Pohoří Fagaraš, hřebenovka v Jižních Karpatech

Červencový přechod hlavního hřebene nejvyššího pohoří Rumunska (2)

Do večera se česká komunita rozroste na téměř dvacet členů. Dorazí část výpravy z Třebové (asi polovina se oddělila a omylem slezli do vedlejšího údolí), pak další dva kluci a největší podíl má výprava brněnská. K tomu pár Slováků. Babiny šly i s kulhajícím pantátou brzy spát. My ostatní se družíme a testujeme pálenky.

Večer ještě dorazí praštěný Rumun (se kterým se už večer předtím setkali Brňáci. Odložil si batoh, že ještě někam jde a přišel až ráno). Má tak 50 let, pořád něco mele špatnou angličtinou a opakuje, že je crazy a podobně. Přijde mi i dost napitý… ale možná se tak prostě chová normálně. Lukášův kotník mezitím vytváří krasavcoidní duhový krikeťák. Naštěstí je hned u chaty velké sněhové pole, tak to může alespoň ledovat.

Čtvrtek

Po červené hřebenovce vyrážíme směrem k sedlu a jezeru Balea Lac. Vzhledem ke zranění a nedostatku času jsme již víceméně rozhodnuti horskou výpravu ukončit. Východní část společně s nejvyšším vrcholem musíme nechat na jindy. Cesta po hřebeni je velmi pěkná, dobře značená a rozmanitá. Obsahuje i několik míst, které je třeba přelézt a taky pár krátkých míst, které jsou zajištěny. Lukáš s tím dost bojuje, ale dle svých slov to dojde.

Čtěte také: Předchozí část článku Fagaraš 2017

Nad jezerem se oddělujeme na cestu značenou modrým pruhem, která vede kolem jezera a je o dost delší, není ovšem tak prudce dolů. Už z hora je vidět, že kolem jezera jsou spousty aut, motorkářů a především lidí. Komerce z toho čiší i o 400 m výše. Sedlo je velmi atraktivní pro svou dostupnost. Sem "do hor" jezdí autobusy turistů všech věkových kategorií. Přes sedlo vede Transfagaršská magistrála, které je dle mnohých jednou z nejkrásnějších cest na světě. Proto také láká stovky motorkářů z celého světa, kteří sem jednou třeba pouze za tímto účelem.

Na konci sestupu přecházíme hotel s restaurací, který je vybudovaný přímo do jezera. Usazujeme se na terase o kousek dál a objednáváme si lahváče (cca 6 Lei). Pivo je ještě za cenu celkem normální, ale vše ostatní je už nelidsky nastavené na ždímání. Plnohodnotné jídlo začíná na ceně kolem dvou set korun a šplhá se až k pěti stovkám. Ubytování se snídaní 900 Kč (http://balealac.ro). Postavení stanu (pokud se člověk nezašije někam hodně bokem) 35 Lei.

Posedáváme a pijeme pivo přibližně půlhodinu. Postupně se objevují členové skupiny Moravská Třebová v závěsu skupina Brno. Jelikož na přilehlých parkovištích panuje čilý ruch, jdeme postupně obcházet mikrobusy a makrobusy a zkoušíme vyjednat nějaký odvoz kamkoli dolů pro 14 lidí. Nesetkáme se s velkým pochopením, takže se jen my tři vydáváme stopovat. Začíná ovšem dost pršet, takže se stahujeme zpět do chaty.

Přežene se klasická vytříbená Fagarašská bouře. Z nebe kýblují kroupy o 106, na terase před hospodou to sfoukne a rozmlátí všechno sklo, které se po stolech nachází. My mezitím ládujem další piva uvnitř (aspoň do té doby, než všechno pivo dojde. Tady zjevně s takto početnou skupinou národa matky piv nepočítali) a konzultujeme zážitky s ostatními grupami. Když se hlavní nával přežene, vyrážíme opět stopovat. Pravda, tři chlapi s velkými batohy nejsou zrovna ideální stopovací složení.

Když se k tomu připočítá celková snobalita tohoto místa, po hodině občasného moknutí, kdy kolem nás projíždějí motorky, Mercedesy, Audiny a další vozy přesahující pořizovací cenou půl milionu, dostavuje se očekávaná realita, nikdo nezastaví. Jdeme tedy po cestě dál a zkoušíme neúspěšně nadále stopovat. Nakonec toto marné snažení ukončujeme s tím, že já s Peťou půjdeme po modrém trojúhelníku mimo hlavní cestu. Lukáš se bojí prudkého klesání a nerovností, takže pokračuje dál po silnici. Jako jednotlivec má mnohem lepší šanci úspěšného autostopu. To se také potvrzuje a po pár minutách ho nabírá skupina Poláků.

Sraz máme domluvený u Cabana Cascada Balea. My jdeme tedy po turistické. Ze startu je to jenom čistě zkratka, která zkracuje dlouhé serpentiny magistrály. Jak postupně klesá, mění se na normálnější pěšinu a celá druhá polovina vede velmi příjemným lesem a sestup se finálně stává mnohem přívětivějším, než ze startu vypadal. Po cestě sice ještě párkrát lehce zmokneme, ale žádná velká tragédie se nekoná.

Cesta k chatě, kde po cestě čeká náramná podívaná na vodopád Cascada Baela, trvá cca hodinu a půl až dvě. U cabany si dávám vařenou kukuřici, Peťa kupuje preclíky. Všichni kupujeme pivo. Přemítáme, jak dál. Nakonec to končí tak, že se domluvíme s jedním stánkařem na odvozu do vsi Cartisoara. Začíná na 50ti eurech. Nakonec se domlouváme na 30ti. Není to málo, nicméně se díky tomu dostaneme ještě teď večer najistotu do civilizace a máme dobré výchozí místo na zítra.

Po necelé půlhodině cesty doprovázené zpěvem maestra Pavarottiho, nás panáček vyhazuje v obci. Hned kousek od výstupního místa slyšíme z nějaké vtipné hospody hlasitou hudbu. Nebudí to příliš důvěry, ale dříve než se rozmyslíme a pohneme z místa, vychází luxusní panímáma a začne na nás něco kafrat rumunsky. Pochopíme z toho, že se ptá, jestli jsme Češi a že Čechy zná a máme jít dovnitř. Toť je ovšem neodmítnutelná nabídka.

Procházíme hospodou a vede nás na zahradu. Tam už stojí pár stanů a hned po vykročení ze dveří slyšíme bujaré výkřiky našich kolegů od Brna. Ti už jsou zde nějakou dobu (stopovali po dvojicích a nakonec celkem úspěšně již ze sedla) a tomu odpovídá patřičná rozjařenost. Srážíme tedy stoly a po zbytek večera se věnujeme celkem standardní hospodské zábavě. Pijeme pivo a paní domácí nás občas proleje domácí palinkou. My na stan nakonec kašleme a dáváme širák. Spím jako mimino.

Pátek

Ráno se zdlouhavě se všemi loučíme a ze vsi Cartisoara vyrážíme pěšky po silnici k hlavní cestě lemující severní úbočí Fagaraše. Po asi hodině cesty jsme u křižovatky. V podstatě okamžitě chytáme stopa a necháváme se odvézt do města Fagaraš. Zde jako první zkoušíme najít nějaké rozumné ubytování.

Usazujeme se v penzionu Flora na ulici Strada Vasille Alecsandri. S postarším pánem není moc řeč. Nakonec primitivní němčinou domluvím pokoj pro tři osoby za 100 lei. Pokoj je hodně základní, ale obsahuje vše potřebné - záchod, sprcha, postele. Jako první jedem navštívit místní hrad. Bilboardy se honosí texty - "Fagaras Castle - The castle which was never conquered." Vstup do hradu je 15 Lei.

Musím objektivně uznat, že ačkoli nejsem velkým příznivcem podobných památek, prohlídka hradu, muzea a okolí mě docela překvapila a potěšila. Uvnitř jsou bohaté expozice z historie, originální i repliky dobových zbraní, užitečné informace. Dají se projít všechna patra, jsou zde zrekonstruované trůnní sály a venku přístupná sklepení. Strávili jsme zde bez problémů více než dvě hodiny.

Po prohlídce hradu jdeme na místní tržnici, která i pozdě odpoledne stále nabízí desítky stánků s ovocem a zeleninou všeho druhu. Kupuji opět lahodná rajčata (kterých bych se skutečně v Rumunsku užral), okurky, broskve, nektarinky a pálivé papričky. Po pochození po tržnici sháníme nějaké jídlo, v náhodné restauraci si všichni dáváme velmi chutnou polévku. Na náměstí nás překvapí folklorní festival. Za cca hodinu, kdy se pohybujeme po okolí se vystřídají sbory z Rumunska, Maďarska, Bosny a Hercegoviny a Polska.

