Parádní trek GR 54, Tour de l´Oisans ve francouzských Alpách

Trek v Dauphinských Alpách

Nemáte rádi stereotypy? Chcete během jednoho treku zažít balanční cvičení v kulisách ostrých a nebetyčných štítů i toulky po poloninách, které jako by vypadly z oka karpatského oblouku? Pak zamiřte do francouzských Dauphinských Alp na GR 54 - Tour de l´Oisans.

Tento překrásný okružní trek vede velmi proměnlivým terénem. Protíná Ecrinský národní park a dá se prostorově vymezit městečkem Le Bourg de Oisans, ležícím asi 50 km jihovýchodně od Grenoblu, sedlem Lautaret a na jihozápadě řekou Drac. Ačkoliv je zde příroda bohatá na velkolepé horské scenérie se záplavou alpských květin, rozeklané skály v odlesku jezírek a blyštící se ledovce, na turisty je - možná i díky četným převýšením - skoupá.

Samotný trek má totiž v základní verzi jedenácti dní více než 12 000 výškových metrů a ve srovnání s často chozenými treky ve Francii je o něco náročnější než Tour de Mont Blanc (ale zase jednodušší než GR 20 na Korsice). I přesto, že jsme GR 54 pokořili na přelomu července a srpna, ráno se teploty pohybovaly kolem nuly, odpoledne běžně kolem 22 °C a obávaná bouřka nás navštívila jen jednou. Na celém treku naleznete velké množství odpočívadel s pitnou vodou a horské chaty, kde je možnost jak dobrat si vodu, tak dokoupit proviant nebo potěšit chuťové pohárky něčím ryze francouzským.

Výchozí bod

Jako výchozí bod treku je kvůli snadné dopravě často označováno město výše zmiňované - Le Bourg de Oisans. Z Grenoblu sem linkové autobusy zajíždějí velmi často. Je tu velký supermarket s možností dokoupení map, které běžně v Čechách neseženete, a také informační turistická kancelář. Jinak městem často vede etapa Tour de France, což beztak poznáte jak z výzdoby domů, tak z množství cyklistických nadšenců mířících do serpentin k I´Alpe-d Huez. Je tu i kemp, ale pokud se vydáte, tak jako my, střemhlav vzhůru, po třech hodinkách naleznete také pěkné plácky na bivak.

Cesta samotná je značená červenobílými pruhy a nejprve vede kamenitým a skalnatým terénem do prudkého kopce. Není se však čeho obávat, zdánlivě těžký výstup zajišťují řetízky. Po necelé hodince se cesta změní v lesní pěšinu a (už příjemněji) stoupá až k osadám Maronne a Ie Rosay, mezi nimiž je několik pěkných bivakovacích místeček.

Na začátku další etapy klesnete na dno romantické doliny Sarenne k již zdálky burácejícímu potoku. Stezka pak zvolna stoupá po travnatých loučkách s volně se pasoucím dobytkem, několikrát překonává peřejky po lávce, v jednom případě se budete muset asi i zout (záleží na předchozích srážkách), a jednoznačně míří k sedlu Col de Sarenne.

Ze sedla můžete kromě pěkných výhledů spatřit i cíl etapy - ovšem mezi vámi a vesničkou Besse se rozprostírá velmi hluboké údolí, do kterého musíte četnými cik-caky sejít a odtud se zase s vypětím všech sil vyškrabat do Besse. Odměnou budiž to, že Besse je překrásná fotogenická vesnice, která díky originálním střechám a horskému okolí připomíná spíše tibetský klášter. Za necelé dva kilometry po silničce pak narazíte na malý, k okolní přírodě velmi šetrný, neoplocený kemp. Jakkoli nemáme kempy rádi, tak tímhle jsme byli nadšeni.

Do sedla Col du Souchet

U kempu silničku nahradí červenobíle značená stezka, kterou zhusta využívají i ovečky. Stezka směřuje travnatým terénem směle vzhůru, nabízí se spousta překrásných výhledů na okolní horskou skupinu Grandess Rousses a ještě výše spatříte La Meije v celém svém ledovcovém krunýři, který se v odpoledním slunci krásně leskne. Sedlo Col du Souchet pak odkryje celou severní část národního parku Ecrins včetně doliny Romanche, zkrátka vše máte jak na dlani.

Zbývá zhruba dvouhodinový sestup k ospale vyhlížející vesnici Le Chazelet, která kromě křivolakých uliček nemá vcelku co nabídnout. Odtud bedlivě sledujte značení GR 54 i mapu, jinak brzy skončíte u někoho na dvorku. Až k Le Grave se totiž cesta velmi klikatí. Le Grave je městečko, žijící především z turistů, opět máte možnost zabrousit do informačního centra, nakoupit potraviny nebo navštívit sběratelské trhy s všelijakou veteší a starožitnostmi. U městečka jsou také dva kempy, ale pokud budete jako myšky a budete hledat bivakovací místo až večer, nemělo by se nic stát. Celkem šikovná místa na táboření můžete objevit kilometr a půl po dále značené GR 54 a 50 ve směru k Pont des Brebis.

