Engadinské Alpy, vysokohorská turistika v Alpách

Engadinské třítisícovky počtvrté (3), tentokráte s přídavkem Ticina; túra na Guriner Furka, Monte Tamaro a Piz Umbrail

Cestou se stavíme ve vesnici Foroglio, kde nacházíme hromady turistů. Není se co divit, hned vedle ní je totiž nesmírně fotogenický vodopád Cascata Calnegia, a sama vesnice taky stojí za návštěvu. Opět kamenné budovy, kolem hory a pádící potok dolů směrem k Lago Maggiore. S Hankou přemýšlíme, jaký tady asi byl život, bez aut, s kupami sněhu v zimě, kolem pouze pár vesniček a město v nedohlednu. Jednoduché to asi nebylo. Odtud asi i pramení nesmírná pracovitost, nezdolnost a houževnatost Švýcarů.

Pár kilometrů níž neodoláme vykoupat se v potoku. Voda je více než ledová, takže do ní celý vlezu pouze já, starý hroch. Stojí to za to, plavat si mezi oblými balvany uprostřed nádherné přírody. Vydržím tam ale maximálně půl minuty, déle to opravdu nejde.

Guriner Furka (2 328 m) aneb pohodové sedlo v krásné krajině

Večer přijíždějí ostatní kolegové bez Tomáše a Lucky, kteří si zvolili ambiciózní cíl - Rheinwaldhorn, nebo-li též Adula (3 402m), nejvyšší horu pohoří Adulských Alp v severní části kantonu Ticino. Přímo ve východní stěně tohoto zaledněného velikánu pramení Zadní Rýn.

Čtěte také: Předchozí část článku Engadinské třítisícovky počtvrté

Oba vyšli už na chatu Capanna Adula (2 392 m) a ráno se chystají na vrchol. My jim držíme palce a přemýšlíme, kam zítra. Rozhodujeme se pro sedlo Guriner Furka a to ze dvou důvodů. Za prvé, že východiskem pro túru je vesnice Bosco/Gurin (1 503 m), která, jak jsem se již zmínil, leží relativně vysoko.

Za druhé samotná vesnice je hodna důkladnějšího prozkoumání. Založili ji kdysi dávno němečtí emigranti z rodu Walserů a uchovala si německý ráz a mluví se zde dodnes německy (zvláštním dialektem gurinerdeutsch), což je s podivem vzhledem ke skutečnosti, že byla založena v roce 1 253 (!). Až do začátku 20. století byla vesnice takřka izolovaná, což se nedivím. Cesta k ní vede totiž pořádným krpálem a i výdobytek dnešní doby, spolehlivé auto, má občas co dělat.

Hned z kraje vesnice nás uvítá hotel - jak jinak, jménem Walser. Stavby se oproti ostatním ticinským osadám liší hlavně větším použitím dřeva. Vesnici, kde dnes žije něco kolem 70 stálých obyvatel (v roce 1850 nejvíce - 382), procházíme a míříme nad ní do oblasti místního lyžařského centra.

Prakticky ihned se dostáváme nad hranici lesa a máme tak na osadu parádní výhled. Moc pěkná, ale žít bych tu asi nechtěl. Jakákoliv jiná civilizace hodně daleko, obec sevřená na konci údolí, díky čemuž byla v historii dvakrát z poloviny zničená lavinou.

Vzhledem k tomu, že jsme obklopeni hradbou hor, nemáme ani moc výhled. Ten se dá čekat až nahoře na sedle, k němuž se po lyžařských svazích pomalu propracováváme. Moc nespěcháme, jelikož počasí je stálé, i když k azuru má daleko. Oblačnost se drží hlavně nad nejvyššími horami, nad námi je hlavně modro.

U chaty Capanna Grossalp u horní stanice vleku odbočíme trochu doprava, překonáme poslední příkrý práh a po obrovském sněhovém poli dojdeme až na sedlo, které je zároveň hranicí s Itálií. Výhledy jsou pěkné, ale omezené, přece jenom nejsme kdovíjak vysoko.

Jsme nahoře docela rychle a stále je docela pěkné počasí a tak rozhodujeme, aspoň naše auto, že se pojedeme vykoupat do říčky Mággia a k večeru si zajdeme prohlédnout Bellinzonu. To mi nebrání zkusit narychlo vyjít bezejmenný hřeben přímo nad námi. Těsně před zlomem ale nevím kudy kam a začínám mít v prudkém svahu docela bobky.

Naštěstí výstup zlákal i oba další Pavly a Jitku, kteří na mně hulákají, kam to lezu, když oni si jdou po pohodlné pěšince. Dostanu se na ni traverzem a po hřebínku se vydáváme společně dále. Ten se neustále zužuje, až to opravdu dál nejde, snad jenom s horolezeckým nádobíčkem. Odměnou za náš výkon jsou bezvadné pohledy dolů do sedla na naše druhy a taky efektní fotky na sice travnatém, ale úzkém a ostrém hřebínku. Kutálet bych se nechtěl ani na jednu stranu!

