Ihlara Valley a výstup na Hasan Dag, centrální Anatolie

Opouštíme Goreme (oblast Kappadokkia) a stopem dobýváme obec Selime - východisko do údolí říčky Ihlara. Odtud chceme dojít na vyhaslý vulkán Hasan Dag.

V Selime po nákupu nanuků a vypití několika čajů s domorodci vyrážíme přes piknikoviště stínem stromů proti proudu, až docházíme k brodu a ocitáme se na křižovatce silnic. Nad údolím se tyčí skalní stěny provrtané obydlími a skalním klášterem.

Vylézáme na asfaltku u vybroušeného nerostu asi mojí velikosti. Naproti je rybí restaurace s ubytováním a placený vstup do údolí. A již se k nám řítí navoněný pohůnek. Plynule anglicky zjišťuje naše záměry a hned má pro nás haldu dobrých rad, neb to zde zná a myslí to s námi dobře.

Čtěte také: Hory Aladaglar, nejvyšší pohoří Tauru - Turecko (2)

Takže máme si zde nechat rance, za 5 lir vystoupit na vrchol skalního kláštera soustavou podzemních schodišť, po té se u něj v kempu ubytovat. Zítra zaplatit vstup do Ihlara Valley. Projít do Ihlary, vrátit se busem a nechat se jeho lidmi vyvézt do základního tábora. To vše samozřejmě téměř zadarmo.

Nenecháváme se organizovat, opouštíme ho s tím, že přespíme na piknikovišti a zítra se uvidí. Kousek se vracíme a velkým obloukem mizíme v údolí. Jdeme asi 2 km pláněmi již nikým neobtěžováni a zobajíc víno. Potom se údolí svírá a cesta nás vede k říčce. Zelená travička, čistá voda, stín staletých vrb, skalní stěny a sem tam vytesané obydlí.

Po kilometru se údolí otvírá na krásný vypasený palouček jako vystřižený z foglarovek. Stavíme stan, koupeme se v řece a pak za balvanem nacházíme soustavu konvic na výrobu čaje, co si tu ukryl nějaký pastevec. Takže na ohništi cmundíme pravý turecký čaj. Ráj na zemi.

27.9.2011

Pokračujeme údolím, které se postupně otvírá do opravdu stylové osady Belisirma. Držíme se vlevo ve vinicích mimo cestu. V Belisirmě má být další kasa a my do ní nechcem vpadnout.

Tím se dostáváme přímo do osady, na jejímž začátku vysoko nad údolím objevujem veliké skalní příbytky. V jednom sálu je řecký kostelík a v sousedním bizardní neuvěřitelné zařízení - obrovský lis na víno s dřevěným vřetenem trčícím do výšky 3 m a dole končící ve vytesaném skalním kotli na vylisovaný produkt. Vedlejší velkokomnata pak skrývá obří mlýn poháněný kdysi buď lidmi neb zvířecí silou. Úžasné věci poměrně zachovalé a volně přístupné.

Jdem na náves s mešitou. Pak scházíme dolů k řece. Jsou zde bufety a další placený vstup. Šlo by to obejít asi nějakou stezkou ze vsi na druhé straně anebo drze pěšinou přímo nad kasou ale vyměknem a platíme vstup 5 lir osoba.

Údolí se svírá, mnoho turistů dovezených busy, ve skalních stěnách kláštery a kostely, kterých jsme v této oblasti už viděli dost a zdarma. Po asi třech kilometrech je v půlce údolí mohutné ocelové schodiště vyvádějící turisty do bezpečí autobusu.

My ale pokračujem dál na Ihlaru. Zde už nikoho nepotkáváme. Na kraji Ihlary je na říčce fantastické místo - skalní plotny, vodopád, kaskády, zeleň. Koupeme se a potom přes poslední kasu odcházíme do centra obce na čaj.

Z centra stoupáme po asfaltce na křižovatku směr Helvadere. Pusto, žádný provoz ale jediné auto nám staví. Je to Turek pyšnící se německým občanstvím a tak s ním musím trénovat němčinu. Bere nás kolem poloprázdné přehrady v Helvadere (piknikovište, rybí restaurace) nahoru k češmě (zdroj vody) a pak ještě kus traversem po silnici nad vesnicí vpravo směr Hasan Dag. Říká, že cesta vede dál a od křižovatky pak vlevo do hory k penzionu (horská chata) a nebo vpravo ještě výše do základního tábora (další chata).