Další etapa patří k vrcholům treku, ovšem nelekejte se množství aut, které stojí na parkovištích v okolí Pont des Brebis. Většina turistů směřuje k bližším cílům a jen málokdo se vypraví na úžasné sedlo Col d´Arsine. Stezka vede nejprve kaňonem podél řeky Romanche, do něhož jen stěží vklouzne několik slunečních paprsků, později překonává dva skalní prahy. Horní patro doliny Romanche však dělá svému jménu opravdu čest. Můžete se těšit z pohledu na meandrující potůčky, zelenou šťavnatou trávu se spoustou drobných květů i pohádkově vypadající Refuge de I´Alpe (nocleh možný), nebo tiše pozorovat skotačící sviště, kterých jsou tu opravdu mraky.

Pokud jste si svištíky nestačili vyfotit, nezoufejte. Jakmile totiž přejdete výrazné sedlo Col d´Arsene, čekají vás podobné pohledy jako v dolině Romanche, jen s tím rozdílem, že v pozadí hravých svišťů teď budete mít i štíty Pic de Neige Cordier, Agneus nebo ledovec d´Arsine. Charakter krajiny se změní až nad jezerem Lac de la Douche - stezka tu vede sutí a je docela prudká.

Pod jezerem se napojí na lesní pěšinu, která vás dovede až k malé obci le Casset a dále až k významnému turistickému středisku Ie Monetier les Bains. Protože městečko ani jeho okolí neleží v Národním parku Écrins, nemusíte ani tady nutně hledat kemp. Pěkná místa s překrásným nočním výhledem najdete přímo u trasy GR 54 u rozpadlé kaple na loukách Charvet.

Sedlo Col de I´Eychaude

Pokud jste opravdu vystoupali až k lukám Charvet, čeká vás hned po ránu už "jen" 800 metrové převýšení na sedlo Col de I´Eychaude. Stezka je ale pěkně upravená a tak byste se za 2 - 3 hodinky mohli kochat krásným výhledem na nedaleké vrcholy Rocher I´Yret nebo Ia Cucumelle, které, pokud máte ještě dostatek sil, můžete také zdolat. Sestup k obci Vallouise bych ale nepodceňovala, zpočátku vede GR 54 rozmanitým terénem, ale posledních 8 km je značeno převážně po silnici. My jsme tenhle nezáživný kousek cesty vyřešili stopem.

Místní lidé jsou tu velmi ochotní, takže stačí párkrát mávnout a vezete se. Ve Vallouise si opět můžete nakoupit potraviny, zjistit počasí na další náročné dny a také využít kempu, nebo se ubytovat v Gite d´étape, kterých je tu několik, ale my jsme pokračovali po známém značení do doliny potoka I´Onde, kde je v zadních partiích spoustu překrásných romantických míst na bivak.

Na začátku šesté etapy, byste těžko odhadli, že vás čeká jeden z nejnáročnějších dní. Cesta dlouho jen zvolna stoupá úzkou a chladnou dolinou potoka Torrent de la Selle, ale když se před vámi objeví mohutné šedivé stěny masivu Sirac a Pic de la Cavale, zcela jistě zatajíte dech. Cesta se prudce zvedá a míří po kluzkém břidličném svahu do sedla Col d ´Aup-Martin.

Na další ostré sedlo Pas de la Cavale, musíte stejným terénem přetraverzovat jihovýchodní stěnu Pic de la Cavale. Námaha stojí za to. Nikde ani živáček, impozantní výhledy do všech světových stran, zkrátka paráda. Asi za hodinku byste se mohli dostat do horních partií doliny Champoléon, kde je horská chata Pré de la Chaumette a kolem několik pěkných neplacených míst na stany. Náročný den je třeba odměnit - v chatě se můžete pěkně nadlábnout, nebo si (jako my) koupit litrový džbánek vína za 8 Euro a udělat si pěknou náladu.

V cestě k další horské útulně nám nyní stojí velikán Shirac, jehož obejití a překonání všech sedel vám zabere zhruba šest hodin chůze. Protože všechny tři sedla této etapy GR 54 vedou nad hranicí 2 500 m n. m., zelená barva se z krajiny opět brzy ztrácí a prim hraje barva popela.

Nebýt kamzíků a stád ovcí, hory by tak i svou opuštěností připomínaly spíš měsíční krajinu. Je to opravdu nezvyklá podívaná. Samotná chata Vallonpierre stojí na krásné rovině s jezírkem ve výšce 2 271 m n. m. a zase je tu možnost si bez poplatku postavit stan. Pokud vás bude honit mlsná, není nic lepšího, než dát si výtečnou omeletu od krásné paní správcové.

Osmá etapa je dlouhá

Osmá etapa je poměrně dlouhá, ale technicky není nijak náročná. Nezáživnými serpentinami, jejichž okolí zabydlely sviští rodinky, sejdete až do údolí Séveraisse. Po přejití říčky můžete dál následovat značku, která vede křovinatým korytem řeky, anebo se vydat stejným směrem po silničce, z níž můžete spatřit několik pěkných vodopádů. Cíl je stejný - za dvě hodinky budete patrně v Ia Chapelle-en-Valgaudemar, což je malé horské středisko s několika kempy a obchůdky.

