S medvědem na Jalovec, slovinské Julské Alpy

Fotografie je jen zlomek skutečného zážitku…

Slovinské Julské Alpy jsou velehory bez lanovek a tím pádem bez průvodů turistů, procházejících se pouze po hřebenech. Pod pár vrcholů se dá sice dostat do určité výšky autem, ale těch je málo, takže pokud si chcete vychutnat výhledy z místních velikánů, musíte si "lehce" zafunět do kopce, většinou s převýšením minimálně patnáct set metrů a často mnohem více.

V září 2014 jsem se do Triglavského národního parku vypravil již popáté. Můj parťák je spíš na ferraty, takže jsme se v prvních dnech pobytu věnovali tomuto druhu výstupů na místní štíty. Po týdnu, stráveném v úvazcích a také výletech k místním nádherným vodopádům a soutěskám, si kolega udělal volný den pro focení přírody v okolí našeho ubytování v Bovci.

Využil jsem toho a naplánoval si fyzicky náročný výstup na Jalovec (2 645 m) s převýšením téměř 1 700 m. Tato túra je označována za jednu z nejhezčích v Julských Alpách, podle průvodce s časovým rozvrhem cca 12 hodin. Budík tím pádem zvonil v pět ráno a po lehké snídani vyjíždím do údolí Zadnja Trenta.

Čtěte také: Po visutém žebříku na Jof di Montasio, jednodenní túra na nejvyšší kopec…

Po příjezdu se začíná rozednívat a vidím, že okolní vrcholky hor jsou po předešlém dešti pod sněhem. Mačky proto dostávají v batohu přednost před druhým objektivem a ještě za šera vyrážím do prudkého kopce, který začíná bezprostředně u malého parkoviště na konci údolí.

V lese je klid a absolutní ticho. Ale jenom dočasně. S přibývajícími metry slyším z lesa přicházet zvuky, které zřejmě patří nějakému nespokojenému medvědovi. V údolí, těsně obklopeném příkrými svahy, se hlas odráží takovým způsobem, že nelze určit, kde se nachází jeho autor. Cestou se v turistických serpentinách pokouším o pískání, ale to při zrychleném dechu není tak jednoduché.

Stezka vede v zatáčkách prudce do kopce a les pomalu přechází v jehličnatou kleč. Po nezáživné hodině chůze v tomto porostu se dostávám k suťovisku a po chvíli i k ferratě, vedoucí k vrcholu. Není nijak náročná, ale pro jistotu nasazuji úvazky a přilbu. Jakýkoliv úraz by znamenal problém, jsem tady sám…

Pořizuji první záběry, ale sluníčko si zatím dává načas. Pod vrcholem nalézám ve sněhu čerstvé stopy kozorožců a po chvilce přichází setkání s těmito čtyřnohými horaly. Teleobjektiv zůstal bohužel v autě a zvířata nechápou, že je chci jen fotografovat, takže mi rychle dávají sbohem…

Foťák balím do batohu a stoupám dál k vrcholu. Z opačné strany přicházejí tři Slovinci, kteří začali výstup v údolí Tamar. Společně přicházíme k místu, kde už to nikde nejde výš. Díky medvědímu brumlání mám výstupový čas čtyři hodiny, místo plánovaných šesti.

Mlčíme a jen se kocháme nádhernými výhledy na okolní velikány. Je chladno, ale bezvětří, takže na sebe oblékáme všechno záložní prádlo z batohu. Odejít nelze, tak jsou okolní kopce působivé. Nikon neodkládám, ale fotografie je jen zlomek skutečného zážitku.

Po hodině se nakonec balíme a odcházíme z tohoto magického místa. Sestupuji stejnou cestou a s lehkými obavami přicházím k místům, kde začíná les. Od úpatí vedlejšího štítu vidím přicházet skupinku horolezců, takže všichni společně v klidu scházíme do údolí.

Odjíždím do Bovce a v hlavě se mi už honí plány túry na další den, únava musí jít zatím stranou. Stálého počasí babího léta je třeba využít do posledního dne.