Jánošíkovy diery, túra podzimní Malou Fatrou

Volba podzimní túry padla na Malou Fatru a její vyhlášené Jánošíkove diery. Občas se jim říká prostě jen Diery a dělí na Dolné, Horné a Nové diery. V létě se tu mačkají davy turistů, ale na podzim a ještě k tomu ve všední den je to úplně o něčem jiném.

Je čtvrtek 13. listopadu brzy ráno a já vystupuji z vlaku ve stanici Varín. Je ještě tma a je mi zima. Mám za sebou cestu nočním rychlíkem z Pardubic do Žiliny. V šíleně přetopeném kupé se mi podařilo dohromady asi hodinu a půl spát.

Během cesty autobusem z Varína do Terchové začíná poprchávat. Dobrá zpráva je, že už začíná být i trochu vidět. Než dojdu z Terchové k hotelu Diery, kde začíná modře značená cesta do Jánošíkovych dier, je už světlo. To je dobře, protože potkat medvěda brzy ráno, ještě za šera a v liduprázdných horách není zase až tak nereálné.

Několik minut cesty od hotelu se nořím do Dolných dier, studeného světa vody, vodopádů, úzkých kaňonů, železných lávek a žebříků. Bez těchto železných pomůcek by Diery byly zcela neprůchodné. Po několika lávkách, z nichž jedna je doslova nalepená na skalní stěně, přicházím na rozcestí Ostrvné. Odtud je možné odbočit na žlutou vedoucí skrz Nové diery. Já však pokračuji dál po modré přes několik žebříků na rozcestí Podžiar, kde se na okamžik ocitnu na okraji louky a Dolné diery zůstávají v lese za mnou.

Projdu okolo dřevěného stavení a za chvíli vstupuji do Horných dier, kde několikrát šplhám po žebříku přímo nad padajícími vodami potoka. Od neustálého stírání vody ze zábradlí žebříků začínám mít promočený rukáv.

Po půlhodinovém stoupání (a sbírání vody do rukávu) kaňonem se cesta najednou trochu rozšiřuje. Celý kaňon je tu vystlán bukovým listím, které mi místy sahá nad kolena a dokonce i potok se v něm občas úplně ztrácí. Vše je zahaleno závojem mlhy a z celého tohoto místa dýchá zvláštní atmosféra. Následuje ještě několik žebříků a vycházím z Horných dier.

Hned za jejich koncem je rozcestí Pálenica, odkud můžete sestoupit do Štefanové a nebo jako já pokračovat dále po modré do sedla Medzirozsutce. Následuje několik řetězů, které na mokré a lidmi vyhlazené skále přijdou docela vhod. Za posledními řetězy vycházím z lesa a poprvé se mi otevírá pohled na Malý Rozsutec, přes který se však převalují chuchvalce mračen.

To je i důvod proč ze sedla nepokračuji po červené přes Velký Rozsutec, ale zůstávám věrný modré a traverzuji lesem pod ním na rozcestí Pod Rozsutcom. Tady stávala chata Pod Rozsutcom, která shořela v roce 1985. Jen o kousek výše je sedlo Medziholie, kde se dá sednou a vydechnout si pod malým přístřeškem. V sedle potkávám první a taky poslední lidskou bytost za celý den.

Po krátkém odpočinku vyrážím vstříc mohutnému Stohu. Již začátek cesty je dost rozbahněný a vinou rostoucí vrstvy bláta na podrážce mi rychle začínají těžknout boty. Z cesty se stává úplná klouzačka a s vypětím všech sil se bahním vzhůru. Ano, hůlky by skutečně přišly vhod, bohužel je s sebou ale nemám.

Po nekonečném boji se sklon cesty mírní a až na vrchol pokračuji mnohem méně rozblácenou pěšinkou. Vedle cesty plaším několik párů tetřevů, kteří odlétají kamsi do mlhy. Na vrcholu Stohu fouká silný vítr a výhledy jsou nulové, proto se tu ani nezdržuji a sestupuji jeho strmým travnatým úbočím po zelené.

O kousek níž se chvílemi otevírá pohled do Šútovské doliny, ve které se o něco níže nachází 38 metrů vysoký Šútovský vodopád. Po asi hodině cesty jedním z bočních hřebenů Malé Fatry ještě stoupám na zalesněný vrchol Žobrák, ze kterého sestupuji na lesní cestu. V okolním blátě je spousta stop vysoké zvěře.

Zbytek cesty do Kraľovan je již jen zdlouhavé a nezáživné klesání rozblácenou lesní cestou, které mě po tom, co už mám našlapáno vůbec nebaví. Konečně, po asi třech hodinách od zahájení sestupu ze Stohu, přicházím na železniční stanici v Kraľovanech, kde se ukládám na lavičku a čekám na vlak.

Počasí bylo sice nic moc, každou chvíli mrholilo a výhledy nebyly prakticky žádné, foukal silný vítr a místy bylo opravdu hodně bláta, ale za tu atmosféru naprosto osamělých hor to rozhodně stojí. Vřele to doporučuji každému, kdo to ještě nikdy nezkusil. Ti, kteří tuto tajemnou horskou atmosféru znají, mi jistě dají za pravdu.

» Nejnovější články, archiv