Pohoří Chřiby, přechod hřebene v Moravských Karpatech

Trek v Středomoravských Karpatech (1)

Moravské pohoří Chřiby, místně zvané Buchlovské hory, se táhne v délce asi padesáti kilometrů ve směru SV - JZ a tvoří předěl mezi Slováckem a Hanou. Je protkáno hustou sítí turistických tras a množstvím přírodních a kulturních zajímavostí. Přechod pohoří se dá zvládnout za jeden den, nicméně si myslím, že je vhodnější ho rozdělit aspoň na dny dva.

Jako ideální startovní místo se jeví Bohuslavice u Kyjova. Touto vesničkou prochází trať a silnice z Brna do Veselí n. Mor. Ale pozor, nestaví zde každý vlak, v tomto případě si musíte k trase připočíst asi tříkilometrový úsek po silnici z Kyjova. Já vyrážím přímo z Bohuslavic, odkud mne povede červeně značená trasa.

Vyrážím sice na konci února, bohužel ze zimního přechodu díky mizerné sněhové nadílce roku 2014 nic nebude. Počasí dnes připomíná spíše podzim a je zataženo nízkou oblačností.

Úzkou uličkou naproti zastávky vyjdu za vesničku, odkud začnu stoupat chodníčkem vedoucím borovicovým lesíkem. Za ním se ocitnu v otevřeném prostoru, trasa teď vede po hranici pole. Cesta párkrát obejde nějaký ten remízek, ale odbočky jsou dobře značeny.

Čtěte také: 50 km po červené značce Chřibů

Cesta přes pole brzy skončí a vnoří se do konečně definitivně do lesů. Do typických karpatských bučin. Stezku za chvíli protne lesní asfaltová silnička a na ni musím zahnout do leva. Pouze na pár metrů, potom opět na lesní cestu. Ta prochází pod Lenivou horou a stoupá jenom zvolna. Ale i to stačí, abych se dostal k hranici oblačnosti a ocitnul se v mlze. Dodalo to lesu tu správnou atmosféru. Zároveň se citelně ochladilo a já vyndávám bundu, čepici a dokonce i rukavice.

Moravanské louky

Z mlhy se po levé straně pomalu vynořuje nápadný vršek Malá Ostrá, pod kterým by se měl nacházet starý partyzánský bunkr. Cesta tam ale oficiálně nevede. Pokračuji proto dále a zanedlouho před sebou uvidím lesní křižovatku, u které stojí i přístřešek připomínající autobusovou zastávku. Ob rozcestí vede odbočka k prvnímu zajímavému skalnímu útvaru. Těch jsou Chřiby plné a jsou takovým jejich symbolem. Tenhle se nazývá Kalíšek a je to takový skalní hřib. Zacházka je to asi třistametrová.

Po jeho prohlídce pokračuji dál, hřebenem směrem nad chatovou osadu Zavadilka. U prvního stavení je turistické rozcestí od kterého je to kousek ke studánce. Ovšem na opačnou stranu. Já pokračuji stále po červené značce zpevněnou cestou a zastavím až u turistického přístřešku na dalším rozcestí. Tady si můžu vybrat a vyrazit ke Koryčanské kapli a Rozštípené skále, nebo k Moravanským loukám.

Volím druhou variantu, protože jsem tam dlouho nebyl. Moravanské louky jsou přírodní rezervací chránící, pro Chřiby ne příliš typické, mokřadní louky a na ně navázané biotopy. Jedná se o komplex luk a remízků a musím uznat, že v únoru nevypadají nijak zvlášť zajímavě.

Nedaleko odtud protíná Chřiby lesní veřejná silnička u níž stojí i parkoviště. Důvodem je nedaleká zřícenina hradu Cimburk. Tento krásný hrad už roky opečovává sdružení Polypeje, hrad má otevřeno celoročně, pořádají se tam různé kulturní akce a viděl jsem tam dokonce i svatbu.

Kozel a Kazatelna

Jenže já k němu nemířím a kráčím stále po červené značce k jednomu z nejznámějších skalních útvarů, ke skále Kozel. Ta je opravdu vysokým skalním blokem, používaným i pro lezeckou činnost. Další zajímavost Chřibů stojí hned vedle. Jedná o velký krytý turistický altán, s kamenným vnitřním ohništěm a kouřovodem. Těch je v Chřibech několik, jsou vhodné i pro přenocování.

Od Kozla je to kousek k rozcestí, kde se k mojí cestě připojí ta od Cimburku. Stojí tady menší přístřešek a nachází se zde též studánka u Mísy. Chvíli se tu zastavím a během té chvíle se oblačnost začne trhat, sluneční paprsky ozáří okolí a z podzimu se najednou stane jaro. Následující stoupání absolvuji už jen v tričku. Mám před sebou doslova legendární skalní útvar, Kazatelnu.

Nad údolí vysunutý skalní blok, do které kdysi někdo vytesal schody a na jehož vršku stojí kříž. Na tomto místě kdysi údajně kázali i slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj. K tomu všemu se ze skály otvírá výborný výhled, jemuž dominuje právě hrad Cimburk. Kazatelna je prostě místo, které se při přechodu Chřibů prostě nesmí minout.

Od Kazatelny je to kousíček na hřeben, po kterém vede široká zpevněná cesta. Po ní budu pokračovat i já. Úzký chodníček by byl lepší, bohužel se nedá nic dělat. Přicházím k místu, od kterého se odpojuje zelená značka přes vrchol Ocásek. Oblíbená a jedna z nejhezčích tras tady, kterou jsem popsal v článku Jeden den v Chřibech. Já pokračuji po červené a zanedlouho se zpevněná cesta změní na asfaltovou.

