatě a skoro nikoho nepotkáte? To je právě to, co mám na této části rád. A nejvíc pak toulání mimo značené cesty, ale o tom až někdy příště.

Další související články: