Nejhlubší kaňon Evropy, údolí Neretvy

Který je skutečně nejhlubší kaňon Evropy? Obvykle se za něj udává až 1 300 m hluboké údolí řeky Tary v Černé Hoře, poblíž známého a často i českými turisty navštěvovaného masívu Durmitor. Jenže jak se to má vlastně měřit? Prostý výškový rozdíl mezi hranou údolí a jeho dnem, a to na místě, kde je tato hodnota nejvyšší? Ale co je vlastně hrana, pokud údolí lemují různě vysoké vrcholy? Jak strmá mají být ostatně úbočí, aby bylo údolí možno nazvat kaňonem? Jak daleko horizontálně od dna může být ona hrana, od které měříme?

No nic, to jsou otázky spíš pro akademiky-geografy, nechme je jim. Cestovatele zpravidla přitáhne v horách spíš zdolání vyhlídkového vrcholu a pohled do bezedných hlubin kaňonu; a tak zde mají můj fotografiemi doplněný tip na výpravu na obě pohoří lemující údolí řeky Neretvy v Bosně a Hercegovině. A to na Prenj a Čvrsnicu, které na daných místech hladinu řeky převyšují o čistých 1 800 výškových metrů a tak je můžeme považovat za nejhlubší údolí, když už ne kaňon, celé Evropy.

Z obou popisovaných vrcholů, Velikého Kuku (2 014 m) a Cetiny (1 993 m), je navíc aspoň kousek řeky (vzduté přehradami) dobře vidět. Vzdálené jsou oba vrcholy od sebe necelých 14 kilometrů vzdušnou čarou a řeka je přesně uprostřed mezi nimi.

Podrobná mapa bohužel k dispozici není, i když místní kluby horské turistiky (planinarska družstva) někdy někde vyhrabou kopii tajné vojenské mapy jugoslávské armády z dob před válečným konfliktem, který v Bosně zuřil v letech 1992 - 1995.

Zde je ideální místo na konstatování, že ačkoliv válečné akce, včetně obávaného zaminovávání terénu, probíhaly občas i v horských oblastech, jsou místa popsaná v tomto článku zcela bezpečná a ostatně i vyznačkovaná po válce a "produpaná" desítkami výprav domácích i zahraničních horalů. Ovšem výstup dá v obou případech zabrat, protože východisko je na úrovni řeky. Na výstup a sestup je vždy nutné počítat celý den, a ještě je nejlepší zakempovat přímo ve východišti a vyrazit hned ráno.

Pohoří Čvrsnica

Údolím Neretvy zato vede hlavní silnice a železnice spojující Mostar (a chorvatské pobřeží) s hlavním městem Bosny a Hercegoviny Sarajevem, takže nebudeme mít problém se k východišti dostat vlastním autem, vlakem, autobusem či stopem třeba cestou z dovolené na černohorském či chorvatském pobřeží. Nezapomenutelné výhledy na celou scenérii nabízí především pravobřežní pohoří Čvrsnica. Tam jsme vyrazili jednoho nádherného podzimního rána z vísky Diva Grabovica na úpatí strmé skalní stěny Velikého Kuku.

Z druhé strany téže stěny se nachází kaňon říčky téhož jména (Diva Grabovica), většinu roku suchý (voda ovšem stále teče pod jeho širokým a plochým štěrkovým dnem). V jeho závěru, ve výšce 680 metrů, se v kouzelné poloze mezi dvěma obřími balvany nachází bivak pro deset až dvanáct osob. Odsud stoupá značená a jištěná cesta – via ferrata, nezadající si po technické stránce s mnoha (lehčími) dolomitskými originály. Vede výrazným skalním zářezem vyplněným balvanitou sutí, přičemž některé stupně překonává dřevěnými či železnými žebříky, jinde jsou pro oporu natažena ocelová lana.

Veliki Kuk

Vcelku ale ani pro lidi se sklonem k závrati, včetně autora, není výstup nijak děsivý. Balvany se nehýbou a tak stoupáme pravidelným tempem jeden za druhým, téměř beze slova, a jen na žebřících zpomalíme, abychom na sebe dali navzájem pozor. Sklon výstupového kuloáru však postupně stoupá, až na nějakých 50 - 60°, a přelézání balvanů je stále namáhavější a jištěných úseků stále víc.

Teprve po zhruba dvou hodinách takto pomalého výstupu se kuloár pomalu začne zmírňovat a mezi skalními vrásami se poprvé setkáme s trávou. Pak si dokonce můžeme pár set metrů vychutnat přepych chůze jen po dvou a i když v závěru nás znovu čeká krátké lezení se zajištěním, už se napjatě ohlížíme za výhledem do údolí. Ale není to ještě ono. Ještě musíme do půlkruhu oblézt – tentokrát už po snadno schůdném travnato-kamenitém svahu – onen Veliki Kuk, na jehož vrchol je přístup jen od náhorní plošiny. U trosek salaší pod vrcholem se objevují značky a ty už nás dovedou na hranu srázu těsně pod vrcholem, odkud výhled na východní stranu bere dech.

Doplivnout na půl míle

Jsme na onom místě, odkud můžeme skutečně "doplivnout na půl míle", protože převýšení mezi námi a patou srázu přímo pod námi dělá zhruba oněch 800 metrů. Hladina Neretvy je ale ještě o dalších 800 metrů níž. Lehoučké kouřmo nám nezabraňuje vidět krátký úsek Neretvy pod přehradou Grabovica, jehož nadmořská výška je asi 165 m, protilehlé pohoří Prenj a chaotickou změť vrcholů a skalních stěn východního okraje Čvrsnice. Čvrsnicu samotnou tvoří rozlehlá náhorní plošina ve výškách 1 800 – 1 950 m n.m, pokrytá převážně kosodřevinou, ze které vystupují jen nevýrazné vrcholky Pločna, Vilince a Pešti Brda, přesahující dvoutisícovou hranici.

Po hojném fotografování výhledů se vydáváme na zpáteční cestu, tentokrát podstatně mírnější loveckou stezkou vytrasovanou v období Rakousko-Uherska. Nejprve sledujeme hranu náhorní plošiny kolem trosek vypálené horské chaty Vilinac a pak dorážíme k jedinému zdroji vody na jinak bezvodém pohoří – půvabnému Červenému jezírku s kruhovým půdorysem a průměrem okolo patnácti metrů. Hladina je dokonale klidná a čistá a zrcadlí okolní kleč i vzdálené vrcholky.

Hajdučka vrata

O pár stovek metrů dál, na samé hraně srázu, se nachází ještě větší atrakce – skalní okno zvané Hajdučka vrata. Má elipsovitý tvar, čtyři metry na výšku a tři na šířku, a lze jím snadno projít nebo jej při fotografování nasměrovat tak, aby skrz něj byl vidět některý z okolních vrcholů, zejména nejvyšší Pločno (2 229 m).

Loupežníci, čili hajduci, skutečně v oblasti v tureckých dobách hojně působili a ohledně skalního okna mezi nimi panovala pověra, že kdo jím projde, tomu se budou vyhýbat kulky. Zřejmě se na to ale příliš spoléhali a tak byli postupně vybiti…

Cestička dolů se hojně klikatí prudkým travnatým svahem a míří do hustého bukového lesa, který nyní na podzimním slunci hýří všemi barvami. Sestup je jaksi rozdělen na třetiny dvěma loveckými chatami, které se nezamykají a lze v nich volně přespat. Jen na vodu se tam nelze spolehnout, protože prameny jsou až skoro u paty pohoří a u chat jsou jen cisterny na dešťovou vodu svedenou okapy ze střech.

Horní chata s názvem Tisa byla zbudována v meziválečném období pro jugoslávského krále Alexandra, který sem rád zajížděl na lov kamzíků. Podle všeho si král na přepych nepotrpěl… Od dolní chaty jdeme ještě hodinku a půl serpentinami lesem a těsně před soumrakem jsme ve vesničce, kde jsme nechali mikrobus…

Cetina

Na protilehlou Cetinu se za obdobně velkolepým výhledem vyráží z vísky Glogošnica 4 km od města Jablanica, dějiště slavné bitvy na Neretvě mezi Titovými partyzány a okupačními jednotkami v roce 1943. Ještě zde funguje muzeum této události a vedle něj zřícený železniční most, který v oné bitvě sehrál hlavní úlohu. Glogošnica se nalézá na levém břehu hned u železniční stanice Donja Jablanica, ale zastavují zde bohužel jen dva vlaky denně.

Odtamtud se vine do hor dřevařská silnička přehrazená závorou a zdola je vidět, jak v úbočích serpentinuje po dlouhé kilometry. Asi 13 kilometrů je to po ní do dřevařského tábora ve výšce cca 1 400 metrů (máme-li štěstí, nějaké dřevařské auto nás kus vyveze) a z něj už nás běžné červenobílé značení vede ostře do kopce hustým lesem.

Asi dvěstě metrů pod vrcholem je další dřevařská chatka a pak už jsme nad úrovní lesa a stoupáme do sedélka a pak travnatým svahem na dominantní leč oblý vrchol vlevo. To je Cetina a jsme jen sedm metrů pod dvoutisícovou hranicí. Vyhlídka z něj zahrnuje Jablanickou přehradu, pohoří Čvrsnica, Čabulja a Bjelašnica a hlavně panoráma pohoří Prenj, jehož nejsevernějším výběžkem vlastně Cetina je, a kterému se ne bez důvodu říká "bosenská Himálaj". Ostré štíty rozložené bez zřetelných hřebenů prokládají slepá údolí a do pozdního léta se držící sněhová pole.