Cesta klesá do údolí pod Holý kopec, nejdominantnější a nejkrásnější horu Chřibů. Mám ho přímo před sebou a původně jsem chtěl nahoru vylézt a bivakovat právě tam. Je ale málo hodin, tak své rozhodnutí odkládám na jindy. Procházím nad stavením, jež bylo pilou a kousek za ním přicházím k rozcestí Na pile. Tady stojí velký kamenný přístřešek s krbem a naproti je i studánka. Zastavuje se zde na pauzu, krásně olizován slunečními paprsky.

Silnička pokračuje dále na východ a ocitám se tak čím dál tím blíž k nejnebezpečnějšímu úseku na trase. K mezinárodní silnici E50, která Chřiby protíná. Musím ji totiž přejít, což mi v žaludku vždy vyvolává nelibé pocity. Její kvalitní povrch je vyhlášeným široko daleko a není tak divu, že si ji mnozí pletou se závodní dráhou.

Buchlov

Po delším váhání nacházím mezeru mezi dvěma kamiony a bezpečně se ocitám na druhé straně. A čeká mě výstup k nejznámějšímu a nejsymboličtějšímu místu Chřibů, k hradu Buchlovu. Dolů do údolí shlíží už od čtrnáctého století a stal se symbolem a strážcem Slovácka. Právě kvůli němu se těm kopcům tady říká buchlovské hory.

Hrad se přede mnou pomalu ale jistě ukazuje čím dál větší, až nakonec stojím před vstupní cestou k bráně. Pokud máte čas, doporučuji jeho prohlídku, nachází se tam třeba i egyptská mumie. Nebo se zastavte v hospodě pod hradem.

Tady opouštím červenou značku a vydávám se po té zelené. Vedla cestou s krásnou alejí vzrostlých stromů. Stromy jsou pryč, místo nich tu roste alej nová. A taky nová naučná stezka. A já jen nevěřícně kroutím nad některými z panelů hlavou. Doprovodné fotografie byly staženy asi z gůglu, odhadem ve velikosti 150×100 px, tak si asi představíte, jak takový půlmetrový obrázek jelena může vypadat. To ale není nic proti tabuli, popisující větrnou kalamitu na Povážském Inovci, která je, jak jinak než, ve slovenštině. To mi hlava nebere a přemýšlím, kolik si kdo za tenhle projekt vzal.

Jdu radši pryč a využívám otevřeného prostoru k výhledům. Pozoruji v dáli hřeben s nejvyšším vrcholem Brdo, který bude dalším z mých cílů. Ale až zítra, čas pokročil a já pudu vybírat místo k noclehu. Naštěstí to nemám daleko. Spát budu v okolí kaple sv. Barbory. Ta tvoří spolu s hradem dominantu okolí a slouží též jako hrobka majitelů hradu. U kaple jsou lavičky a krásný vzrostlý dub, pod jehož korunou se bude parádně spát. Vám. Já jdu zalehnout kousek vedle do lesa, na místo, které si s dovolením nechám pro sebe.

Mrazivá noc

Jasná a mrazivá noc pomalu předává žezlo dalšímu dni a já opět stojím u kaple. Je zajímavé, že tomu kopci na němž stojí se zde říká prostě Barborka a to i přesto, že oficiálním názvem je Modla. Jenže tenhle název jsem nikdy neslyšel nikoho používat a ani na mapách se nevyskytuje.

Buď jak buď, vydávám se na druhý den přechodu tohoto hezkého pohoří. A dnešní první úsek povede tou nejhezčí značenou stezkou celých Chřibů. Od Barborky klesne do Čertova sedla, ze kterého pokračuje po úzkém hřebínku plným skalních výčnělků a balvanů aby nakonec skončila krátkým "exponovaným" úsekem, kde je dobré použít i ruce a přidržet se. Jen kilometr dlouhý a krásný úsek, který navíc nabídne i výhled na Bílé Karpaty.

Stezka mě přivádí ke známé Hospodě pod skalou, na které právě končí rekonstrukce, jenž z obyčejné hospody udělá slušný horský penzion. Měl by poskytovat i ubytování, takže ti, co neupřednostňují spaní venku, můžou nocovat zde. Hospoda nese název podle výrazné, a velké, Břestecké skály, která se tyčí nad ní.

Na skálu vede červená odbočka. Já ovšem pokračuji po zelené značce. Ta vede zprvu po silnici kolem chatové osady, za kterou zahne do dlouhého údolí. Zprvu lesní cestou, pak už jen po pěšině vede údolím podél potoka, vlní se, lehce stoupá a já tento úsek považuji za jeden z nejhezčích. Nejspíš proto, že v tomto dlouhém údolí ještě nikdo nevybudoval asfaltovou cyklostezku, které v Chřibech, a nejen v nich, bují jako nějaké nádory.

Obec Salaš

Stezka skončí až na hřebenu, kde se protne se žlutou značkou u rozcestí Dubový díl. Stojí tu též přístřešek. Zelená pokračuje klesáním do vesnice Salaš. Cesta je hodně rozbahněná, buď traktory nebo koňmi. Podlouhlá vesnice se poslední dobou stala vyhlášenou adresou, takže vedle starých, pro tuto oblast typických domů, rostou jako houby po dešti i drahé rezidence. Musím ale uznat, že je zde asi staví osvícení lidé, protože žádná z nich nebije do očí a všechny co pozoruji, jsou do okolní krajiny umístěny poměrně citlivě. Kéž by to tak bylo všude.

• Dokončení článku

Další související články: