Červená hora, hezká túra z Budišova nad Budišovkou

Červená hora, trasa v Nízkém Jeseníku z Budišova do Budišova

Červená hora v Nízkém Jeseníku byla jedním z cílů, jejichž zdolání jsem stále odkládal. Ale můj kamarád a horský parťák Martin si nechal na jaře operovat koleno, takže jsme se rozhodli otestovat, co tato část jeho končetiny vydrží při pěší turistice.

Výjimečně jsme vzali na výpravu i své drahé polovičky a vyrazili. Tato túra má tu výhodu, že ji lze absolvovat jako okruh se startem i cílem v Budišově nad Budišovkou, takže jednoho nedělního dopoledne jsme vylezli z auta na náměstí tohoto kdysi hornického městečka. První zmínka o tomto sídle pochází již z roku 1239, ale v současné době tu vládne značně ospalá atmosféra.

Trochu neplánovaně se jdeme podívat na kamenný most se sochou Jana Nepomuckého z roku 1725, ale pak se vracíme na náměstí a vyrážíme po modré značce směr Podlesí. Kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie, který byl dokončen v roce 1755, pokračujeme přes město k vlakovému nádraží a pak již stoupáme zahrádkářskou osadou na kopce nad Budišovem. Je z nich krásný výhled zpět na městečko, rozložené v údolí kolem říčky Budišovky.

Značka pokračuje po loukách a pastvinách, občas se vnoří do lesa. Terén je nenáročný a mírně se vlní nahoru a dolů. Trasa je velmi dobře vyznačena, ale nad Podlesím se nám najednou modrá značka ztrácí a my se ocitáme doslova uzavřeni v ohradách. Naštěstí dobytek nikde, kdo ví, jak by na nějakého mladého býka působil můj červený batoh. Po chvilce váhání se přesouváme na nejbližší návrší, odkud již vidíme Červenou horu i polní cestu, která míří jejím směrem.

Probíjíme se ohradami k cestě, na jednom místě zjišťuji, že elektrický proud v ohradníku je skutečně zapojen. Bez úrazu se ale dostáváme k výraznému stromu u "naší" cesty a na něm dokonce nacházíme i modrou značku. Po krátkém odpočinku pokračujeme převážně lesem k Červené hoře, přičemž naše manželky občas šmejdí v lese a úspěšně plní tašku houbami. Z rozcestí pod vysílačem je to již jen kousek na samotný plochý vrchol Červené hory (749 m), kde je i známá meteostanice.

Počasí nám přeje, tak chvíli lenošíme, dáváme si vrcholové pivko z mého batohu a pak se vracíme zpět na rozcestí. Modrá značka po chvíli ostře odbočuje vpravo, já si ale ještě dávám odbočku ke Zlaté lípě, která je od roku 1998 zařazena mezi památné stromy ČR. Je tu i tabule s historií místa a výčtem pověstí, které se ke Zlaté lípě vážou, nechybí ani přístřešek s lavicemi. Než se ovšem k tomuto místu dostanu, musím uhnout několika mladíkům na terénních motocyklech, kteří se řítí rozbahněnou cestou.

Od lípy je pěkný výhled na hřeben Jeseníků i na Velký Roudný, ale při každém pokusu o fotografování vidím vždycky kromě kopců i blízkou větrnou elektrárnu nebo sloupy a vedení vysokého napětí. Prostě daň civilizaci. Rychle se tedy vracím a dobíhám naši skupinku. Po chvíli prudšího klesání lesem jdeme mezi loukami po proudu říčky Budišovky, která je tady pouhým potůčkem, do Horních Guntramovic.

Odtud již musíme po asfaltu. Asi po dvou kilometrech modrá značka odbočuje v Dolních Guntramovicích k severu, kde se později napojuje na červenou, po níž lze přes zříceninu Vildštejna dojít do Budišova nad Budišovkou. Stav Martinova kolena a protáhlé obličeje našich holek ale značí, že si tuto odbočku necháme na jindy.

Jdeme tedy po silnici až do Budišova, na náměstí ukládáme houby do košíku v autě a my sami sebe na hodinku uložíme na židle do místní restaurace na zasloužené čepované, samozřejmě kromě Martina, který musí pít lahvové a nealkoholické. Zbývá už jen 30 km do Opavy, teď už ovšem autem.

Popsaná trasa je vcelku nenáročná, měří zhruba 20 km, převýšení nepřesáhne 300 metrů. Kromě úseku u Podlesí je velmi dobře vyznačena, ale je možné, že i tam jsme u těch ohrad něco přehlédli a bloudění byla jen naše chyba. Lidí potkáte minimum, mysl si ovšem odpočine od každodenního shonu maximálně.