Potom rychle dolů stejnou cestou, do kempu a najít cestou po proudu nějaké místo ke koupání. Je opravdu hodně horko a tak podobně uvažuje spousta jiných lidí, od místních, turistů i s dětmi až po takové jako jsme my. Voda je tady daleko teplejší než daleko výš včera (i když je to stejná řeka), přece se jenom stačila po cestě zahřát.

Koupel je to osvěžující, ale i povznášející kvůli překrásnému okolí. Voda tu totiž za milióny let vymlela prapodivné skalní útvary - obrovské hrnce, hřiby nebo stěny. Vody je dost a dá se tu v pohodě plavat, po proudu to jde zadarmo, zato proti to je pořádná makačka. Určitě to ale stojí za to!

Po koupání se vydáváme do Bellinzony. Tunelem pod Locarnem i bez dálniční známky, průjezd Minusia a za chvíli jsme v cíli. Bellinzona je pěkné město v nádherném místě. Leží na styku dvou dopravně důležitých údolí mířících na sever, Valle Mesolcina, odkud jsme do Ticina přijeli, a Valle Leventina směrem k Gotthardskému průsmyku a tunelu, což je s Brennerským průsmykem asi nejdůležitější alpská severojižní dopravní tepna. Jinak jsou všude kolem hory! I na jih, i když daleko nižší a jiného charakteru než ty na opačnou stranu.

Dominantou je určitě Monte Tamaro čnící nad jezerem Lago Maggiore. Ideální rozhledový bod, který se nakonec stává jedním z našich dalších možných cílů na zítřejší den.

Po prohlídce působivého centra a jednoho ze tří místních hradů a nasátí středomořské atmosféry, nálad a květeny se vydáváme zpět do kempu, kde dlouho přemýšlíme co zítra. Už víme, že Tomáš dosáhl vrcholu Rheinwaldhornu a tak dlouho vítězí dvoudenní túra na tento velikán. Nakonec se ale naše auto rozhoduje pro Monte Tamaro s tím, že Rheinwaldhorn je na nás moc, a zbytek výpravy zkusí Basódino.

Monte Tamaro (1 962 m) aneb lepší výhledový bod v okolí nenajdeš

K cestě k této hoře musíme z ústí údolí Valle Mággia projet Locarno a objet část jezera a dostat se na jeho druhou stranu. Ve vesnici Vira ve výšce 190 metrů nad mořem začíná naše Octavia další ze svých letošních poutí do nebes. Jedna serpentina střídá druhou a výhledy se lepší. U jednoho neodoláme a fotíme protější města Asconu, Locarno a Minusio s horami v pozadí.

Posléze necháváme auto v sedle Alpe di Néggia (1 395 m) a vydáváme se nahoru. Vzhledem k převýšení odhaduji cestu na něco přes hodinu, trvá nám to ale déle. Nespěcháme a navíc cestička občas nenabírá metry, jak se na Alpy sluší.

Skoro celou dobu až po vrchol vede lesem nebo klečí. Teprve nahoře bujná vegetace končí a je zde pouze tráva. Vrchol je holý s tradičním vrcholovým křížem. Na rozdíl od předcházejících dní je zde plno lidí. Není se co divit, jsme uprostřed civilizace. Na sever vidíme tři města, o kterých jsem se zmínil před chvílí, na západ od nich ústí nám dobře známé řeky Mággia. Na severozápad Bellinzona a na jihu v pozadí v oparu Lugano. A všude jinde kolem vesničky.

Turisté přicházejí ze všech směrů, odkud vedou nějaké pěšinky. A je jich celkem dost. Monte Tamaro je určitě hojně navštěvovaná hora. Nejsnáze se poutníci dostanou od jihu, kde někde dole končí i lanovka, jejíž horní stanici ale nevidíme. Začíná zde taky hřebenovka ne nepodobná Nízkým Tatrám přes vrchol Monte Lema (1 621 m) už u italské hranice. Hlavně ale zkoumáme severní pozadí s nejvyššími horami.

Hledám Basódino a Rheinwaldhorn, ale nenacházím. Tyto hory jsou ukryty mezi ostatními velikány a nejsou jednoznačně poznat. Z Monte Tamara by měly být vidět i Walliské Alpy s Monte Rosou na severozápad, na severovýchod zase naše známá Piz Bernina, täky Piz Badile, Monte Disgrazia a další, bohužel mraky pohledy zhatily. Jak jsem poté doma zjistil, vidět se tyto hory odtud dají - viz třeba (www.alpen-panoramen.de).