I dál stezka celkem jednotvárně kopíruje kaňon řeky až k vesničce Villar Loubieére, kde nastává toužebně očekávaná změna. Tour de I´Oisans mění směr, smíšené lesy brzy vystřídají kamenné srázy, kosodřeviny a konečně i pěkné výhledy na údolí Valgaudemare.

Zhruba v půli 1 000 metrového převýšení máte možnost si za pěkného počasí zpestřit a o hodinku a půl prodloužit cestu přes půvabné a rozhledově bohaté sedlo Clochottes, nebo jednoduše zamířit serpentinami k chatě Refuge des Souffles. I zde si trekařů cení - za stan se neplatí a ke džbánku vína dostanete misku oříšků na mlsání zdarma. K večernímu sezení pod hvězdami přímo ideální.

Dále stezka traverzuje kamenité jižní svahy Pic des Souffles, později překonává skalní zub Creté du Peou, kde je pár jistících řetízků, ale zřejmě je nebudete ani potřebovat. Velké kamenné bloky s rostoucí nadmořskou výškou mizí a po štěrkových zákrutách zanedlouho dosáhnete sedla Col de Vaurze, z něhož spatříte skalnatý a těžce proniknutelný labyrint Écrinských hor.

Cesta pak velmi prudce klesá o dobrých 1 250 výškových metrů níž a zavede vás do velmi svérázné vesnice Ie Désert Valjouffrey "echtbalkánského" vzezření. I my jsme v němém úžasu brouzdali obcí, až jsme narazili na malý obchůdek s domácími bochníčky různých sýrů a pak jeden bar. Obojí doporučuji nezavrhnout - pod nevábnou slupkou se skrývají milá překvapení a láska k horám. Obzvláště majitel baru je velmi ochotný, neboť svou malou zahrádku bezzištně nabízí jako plac na stan.

Col de Cote Belle

Předposlední den treku je i přes převýšení 1 300 metrů zcela nenáročný a můžete jej zvládnout za 5 hodin. Nejvyšší partie jsou více zaoblené a travnaté a samotné sedlo Col de Cote Belle je spíše mělké, což je ideální prostředí pro sviště. Téměř celá jižní strana je od nich provrtaná jak ementál.

Při ostrém sestupu pak máte jedinečnou šanci se seznámit s nejobávanějším úsekem Tour de I´Oisans - totiž jižní stěnou sedla Col de la Muzelle, která leží přímo naproti a už při pohledu vyvolává respekt. Stezka se pak zavrtá do lesíku Bois de Bot a asi kilometr před obcí Valsenestre určitě naleznete kromě spousty lesních jahod i loučky na bivak.

Valsenestre je jinak moc pěkně upravená vesnička, pravý opak předchozí Ie Désert en Valjoufrey. Kromě ryzích horských zážitků si můžete odnést i jeden kulinářský, to pokud zamíříte do jediné místní Gité d étape.

Pokud se budete chtít s Tour de I´Oisans rozloučit v jedenáctém dni, měly by vás první paprsky sluníčka šolíchat už na cestě, a ne ve vyhřátém spacáku. Tahle etapa je totiž velmi dlouhá. Vyšlapaná pěšina zpočátku postupuje úzkou dolinou potoka Rau de Combes, kterou svírají skalní hřbety dvou masivů. Zatímco Pic du Clapier je víceméně obnažená skála, Roche de Ia Muzelle obestírá většinou ledovec. S výškou se však pěšinka trochu ztrácí a červenobílé značení je nepřehledné, takže v suťovém bludišti přebírají orientační úlohu kamenní mužici.

Posledních 300 výškových metrů vede v příkré drolivé stěně, kde si v labyrintu stezek jistě vyberete tu svou a pomocí všech čtyř tlapek se doškrabete na vykousnuté sedlo Col de Ia Muzelle. Ačkoliv je sedlo velmi úzké, s nikým se tu téměř jistě mačkat nebudete - hory jsou tu v těchto výškách opravdu opuštěné. Ze sedla se pak pěšina spouští suťovým polem dolů k bystřině Rau des Canabes, která napájí horské jezero Lac de la Muzelle při stejnojmenné chatě. Je to opravdu překrásné místo s mimořádnou velehorskou kulisou, kterou tvoří převážně ledovce a vysoké stěny Roche de la Muzelle.

Pokud máte čas, nic nebrání tomu, abyste se zde utábořili. Jste téměř u konce - posledních pár kilometrů stezka jednoznačně klesá do zalesněného údolí Venéon, naopak přibývá turistů, kteří míří ke kaskádám při cestě GR 54. Jedinečná pouť končí v turistickém středisku Ie Bourg d´Arud, kudy vede hlavní komunikace do 12 km vzdáleného města Ie Bourg-d´Oisans.