Jdeme kus pěšky a kde se vzalo tu se vzalo auto s belgickými turisty. Berou nás pravou odbočkou vysoko do hory serpentinami po rozbité asfaltce. Tak se dostáváme během chvilky do výšky cca 1 800 m n.m. Loučíme se, opovrhujeme asfaltem a berem to přímo vzhůru po pastvinách.

Vpravo se náhle objevuje kamenná pastevecká osada. Jdu se podívat, zda je někdo doma, abych se zeptal na zdroj vody, neb mám pocit, že jsme zásoby této tekutiny trochu podcenili. Nikde nikdo, jen za kopcem cinkají stáda.

Nad osadou stoupá doleva kamenitá cesta. Výše obtáčí travnatý hřebínek a mizí za rohem směr rokle. Vydávám se po ní s myšlenkou, že někde ti domorodci vodu musí brát. A ono jo - za zatáčkou je další obří zářez v hoře, na jehož dně cesta končí a je zde velká krytá betonová cisterna plná křišťálové vody.

Vracím se a stoupáme po pláních. Přesto že hora je již spíš balvanitá, než travnatá nacházíme zázrakem snad jedinou rovnou plošinku, která se vyházením šutrů dá upravit na místo pro stan. Takže po hodině a půl pochodu se nacházíme ve výšce asi 2 400 m. Pod sebou vidíme vpravo penzion a vlevo nad pasteveckou osadou velký bílý dům (prý bývalý hotel), kde snad má být base camp a končí tam asfaltka. My jsme tu však sami. Romantika uprostřed hory. Na liháči vaříme čaj, večeře a na kutě.

28.9.2011

Noc skvělá, zima nebyla. Pokračujeme vzhůru směr viditelné sedlo. Za hodinu nad sebou vidíme stáda koz a ovcí a za pár minut jsme v sedle. Chceme tu nechat rance a nalehko zdolat vrchol.

Ke stažení: Turistická mapa Hasan Dag

Jsou zde však pastevci. Vaří čaj a zvou nás. Chvilku se bavíme co a jak. Zjišťujeme, že jsme výš, než jsme si mysleli - ta hora vlevo není Kiči (malý) Hasan Dag ale bezvýznamná hrouda. Kiči je ta velehora o kus dál vlevo, takže my jsme v nějakém horním sedle cca 2 900 m n.m. Sedlo mezi Hasany má 2 700 m.

Nahoru to prý je asi hodinu a cestou potkáme vodu (kar = jezero?). Taky vidíme prvně tureckého pasteveckého psa s obojkem tvořeným 10 cm železnými trny. Samotnýho bych ho nechtěl potkat.

Odkládáme tedy batohy u pastevců (docela neradi - no bereme aspoň pasy a peníze) a jdeme nalehko na vrchol. Cestou potkáváme malé sněhové pole a šup, jsme tam. Podle bobků se ty ovce a kozy pasou i zde. Je tu závětří ze šutrů a vrcholová kniha umístěná v kovovém velkomodelu kamiónu Mercedes.

Bližším ohledáním zjišťuji, že kamion má výrobní štítek fabriky na náklaďáky v Kónyi a výrobní číslo je Hasan Dag. Dobrá recese - dar automobilky horalům. Výhledy na anatolské pláně z výšky 3 235 m n.m. jsou fantastické.

Přes kráter vidíme na sousední vrchol, který nám připadá trochu vyšší. Až z mapy zjišťujeme, že to je pravý vrchol Hasan Dag 3 268 m. Nám se tam ale nechce páč bychom museli překonat jámu kráteru. Stoupají tam však túristi, kteří patrně spali v base campu. Normálně se totiž vystupuje odsud.

Vracíme se k pastevcům a rancům. Trochu mě polil studený pot, neb co jsem si myslel, to se stalo. Ti dobří hoši projeli naše rance jen co jsme zmizeli za obzor a ani je nenapadlo to uvést do původního stavu. Usmívají se stále stejně dobrosrdečně a bezelstně. Vše je přeházeno, ale nic nechybí.

Se smíšenými pocity se loučíme. Žijí tady v sedle jen ve vaťáku, vodu na čaj berou ze sněhového fleku (protože kar není turecky jezero ale sníh), živí se chlebovými plackami, brynzou a chalvou. Alláh vás opatruj.

Scházíme do skutečného sedla a po viditelné stezce opouštíme Hasany. Původně jsme chtěli do osady Kecikalesi. Ale směr vpravo přehrazují skalní žebra a žádnou pěšinku nevidno. Takže správná stezka vede z pod sedla vlevo směr osada Uluoren a potom teprve následuje odbočka do Kecikalesi.

Vše je protkáno cestičkami od skotu, linie stezky se velmi špatně sleduje. No ale snažíme se držet co nejschůdnějšího terénu a zároveň nějak správně klesat předpokládaným směrem. Za každou terénní hranou vyhlížíme osadu.

Krajina je vyprahlá (bodláky), protkaná skalami a balvany ale před námi se rýsují řídké dubové háje, kde očekáváme vodu (trápí nás žízeň - je docela hic a fouká). Je to nekonečné, nohy máme jako konve. Velký kus sestupujeme z plání vyschlou strží, dostáváme se na další suchou pláň s několika kamennými chýšemi. V dálce stáda. Voda však nikde.

Po 3,5 hodinách potkáváme pastevce se stádem a ostnatým vlkodlakem (büyük köpek = velký pes). Dává nám trochu napít vody a ubezpečuje, že Uluoren je jenom kousek. A je to pravda, dosahujeme okraje planiny. O 100 m níže se rozkládá rovina s dlouho očekávanou vesnicí.

Uprášení a k smrti žíznivý míříme do civilizace. Děcka už se srocují, pusy od ucha k uchu. No moc turistů sem asi nedojde. Ptáme se na vodu. Berou nás k baráku a mají ukrutnou bžundu z mých kraťasů. Chlap v kraťasech na tureckém venkově = naháč na Václaváku v Čechách.

Ptám se kluka, kde je češma, abychom smyli prach a vzali si dlouhý gatě. Takže nás houf pokřikujících školáků doprovází směr mešita. Zde posedává spousta domorodců. Zdravíme a mizíme za oplocení do areálu mešity, kam se za námi děti neodváží. Taková mešita je v Turecku oázou pro cestovatele. Většinou tam bývá pitná voda, toalety a klid.

Po očistě vstupujeme jako lidi mezi domorodce. Ptáme se na čaj - ale čajovnu zde zřejmě nemají. V krámku kupujeme olivy a sýr, chleba nám ještě zbyl. Jsme usazeni na židle a hodujeme.

Jeden domorodec se posuňky ptá odkud - kam a kde budeme nocovat. Povídám, že z hory, ale kam nevím - že někde přespíme v čátoru. Mává mi před očima klíčkem, takže nás chce asi ubytovat.

Vede mě do sálku u nějaké úřadovny a nabízí, že tam můžeme přespat. Tak se ho ptám, kač líra (kolik to stojí), ale prý nic. Ukazuje si na znak na čepici - asi z nějaké dobročinnosti ubytuje turisty zdarma.

Hasan Dag na mapě

Bereme si rance a jdeme se usalašit. Po té jsme pozváni na čaj před úřadovnu. Scházejí se chlapi a taky přijíždí jeden na skútru v maskáčích. Povídám si, že asi policajt a budeme zatčeni, ale je to ředitel místní školy.

Umí anglicky asi stejně špatně jako my, takže si skvěle rozumíme. Tím se dozvídáme, že ten úřad, před kterým sedíme, je úřad starosty (turecky Koy Muhtarlar?), ten chlap vlevo je starosta, ten za ním učitel, ten naproti místní boháč - vážený občan a ten co nás přived sekretář a správce. A že Uluoren má 1 200 obyvatel.

Už chceme jít spát, ale večírek nekončí - je nám přinesena opulentní večeře na stříbrném tácu ze samých tureckých specialit. Teprve potom můžeme ulehnout s tím, že ráno budeme vzbuzeni, občerstveni a busem vyvezeni na hlavní silnici. No zázraky se dějí, ať žije starosta!