Po půlhodince koukání, kochání se a svačení se vydáváme opačným směrem, nejprve hřebenem na jihovýchod, po chvilce ale opustíme další klesající turisty a zajímavým severním traverzem vyjdeme na výstupovou trasu. Za hodinu a půl pomalým krokem jsme u auta v sedle.

Někomu by se mohl Monte Tamaro zdát jako neambiciózní cíl a má v podstatě pravdu. Jedná se o jednoduchou procházku alá Beskydy, nicméně výhledy stojí za to. Lepší výhledový bod v okolí nenajdeš… Bezvadné je i to, že po půldenní túře najdeme po krátkém hledání u Lago Maggiore (190 m) opuštěné místo a máme tak možnost se v něm vykoupat. A je to opravdu zážitek. Plavat si v nesmírně čisté vodě a přitom koukat na alpské štíty v pozadí…

Večer nám kolegové vyprávějí, že Basódino se opravdu nedalo a že zkusili stejný cíl jako my - Poncione di Braga. A stejně jako my to nedali a prožili podobné chvíle jako my přede dvěmi dny. Když jsme jim o tom říkali, mysleli si, že to je procházka, nicméně zjistili, že jsme měli pravdu. Ale dorazili v pořádku a spokojení, což se projevilo u tradiční večerní párty.

Piz Umbrail (3 033 m) aneb nejsnadnější třitísícovka

Ticino je sice krásné a slunné, nicméně nám se začíná stýskat po klidu a pohodě Engadinu, kde máme taky jeden dluh - Piz Umbrail. Ostatní Piz Umbrail zdolali cestou do Ticina, my čtyři to máme v plánu teď.

Tato hora na hranici Itálie a Švýcarska v těsné blízkosti druhého nejvýše položeného silničního sedla v Alpách Passo Stelvio (2 757 m) a mohutného zaledněného masívu Ortler je určitě jedna z nejsnazších třítisícovek. Samozřejmě to je relativně "nízkou" výškou a charakterem výstupu, hlavně je to však díky malému převýšení ze sedla Umbrailpass (2 501 m) na švýcarsko-italské hranici. Vždyť 532 výškových metrů je o dost méně než třeba převýšení z Ostravice na Lysou horu!

Brzo z rána opouštíme kemp Piccolo Paradiso a skrz Lugano, kolem jezera Lago di Como a nekonečným údolím Valtellina se ocitáme až v Bórmiu (1 217 m), odkud je to již kousek na Umbrailpass. Počasí opět nic moc, letos máme opravdu smůlu! Passo Stelvio je vidět hodně nevýrazně, Ortler a Königspitze v těch nejvyšších vrcholových partiích spíš v obrysech tušíme než vidíme, všude je totiž vysoká oblačnost právě ve výšce nad cca 3 700 metrů.

Sedlo Umbrailpass je kousíček vlevo od cesty na Passo Stelvio a moc se ani jako sedlo netváří v sousedství mnohem vyššího vedlejšího Stelvia. Z cesty jsme celí rozlámaní, ale taky zdravě nabuzení. Hlavně Hanka vystřelí z auta hodně rychle, takže pokud chci jít s ní, musím sebou taky hodit. To ale způsobí to, že utečeme pomalu oblékajícím se Jožkovi a Brebovi a uvidíme je až při cestě z vrcholu.

Hned u cesty překonáme nevýrazný hrb, od kterého lze vidět další postup. Červená značka nás nejprve vede nekonečným suťoviskem po švýcarské straně hory. Nad námi vlevo skály a někde mezi nimi vrchol, který vlastně podcházíme. Na konci suťoviska se dostáváme k místu, které je prudší a skalnatější, ruce ale není třeba používat.

Ocitáme se v sedle, z kterého zabočíme kolmo doleva a po pravé (opět švýcarské) části lehkého hřebene se dostáváme na vrchol. Ze sedla nám to s Hankou trvalo hodinu a čtvrt. Opravdu pohodový výšlap a třitisícovka takřka zadarmo. Kolegové to měli před pár dny o cosi těžší, když se už ze sedla brodili čerstvě napadaným sněhem.

• Dokončení článku

Jezerní hory Retezat: Túra na Virful Bucura za výhledy…

Retezat patří k nejkrásnějším pohořím v Jižních Karpatech. Hřeben Retezatu se táhne jako nepřekonatelná…

Turistika v Krkonoších, túra na Výrovku a do Modrého dolu

V Krkonoších jsou turistické trasy notoricky známé, trasy známé poněkud méně a pak trasy téměř neznámé…

Sopky na Slovensku, přehled pohoří vulkanického původu

Aktivní sopky na Slovensku, stejně jako v České republice dnes nenalezneme. Avšak na rozdíl od sopek v…

Turistika na Šumavě: Křemelná, Sněžné jámy a bývalé Paště a…

Když se v souvislosti se Šumavou mluví o Křemelné, většině lidí se vybaví jedna ze zdejších…