Večer trávíme na náměstí v jedné z hospod s venkovním posezením. Obsluha je prachbídná, tak se posouváme asi o 30 metrů dál a dáváme si k pivu ještě nějaké jídlo. Kolem jedné hodiny se vydáváme zpátky na hotel. Máme trochu popito a k tomu ještě bobky, jestli děda nezamknul a nespí. U dveří trneme ještě víc - zamčeno. Zkoušíme zvonek a po pár minutách se přišourá děda, otevře, vystrčí hlavu a něco v nesrozumitelném jazyce kafrá. Evidentně nás nechce pustit dovnitř a působí dosti dezorientovaně. Nevíme proč, ukazuji mu klíče a až poté mu dojde, že tam už bydlíme, něco dál hněte a pouští nás dovnitř. Asi ho uprostřed noci rozespalého náš příchod rozhodil a myslel si, že my nejsme my. Na pokoji z tohoto jednání chytnu neudržitelný nekolikaminutový záchvat smíchu. Společně s několika loky pálenky mě to vysílí natolik, že usínám.

Sobota

Kolem desáté opouštíme hotel. Děda je v mnohem lepší náladě než v noci, půlnoční dezorientace je ta tam a moc si s námi chce povídat. Ptá se, odkud jsme a že zná Prahu a takové ty klasické kecy. Srdečně se s námi loučí a my tedy odcházíme. Ještě trochu pochodíme a sledujeme poloamatérské poloveteránské závody automobilů přímo na náměstí.

Po jedenácté vyrážíme na cca půlhodinovou cestu na nádraží. Předchozí den jsme zde už byli a zjistili jsme si spoje. Vlak do Sibiu odjíždí po sedmé ráno a další těsně po poledni. Ranní spoj jsme zavrhli. Nádraží je dost bokem a po cestě si každý milovník původního východobetonářství lemovaného nepochopitelnými elektrickými rozvody a ještě méně pochopitelnými zašmodrchanými vnějšími plynoměry, přijde na své.

Cesta je pro nás i podruhé solidním zážitkem. Nádražní budova je výživná sama o sobě. Koupě jízdenek proběhne naprosto hladce (12 Lei/osoba) a opět moderním klimatizovaným vlakem odjíždíme do Sibiu (cca 2 h). Zde pochodíme velmi pěkné centrum křížem krážem. Po kulturně závodní vložce z Fagaraše nás překvapí i zde probíhající několikadenní hudební festival.

Na pozdní oběd zajdeme do tradiční restaurace Restaurante Crama Sibiana na ulici Pia?a Mică 31. Můžu jenom doporučit. Ve sklepě je příjemný chládek, obsluha chodí v dobových šatech, má úroveň a na jídle jsme si všichni pochutnali. Lukáš si dal nijak originální mix gril, Petr měl jehněčí polévku a ja jsem si dal tradiční rumunské dušené maso Tochitură s kukuřičnou kaší Mămăligă. Jídlo stálo kolem 25-30 Lei. Nebýt toho, že restaurace byla plná a obsahovala i rodinky s dětmi, které často vyluzovaly nadultrazvukový jekot, užil bych si tohle ještě více.

Při závěrečném poflakování ještě po haluzi potkáme naše známé Němce. Jdeme trochu pokecat. Sdělují nám, že sestupovali od jezera Podragu a že další den odjíždějí do Německa. Po ukončení konverzace jdeme ještě na kávu, a postupně se odebíráme směr nádraží. Cestu zpět nám ještě zpestří ožratý Rumun, který je s námi v kupečku a pořád s námi chce pít, aniž by bylo co. Takže si pořád vyžaduje alkohol po vlaku a končí to tím, že na něho přijdou policajti a berou mu pas. Pak celou noc hlasitě někam neustále telefonuje, takže se moc nevyspíme. V Budapešti jsme v pět ráno. Následný vlak jede za tři hodiny. V sedm skočíme na kávu a po osmé nás Varsovia doveze bezpečně domů.

Pár věcí závěrem:

• Vody je všude dost. S trochou nadsázky se to dá ujít s jednou petkou.
• Věděli jsme, že Fagaraši se říká Dešťové hory, ale takovéto masakry jsem fakt nečekal.
• Nejsme žádní vysportovanci a měli jsme těžké batohy. Časy, které uvádím, by měl zvládnout každý, snad i rychleji.
• Na východní část a nejvyšší vrchol musíme někdy příště, tentokrát bylo málo času a počasí nám to hodně zkomplikovalo.