Trasa Continental Divide Trail, přechod do Silver City

Etapa (4) Silver City - Pie Town (280 km)

Stará parta - had - Devils Garden - noční pochod - medvědí rodinka - 60 brodů - Doc Campbell's - indiánské skalní obydlí - horké prameny - dalších 130 brodů - chřestýši - náhorní plošina - pár z Colorada - šílená voda - bloudíme - Speedstick - nekonečná silnice - liják - Pie Town a Toaster House…

Ze Silver City se nám vůbec nechce. Je to ideální město - všechno je na 400 metrech: obchod s outdoorovým vybavením, pivovar, restaurace, kavárny s WiFi i skvělý kemp. Po oběhání všeho důležitého si večer dáváme sraz s Markem i Turbem v pivovaru.

Nakonec tam potkáváme i skupinku hikers kteří vyráželi den,dva před námi - One Pole, Tartan a Moxi. První dva jsou chlapíci přes 60 let, jeden děsnej pohodář a druhej šíleně ambiciózní. Moxi je totálně vysmátá mladá černoška. Je to zajímavý jak vědomí toho čím si všichni prošli, dokáže stmelit lidi, kteří se vlastně neznají, jen se potkávají obden na pár minut u vody nebo při pauze ve stínu.

Čtěte také: Předchozí část článku CDT - Continental Divide Trail 2016

Když v pondělí ráno vyrážíme z města, je nám regulérně smutno, že Marka i Turba necháváme za sebou. To nás naštěstí brzy opouští když se asfaltka změní na prašnou cestu a začne stoupat do hor. Začínáme se těšit co zase uvidíme a zažijeme. S vodou to má být dobré a jídlo neseme jen na tři dny, tak se šlape dobře.

Jen tak z legrace se ještě na cestě ptám, jestli se Oli dívá po hadech a medvědech. Prej jo, ale že tady stejně nejsou. Hned za zatáčkou narážíme na krásnýho přes metr dlouhýho hada. Nechřestí a celkově spíš vypadá jako užovka, tak ho prohlížíme a fotíme. Moc pěknej, i když Oli ho hodnotí jinak.

Za chvilku se oficiální CDT odpojuje doprava, vede několik dní velkým obloukem přes Black Mountain Range. My jsme zvolili variantu skrz kaňon řeky Gila. Po 10 dnech ve vyprahlé krajině je vidina vody neodolatelná. Všichni okolo nás volí stejně. Je to sice populární varianta CDT, ale není to hlavní trail tak jak ho ustanovil BLM, takže není udržovaný ani značený.

Prudce stoupáme a za pomoci kompasu se snažíme sledovat červenou čáru v mapě. I tak se musíme ve spleti jeepových cest dvakrát kousek vracet. Kupodivu stejně bloudí i lidi s aplikací a GPSkou. Za hřebenem přicházíme ke skutečnému potoku! Je to po více něž 200 km první přírodní voda. I když má k dokonalosti daleko, hned se namáčíme do první tůňky. To jsou zase moje vánoce.

V krásném večerním světle přicházíme do skalního města Devils Garden. Bylo by to skvělé místo pro kemp, ale nemáme dost vody, tak se jen kocháme a pokračujeme do noci až k dalšímu prameni. Trail je i za světla místy sotva znatelný, tak je za tmy postup trochu pomalejší, ale mě to baví. Z hřebenu byl aspoň super výhled na západ slunce.

Pramen hladce nacházíme - v podstatě jsem do něj šlápnul, a kempujeme.

Další den postupně sestupujeme směrem k řece Gila. Opět přichází několikrát čas na kompas. V úzkém údolí si zrovna kontroluji s mapou směr, když Oli za mnou vyhrkne "bacha medvěd!". Obvykle vidím na 20 metrů ještěrku, a teď jsem téměř vrazil u tůňky s vodou do medvěda. Naštěstí rychle prchá do svahu.

S hrůzou si uvědomuji, že je to ještě mládě a že máma bude na blízku a nebude ráda. Trochu v panice se rozhlížíme a nacházíme mámu a další mládě vysoko nad námi ve svahu - asi nás včas slyšeli a vyklidili prostor. Jen jeden zvědavej, mladej průzkumník si nás asi chtěl prohlídnout víc z blízka. Pro Oli to je první setkání s medvědem, pro mě určitě nejbližší.

Za pár hodin už jsme na dně kaňonu řeky Gila a začíná nekonečné brodění skoro 100 kilometrů až téměř k jejímu prameni. Tady dole je to slušná říčka. A i když hledáme dobré brody, tak Oli má občas vodu až po rozkrok. Moxi před námi buď neumí číst vodu a nebo ji to je jedno, protože ji po jednom brodu nacházíme jak kempuje, a líčí nám nadšeně, že poslední brod měla po prsa a rukama už musela plavat.

Kaňon je tu otevřený a vyplněný suchou písečnou loukou a gigantickými stromy. Slunce praží a tak je časté brodění spíš příjemné. Úplně jiný příběh je to ale ráno, když je 5 stupňů. Takže se valíme v peřině trochu dýl a čekáme na slunce.

Po 60 brodech poměrně rádi na chvíli opouštíme řeku a jdeme si do malého obchůdku Doc Campbell's u komerčních horkých pramenů pro balíky s jidlem, které jsme si tam před cestou poslali. Znovu se tu potkáváme s Moxi a Tartanem když přebalují jídlo z krabic do batohu. Snažím se ze zahradní hadice doplnit vodu, ale teče tak horká že v ní neudržím ruku. Nechávám ji odpustit, ale spíš se to horší, začíná stoupat pára. Vybíhá majitel obchodu, směje se a oznamuje že veškerá voda je tu termální, má asi 80 °C a pro použití se musí nechat zchladnout.

Kousek odsud jsou jeskyně s indiánskými ruinami, tak si pár kilometrů zacházíme. Přicházíme bohužel po oficiální otevírací době a přístup po mostku je zamčený. Neochotně kempujeme a prohlížíme Gila Cliff dwellings ráno.

Kolem oběda už se vracíme do kaňonu a pokračuje brodění. Už se to začíná zajídat a docela jsme se pohádali. Nicméně takhle se jít nedá a tak to rychle zas dáváme dokupy a pokračujeme. Příjemným překvapením jsou přírodní horké prameny. Na pár hodin se do nich nakládáme.

Během následujících asi stovky brodů se prokousáváme úzkým kaňonem a hromadami kamení a naplavených stromů po velké povodni před pár lety. Hodně nás pohání dvě opravdu nepříjemná setkání s chřestýši. Oli docela bojuje s kluzkými kameny v řece, ale nakonec se po čtyřech dnech a 201 brodech ocitáme u Snow Lake.

Zase jiný svět. Skrz travnatý kaňon vycházíme na úžasnou náhorní plošinu a převážně lesníma cestama pokračujeme na sever. Opět vyprahlá krajina a šílená kravská napajedla.

V podvečer narážíme na úplně nový úsek trailu. Nemáme ho v mapě ale pěkně to odsejpá, tak se ho držíme. Najednou trail končí v hromadě vulkanické suti. Začíná se stmívat. Normálně mapa a kompas stačí, ale musíte přesně vědět kde jste. To ale díky novému trailu nevíme. Vítejte na CDT!

Přibližně se orientujeme a podle kompasu vyrážíme směrem kde bychom měli opět narazit na trail. Nakonec narážíme na staré značky vyřezané do stromů ale žádný trail. Zjišťuju, že to je oficiální trail, který mám v mapě. S čelovkami a téměř po hmatu nakonec narážíme na oficiální trail i značení. Kempujeme na vrcholu kopce v 2 700 m a těšíme se na ranní výhledy.

Spí se nám dobře když víme že nejsme ztracení. Ráno vyrážíme brzy a narážíme na ostatní ještě ve spacácích. Zjišťujeme že bloudili všichni i s aplikací Guthook a GPS.

Po lesních cestách uháníme vpřed, protože jsme v kaňonu ztratili skoro den a dochází nám jídlo. Jsou to opět jeepové cesty a odsejpá to. Dochází nás docela rychlá holčina, představuje se jako Speedstick.

Postupně z ní dostáváme že už všechny americké dlouhé traily šla, a ze teď zkouší projít AT, PCT a CDT za jeden rok! Normální smrtelník má problém zvládnout jeden trail a ona dělá tři v řadě??? To je nějakých 12 000 km. AT prošla v zimě a tři dny po dokončení už stálá na startu CDT. Dělá 50 km denně a žádné volno.

Držíme jí pěsti. Zatím to myslím dokázali jen dva chlapi, tak bude první holka. Je děsně v pohodě a užívá si to, tak věříme ze to dokáže. Oli to setkání docela namotivovalo a tak 80 km převážně prašných cest do Pie Town děláme za necelé dva dny. Je to nekonečný příběh, ale popohání nás ocelové mraky a bouřky všude okolo.

Na nás spadlo jen pár kapek, ale ostatní šlapali v bouřích celý den. Kotvíme v jediné otevřené restauraci v Pie Town a tři hodiny jíme. Pak se přesouváme do vyhlášeného "doupěte" Toaster House. Je to taková centrála pro cestovatelé uprostřed divokého západu. Je to starý dřevěný domek s kamny a zhruba dvěma desítkami postelí.

Nita, které domek patří tu nebydlí, ale dům je otevřený pro cestovatele. Za dobrovolné příspěvky udržuje domek a dokupuje proviant. Usídlujeme se v podkroví a večer se domek v lijáku plní až po střechu. Kromě lidí ze CDT jsou tu cyklisti, motorkáři i různí hledači štěstí na cestách a boží atmosféra.

Celou noc lije a tak jsme rádi, že zrovna tady jsme si naplánovali den volna na regeneraci. Ráno se cítíme výborně ale liják se sněhem nás utvrzuje, ze den volna je správná volba. Píšeme blog, úřadujeme, přebalujeme jídlo a trochu nervózně prohlížíme zasněžené hory na severu. Snad se počasí umoudří než tam dorazíme.

V následujících 10 dnech musíme přejít lávová pole do Grants a pak nejvyšší vrchol Nového Mexika, momentálně pod sněhem. Zatím nashle.

• Pokračování článku